Plný text
21 Cdo 426/2026-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně V. A., zastoupené Mgr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované Trenkwalder a.s. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v [adresa] za účasti Generali České pojišťovny a.s. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 1 245 149 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 85/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. října 2025, č. j. 10 Co 360/2025-327, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2025, č. j. 10 Co 360/2025-327, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 5. 2025, č. j. 39 C 85/2024-278, ve výroku I o věci samé, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Žalobkyně v podaném dovolání předložila dovolacímu soudu následující právní otázky:
1) „zda zaměstnankyně (žalobkyně), která do úrazu nebyla ničím omezena, omezení se projevilo spolu s úrazem a bylo prvotní rozhodující příčinou zhoršení, při výkonu pracovní činnost pro zaměstnavatele (žalované), byť zdravotní stav byl neúspěšně léčen po pracovním úrazu ze dne 7. 4. 2020 (poranění zad), má nárok na ztížení společenského uplatnění podle Metodiky NS vlivem pracovního úrazu ze dne 7. 4. 2020“;
2) „a pokud ano, ačkoliv žalobkyně měla 2. 5. 2022 další pracovní úraz u jiného zaměstnavatele (praktická hluchota) z něhož byla za zejména ztížení společenského uplatnění podle NV č. 276/2015 Sb. odškodněna, a druhý úraz je dosud rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu i vzhledem pracovní schopnosti pro náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tak zda druhý úraz je právním prolomením příčinné souvislosti mezi vznikem ZSU, pročež by ZSU mělo být hodnoceno do druhého pracovního úrazu, nebo i po druhém pracovním úrazu“;
3) „zda ‚příčinu důležitou, podstatnou a značnou‘ (srov. sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, 21 Cdo 4199/2017) lze postavit na roveň vůči příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (srov. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 359/2009 Sb. o posuzování invalidity)“.
3. Otázka č. 2 přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud tuto otázku neřešil [neučinil závěr, že v pořadí druhý pracovní úraz žalobkyně způsobuje přetržení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem ze dne 7. 4. 2020 a ztrátou (omezením) společenského uplatnění žalobkyně, za který nelze považovat pouhé konstatování (srov. Bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „tu byl i další pracovní úraz zad z roku 2022, který zasáhl do řetězce příčin následků“]; z ustanovení § 237 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
4. Prostřednictvím otázek č. 1 a 3 žalobkyně nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu [že „se žalobkyni nepodařilo unést její důkazní břemeno a prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a utrpěným pracovním úrazem“, když „ve věci nebylo zjištěno, že by se žalobkynin stav nerozvinul do současné podoby bez pracovního úrazu ze dne 7. 4. 2020“, neboť „pro zjištění příčinné souvislosti nepostačilo vyjít ze skutečnosti, že žalobkyně se nikdy před úrazem se zády neléčila“ (body 18 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)] a místo nich předkládá své vlastní, od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry [namítá-li, že „žalobkyně i při méně příznivém zdravotním stavu (latentním) ve srovnání s ideálně zdravým člověkem, byla před prvním úrazem objektivně schopna vykonávat práci podle pracovní smlouvy v plném rozsahu, a že základní, prvotní příčinou, proč toho přestala být schopna, byl projednávaný pracovní úraz“ a že „úraz ze dne 7. 4. 2020 byl nejméně prvotní a rozhodující příčinou zhoršení stavu žalobkyně nejméně ve vztahu k pohybovému aparátu vzhledem k zádům“], resp. zpochybňuje hodnocení důkazů, na jejichž základě soudy svá skutková zjištění učinily [namítá-li, že se soud prvního stupně „navzdory odbornosti otázky vpasoval do neurologické specializace a přehodnotil odborné závěry MUDr. Bešty (neurolog)“, že soud „jeho odborný závěr dementoval s odůvodněním, že vyšel výlučně z nulitního předúrazového stavu“, že „obdobný způsob hodnocení zaujal i směrem k znalkyni MUDr. Škodové, jíž vedle jiné specializace vytknul, že žalobkyni pouze sledovala a nikoliv vyšetřila“, a vytýká-li žalobkyně soudu prvního stupně, že „dovodil, že zdravotní omezení zad spolu s ostatními onemocněními je vzhledem k posudku MUDr. Krutského natolik zanedbatelné, že jim nelze přihlédnout“, a odvolacímu soudu, že jeho „způsob úvahy se jeví nesprávný, protože vůbec neodděluje zdravotní stav po prvním úrazu vůči stavu po druhém úrazu“]. Tyto námitky představují výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházející z odlišného názoru žalobkyně na hodnocení provedených důkazů a žalobkyně jimi uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jako jediný přípustný (nesprávné právní posouzení věci), z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012). V tomto směru však dovolatelka žádnou právní otázku nepředkládá.
6. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
7. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
8. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
9. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
10. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z názoru, od kterého se odvolací soud v posuzované věci neodchýlil, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena, a že vyskytne-li se u poškozeného současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik škodního nároku), anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních), s pracovním úrazem nesouvisejících. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. například stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč., odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněného pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, a z nejnovějších rozhodnutí odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 874/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1697/2024).
11. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč dospěl k závěru, že „nebylo možno dovodit existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztížením společenského uplatnění na žalobkynině straně, když tu byla dána pouhá možnost, že žalobkynin zdravotní stav se rozvinul i v důsledku poškození zdraví úrazovým dějem při plnění pracovních úkolů, ale tato příčinná souvislost nebyla postavena najisto“ (bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Své závěry opřel o výsledky dokazování, z nějž vyplynulo, že znalec „MUDr. Bešta před soudem prvního stupně (při jednání soudu prvního stupně dne 24. 9. 2024 – pozn. dovolacího soudu) označil pracovní úraz jako příčinu žalobkyniných obtíží kvůli tomu, že podle zdravotnické dokumentace se žalobkyně se zády nikdy dříve neléčila, ale nedovedl si vysvětlit, jakým způsobem by mohl pracovní úraz vést k obtížím, jimiž žalobkyně subjektivně trpí“, že „podle záznamů ve zdravotnické dokumentaci se ošetřujícím lékařům nepodařilo odhalit příčinu bolesti“ a že znalkyně MUDr. Škodová „svůj závěr rovněž založila na skutečnosti, že se žalobkyně před pracovním úrazem se zády neléčila, ale tato znalkyně není neuroložka, specializuje se na urgentní medicínu, takže z jejího posudku nebylo možno při určování příčin žalobkynina stavu vycházet“. Odvolací soud také přesvědčivě vysvětlil, proč nevycházel ani ze žalobkyní předložené lékařské zprávy MUDr. Rosenbergové (která „po vydání napadeného rozsudku označila pracovní úraz za spouštěč obtíží, ale tato lékařka není znalkyně, svoje stanovisko nepodložila žádným objektivním nálezem a nevypořádala se v něm s vlivem druhého pracovního úrazu ani s vlivem degenerativních změn“), ani z dalších listin souvisejících s řízením o přiznání invalidity žalobkyni (srov. body 13 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
12. Přípustnost dovolání nemohou založit námitky proti výrokům o nákladech řízení (jež žalobkyně uvádí přes sdělení, že „napadá meritorní výrok I napadeného rozhodnutí“), neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2026
JUDr. Pavel Malý předseda senátu