Plný text
21 Cdo 476/2025-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované České republice – Ústavu pro studium totalitních režimů se sídlem v [adresa] IČO [IČO], o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 506/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2024, č. j. 62 Co 257/2024-209, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 62 Co 257/2024-209, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Žalobkyní nastolenou otázku rozvržení břemene tvrzení a břemene důkazního v případě žalobcem (zaměstnancem) namítané přímé nebo nepřímé diskriminace odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná otázka byla Nejvyšším soudem posouzena jinak.
3. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108/2010 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 230/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 572/2011) zaměstnanec v soudním řízení (v němž se domáhá právní ochrany před diskriminací) musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným (znevýhodňujícím) způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a odst. 1 písm. a) o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto závadné jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04).
4. Ústavní soud potom k zaměstnancem namítané diskriminaci při rozvázání pracovního poměru uvedl, že samotné rozvázání pracovního poměru samo o sobě přesun důkazního břemene na žalovaného (zaměstnavatele) nezakládá [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15, a v něm vyslovený závěr, že „samotné rozhodnutí zaměstnavatele, kterému ze zaměstnanců (zda muži nebo ženě) ukončí pracovní poměr, jistě nelze bez dalšího za diskriminační považovat, resp. taková skutečnost sama o sobě nezakládá přesun důkazního břemene na žalovaného. K této skutečnosti musí přistoupit ještě další okolnosti (důkazy), které vyvolají důvodné (důvody podložené) podezření, že v daném případě bylo jednání zaměstnavatele vedeno diskriminačními motivy. Je-li naplněna podmínka rozdílného zacházení, k přenosu důkazního břemene bude třeba přistoupit, pokud z důkazů předložených žalobcem vyplyne alespoň rozumná pravděpodobnost, že k diskriminaci došlo (srov. Boučková, P., Havelková, B., Koldinská, K., Kühn, Z., Kühnová, E., Whelanová, M.: Antidiskriminační zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 345-346)“]. Z těchto závěrů Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2662/2019).
5. Žalobkyně své znevýhodnění (nerovné zacházení) spatřovala v samotné výpovědi z pracovního poměru (srov. například závěrečný přednes žalobkyně u jednání soudu prvního stupně dne 12. 10. 2023, což potvrzuje i obsahem svého dovolání – body 23 a 31), která však – jak uvedeno výše – sama o sobě přesun důkazního břemene ve smyslu § 133a o. s. ř. na žalovanou nezakládá. Diskriminační motiv soudy nevzaly za prokázaný ani z obsahu rozhovoru vedeného moderátorkou Českého rozhlasu B. T. s ředitelem žalované L. K. z „uvádění odlišných důvodů pro danou výpověď“ ve výpovědi z pracovního poměru a v tiskové zprávě ze dne 7. 11. 2022, a to ani s ohledem na názorovou odlišnost žalobkyně a ředitele žalované; tvrzení žalobkyně soudy považovaly za vyvrácené prokázaným motivem reorganizace, jímž bylo přeskupení (rozdělení) činností podle let, a nikoliv podle aktérů v rámci žalované (srov. body 66 až 70 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
6. Pokud žalobkyně se skutkovým závěrem soudů o neprokázání svého znevýhodnění nesouhlasí a předkládá svoji verzi skutkového stavu (že před soudy doložila „zacházení, které je odlišné od zacházení s ostatními“, že zde existovalo „diskriminační kritérium“, kterým byl „její světonázor, který měl i ideové či politické zakotvení“, což doložila „nahrávkou televizního pořadu“, nebo „skrze svědectví jiných pracovníků“), vyslovuje tím výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu, vycházející z odlišného názoru žalobkyně na hodnocení provedených důkazů a žalobkyně jimi uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. jako jediný přípustný (nesprávné právní posouzení věci), z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.
7. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
8. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
9. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
10. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka „nesprávného posouzení totožnosti výpovědního důvodu a zákazu jeho změny dle ust. § 50 odst. 4 zákoníku práce“, která přehlíží, že podle skutkových zjištění soudů (jimiž je dovolací soud – jak ze shora uvedeného vyplývá – vázán) byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru z důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce spočívajícího ve zrušení pracovního místa výzkumného a vývojového pracovníka k 30. 9. 2022 a že naplněním tohoto výpovědního důvodu se také soudy zabývaly. Podstata dovolací argumentace (že „veškerý procesní a dokazovací diskurs se zcela míjel s podstatou výpovědního důvodu, kterým nebyla změna činnosti, změna organizace, ale pouze to, že to, co dělala žalobkyně, bude dělat někdo jiný nebo se to zajistí jinak“, což „ale nikdy nikdo nedokazoval, ačkoliv soudy měly tímto směrem žalovanou poučovat a požadovat tvrzení a důkazy“) zde ale směřuje ke zpochybnění závěru o naplnění výpovědního důvodu [splnění podmínky, že z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců se stal druh práce propouštěného zaměstnance (žalobkyně) nadbytečným – srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 440/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod č. 84/2016 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 317/2015]. Uvedené námitky zde představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by žalobkyně jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak.
12. Žalobkyně zde přehlíží, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka „nesprávného posouzení obsahu práce, kterou může dle smlouvy vykonávat žalobkyně“, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje správnost skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že výzkumný a vývojový pracovník a redaktor jsou „pozice zcela odlišné“, neboť „pracovní pozice výzkumného a vývojového pracovníka je pozicí výzkumnou, vědeckou, … výzkumný a vývojový pracovník řeší ‚komplexní výzkumné a vývojové úkoly‘ a rovněž pracuje na dlouhodobých ‚výzkumných‘ projektech“, kdežto „práce redaktora, který sice rovněž pracuje na projektech, je činností shromažďovací, publikační, nikoliv však výzkumnou“, redaktor „odborné texty pouze zpracovává, nikoliv však vyvíjí a zkoumá“, a že „zcela mimo odbornou výzkumnou a vývojovou činnost pak stojí referent státní správy a samosprávy“. K nepřípustnosti skutkových námitek srov. shora body 7 až 10.
14. Je-li druh práce odvolacím soudem srovnávaných pracovních pozic odlišný, není opodstatněná námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry (v dovolání citovanými) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 456/2020. K tomu potom dovolací soud doplňuje, že podle právní úpravy pracovněprávních vztahů účinné od 1. 1. 2007 zaměstnavatel může dát zaměstnanci platnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 zákoníku práce, i když má možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále přidělovat jinou práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by pro něho byla vhodná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč.).
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2026
JUDr. Pavel Malý předseda senátu