Plný text
21 Cdo 597/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po M. K., zemřelé dne 18. prosince 2007, za účasti 1) Z. K., zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v [adresa] 2) R. J., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 91/2008, o dovolání Z. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2012, č. j. 24 Co 19/2012-196, takto:
Dovolání Z. K. se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání Z. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.2.2012, č.j. 24 Co 19/2012-196, jímž bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.12.2011, č.j. 26 D 91/2008-183, ve výroku I., kterým byl Z. K. odkázán, aby „do třiceti dnů od nabytí právní moci tohoto usnesení podal žalobu na určení, že poz. dcera není dědičkou zůstavitelky a poz. syn Z. K. je jediným dědicem zůstavitelky podle závěti s datem ´V Praze 10.3.2003´a s ověřovací doložkou podpisu zůstavitelky ze dne 29.3.2004“, potvrzeno „s úpravou“ spočívající jen v doplnění označení pozůstalé dcery, a ve výroku II., kterým bylo dědické řízení přerušeno „až do nabytí právní moci soudního rozhodnutí, vydaného ve sporném řízení o této žalobě“, a účastníci řízení poučeni o následcích nepodání žaloby ve stanovené lhůtě, změněno pouze ve „formulaci poučení o důsledcích nepodání žaloby“ s tím, že „jinak se v tomto výroku rovněž potvrzuje“, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o.s.ř.“], neboť ve věci nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2011, č.j. 24 Co 108/2011-162, nebylo zrušeno dřívější usnesení, jímž by soud prvního stupně rozhodl „jinak“, neboť nešlo o rozhodnutí vydané podle § 175k odst. 2 o.s.ř., nýbrž o rozhodnutí podle § 175k odst. 1 o.s.ř.), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud při řešení předběžné otázky, zda se R. J. dopustila jednání, které zakládá dědickou nezpůsobilost, aplikoval a interpretoval ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k tomu srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co 315/97, uveřejněné v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 3423/2011) a ustanovení § 135 o.s.ř. v souladu se zákonem i právní teorií, neboť nebylo-li v posuzované věci vydáno pravomocné rozhodnutí trestního soudu, ponechává zákon na uvážení soudu (zohledňující zejména hospodárnost řízení), aby buď řízení přerušil a vyčkal rozhodnutí trestního soudu (srov. k tomu § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) nebo aby si předběžnou otázku posoudil sám (k tomu také srov. Drápal, Bureš a kol.: Občanský soudní řád I – komentář, 1 vydání, C. H. Beck Praha 2009, str. 933). Postup odvolacího soudu odůvodňuje dále zejména okolnost, že mezi účastníky zůstala sporná rovněž otázka platnosti závěti zůstavitelky s datem 10.3.2003, a tím také otázka platnosti vydědění R. J.
Protože dovolání Z. K. proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2014
JUDr. Roman Fiala předseda senátu