Plný text
21 Cdo 395/2026-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ústavu pro studium totalitních režimů se sídlem v [adresa] IČO [IČO], za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v [adresa] proti žalované M. T., zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Jílovém u Prahy, K Vršku č. 80, o 96 438 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 21/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2025, č. j. 62 Co 235/2025-114, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 570,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Veselého, advokáta se sídlem v Jílovém u Prahy, K Vršku č. 80.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2025, č. j. 62 Co 235/2025-114, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že nebyla naplněna jedna z podmínek odpovědnosti žalované jako zaměstnankyně žalobkyně za škodu ve smyslu § 250 zákoníku práce spočívající v samotném vzniku škody, neboť zaplacením odvodu a penále z rozpočtu žalobkyně jako organizační složky státu do státního rozpočtu dochází pouze k „internímu“ přesunu finančních prostředků v rámci státu, nikoliv však ke zmenšení majetku státu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. K otázce, zda státu jako zaměstnavateli, za nějž jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, vznikne škoda, kterou by byl povinen zaměstnanec nahradit podle § 250 zákoníku práce, v důsledku toho, že zaplatil pravomocným rozhodnutím uloženou pokutu (odvod za porušení rozpočtové kázně) příslušné organizační složce státu, srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, uveřejněný pod č. 126/2018 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3150/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5190/2017, a v nich uvedený závěr, že na stát je v pracovněprávních vztazích mezi státem a zaměstnancem v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledět jako na jediný subjekt (vlastníka majetku); státu mohla vzniknout zaplacením pokuty (odvodu za porušení rozpočtové kázně) škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jako celek.
4. Na tom, že jediným vlastníkem majetku, s nímž je organizační složka státu příslušná hospodařit, je stát a že zmenšení tohoto majetku v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem je proto třeba posuzovat ve vztahu ke státu, a nikoliv ve vztahu k jeho příslušné organizační složce, nic nezměnila ani novela zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, provedená zákonem č. 51/2016 Sb., na kterou poukazuje dovolatelka (takovou změnu nelze nepochybně spatřovat v nahrazení dikce v § 47 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. „… odpovídají … za škodu, která tím státu vznikla …“ dikcí „… odpovídají … za škodu, která tím vznikla na majetku, s nímž je organizační složka příslušná hospodařit …“).
5. V posuzovaném případě podle skutkových zjištění soudů žalobkyně (organizační složka státu) poté, co dne 22. 7. 2019 uhradila na základě pokynu žalované jako ředitelky odboru provozu a digitalizace na nájemném za nájem budovy a související služby částku 2 295 436 Kč namísto správné částky 2 226 953,30 Kč, zaplatila Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu dne 30. 9. 2022 odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 65 783 Kč (platební výměr ze dne 19. 9. 2022, č. j. 07511790/22/2000-31471-109797) a dne 14. 11. 2022 penále ve výši 30 655 Kč (platební výměr ze dne 8. 11. 2022, č. j. 08526077/22/2000-31471-109797). Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaplacením odvodu a penále odvedla peněžní prostředky zpět do státního rozpočtu, došlo pouze k přesunu finančních prostředků uvnitř státu, avšak majetek státu se těmito transakcemi nezmenšil a z tohoto důvodu žalobkyni (státu) jako zaměstnavateli žalované tvrzená škoda nevznikla.
6. Namítá-li dovolatelka, že další novelou zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, provedenou zákonem č. 118/2020 Sb., „došlo k překonání závěrů konstantní judikatury, jež byla založena na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 31 Cdo 2764/2016“, a že proto „na projednávanou žalobu nelze užít závěry dřívější rozhodovací praxe a naopak lze žalobkyní vyplacené finanční prostředky na odvod a penále za porušení rozpočtové kázně jednoznačně shledat škodou, k jejíž náhradě je žalovaná povinována“, pak přehlíží, že otázku, zda žalovaná způsobila žalobkyni škodu, je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že v projednávané věci jde o právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti žalované, k němuž došlo v červenci roku 2019 – posuzovat podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 3. 2020 (tj. před účinností novely provedené zákonem č. 118/2020 Sb.), jak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu odvolací soud zohlednil v odst. 26 odůvodnění svého rozsudku (obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněný pod č. 34/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4326/2018, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 255/2024, ze kterých se podává závěr, že v případě práva na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné, přičemž mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva).
7. K námitce dovolatelky, že „výklad soudu fakticky vede k nerovnosti mezi zaměstnanci veřejného a soukromého sektoru, neboť zaměstnanec státní organizační složky by nebyl nikdy odpovědný za škodu způsobenou porušením povinností, pokud by škoda spočívala v povinnosti zaplatit penále či jiného sankčního odvodu veřejnoprávního charakteru, zatímco zaměstnanec soukromého sektoru by odpovídal vždy“, je třeba opět odkázat na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, uveřejněný pod č. 126/2018 Sb. rozh. obč., v jehož odůvodnění velký senát též uvedl, že zaměstnanci státu odpovídají za škodu, kterou státu způsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nejsou však povinni – stejně jako „ostatní zaměstnanci“ – hradit újmy na majetku, které jejich zaměstnavateli ve skutečnosti vůbec nevznikly. Povinnost k náhradě škody nepředstavuje postih zaměstnance za porušení pracovních povinností; jde o povinnost, která má poškozenému zaměstnavateli (alespoň zčásti) reparovat újmu, která nastala v jeho majetkové sféře, a jen tehdy, nastala-li skutečně taková újma.
8. Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu „ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 3763/2020“ a bez dalšího z něj cituje pouze jeho část, pak nebere náležitě v úvahu, že v této věci byla řešena otázka vzniku škody v případě státní příspěvkové organizace, která zaplatila odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně a penále za prodlení s tímto odvodem, se závěrem, že na stát a státní příspěvkovou organizaci nelze hledět jako na jeden celek a že u státní příspěvkové organizace a státu jde z hlediska soukromoprávního o dva odlišné subjekty, přičemž právní vztahy státní příspěvkové organizace ke třetím subjektům (a z nich vyplývající práva a povinnosti) nejsou právními vztahy státu k těmto subjektům.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu