Plný text
21 Cdo 811/2025-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně THREE CONSTRUCTION s.r.o. se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M., MBA, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v [adresa] IČO [IČO], o 159 461 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 126/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2024, č. j. 23 Co 294/2024-208, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 23 Co 294/2024-208, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 3. 2024, č. j. 24 C 126/2022-173, ve výroku I o věci samé, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Žalobkyně v podaném dovolání předkládá dovolacímu soudu právní otázky
A) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené
1) „Je (absolutně) neplatná pracovní smlouvu uzavřená mezi jednočlennou společností a jejím společníkem, když stejná osoba vystupuje jak na straně zaměstnavatele, tak na straně zaměstnance, která byla uzavřena za účinnosti § 66d zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a tento vztah byl plněn i po 01.01.2014?“ (dále jen „otázka A.1“)
2) „Určuje předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku rozsah činností spadajících pod obchodní vedení společnosti, ke kterým je jednatel v této společnosti povinen z titulu výkonu funkce jednatele? Je-li tedy jednatel jednočlenné obchodní společnosti zaměstnán v této společnosti na pozici ‚projektový manažer‘ a předmětem podnikání společnosti je mimo jiné též ‚Provádění staveb, jejich změn a odstraňování‘(a to při respektování pracovní náplně sjednané pro tuto pozici) lze bez dalšího učinit závěr, že je dán pravý souběh funkcí, a tedy že pracovní smlouva jednatele je absolutně neplatná? Znamená pravý souběh funkcí neplatnost pracovního poměru uzavřeného podle ust. § 66d zákona č. 513/91 Sb., obchodního zákoníku?“ (dále jen „otázka A.2“)
3) „Je pojišťovna oprávněna odmítnout poskytnout pojistné plnění z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání z důvodu neplatnosti uzavřené pracovní smlouvy, ačkoliv po celou dobu trvání (faktického – pozn. dovolacího soudu) pracovního poměru bylo za zaměstnance řádně hrazeno pojistné? Za předpokladu, že pojišťovna je oprávněna pojistné plnění odmítnout, je v tomto případě povinna vydat nazpět pojistné uhrazené za daného zaměstnance, a to za celou dobu trvání (neplatného) pracovního poměru?“ (dále jen „otázka A.3“)
4) „Je soud oprávněn dovodit neplatnost pracovní smlouvy, ačkoliv došlo k její konvalidaci, případně dodatečnému schválení novým jednatelem?“ (dále jen „otázka A.4“)
B) v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešené rozdílně
1) „Je pracovní smlouva uzavřená mezi jednočlennou společností a jejím společníkem automaticky absolutně neplatná pro střet zájmů, když stejná osoba vystupuje jak na straně zaměstnavatele, tak na straně zaměstnance? Byl soud povinen zkoumat, zda je dán v konkrétním případě střet zájmů i porovnáním mzdových a pracovních podmínek a zhodnotit, zda jsou v daném případě srovnatelné s ostatními zaměstnanci či obdobnými nabídkami na trhu práce a podle těchto okolností konkrétně zkoumat, zda došlo ke střetu zájmu a zda jednatel jednal za společnost (v době uzavření smlouvy jménem společnosti) v její prospěch?“ (dále jen „otázka B.1“)
C) která má být dovolacím soudem posouzena jinak
1) „Má zaměstnavatel právo na pojistné plnění z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání i v případě existence faktického pracovního poměru, a to za předpokladu, že bylo řádně hrazeno pojistné? Je toto právo dáno tím spíše za situace, kdy (faktický) pracovní poměr trval po podstatně delší dobu (před vznikem pracovního úrazu více než 7 let), přičemž jak společnost, tak zaměstnanec a též třetí osoby (včetně veřejných a jiných orgánů) byly v dobré víře, že pracovní poměr platně vznikl?“ (dále jen „otázka C.1“)
3. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je (v jeho závěru, že pracovní smlouva ze dne 2. 5. 2013 uzavřená mezi žalobkyní jako zaměstnavatelem na straně jedné a jednatelem žalobkyně V. P. jako zaměstnancem na straně druhé je pro střet zájmů mezi zástupcem a zastoupeným absolutně neplatným právním úkonem) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem nyní posouzena jinak. Žalobkyní předestřené otázky A.1 a B.1 proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
4. Nejvyšší soud (ve vztahu k relevantní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) již dříve dovodil, že pracovní smlouva jako dvoustranný právní úkon, který směřuje ke vzniku pracovního poměru, je výsledkem smluvního jednání, do něhož obě smluvní strany zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že – objektivně vzato – chtějí sjednat pracovní smlouvu pro sebe co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.) a nic na tom nemění ani to, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná. Vždy jde pouze o odraz aktuální situace na trhu práce, přičemž – jak vyplývá z uvedeného – výsledek jednání nic nevypovídá o rozdílností zájmů obou stran při sjednávání pracovní smlouvy. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, proto vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy jiné osoby jako zaměstnavatele (srov. právní názory uvedené například v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněném pod č. 63/1999 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 313/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3053/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2999/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 747/20; poslední dvě rozhodnutí přitom rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření pracovní smlouvy řešila – stejně jako soudy v projednávané věci – v podmínkách jednočlenné obchodní společnosti).
5. Argumentace ustanovením § 66d obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, zde přehlíží, že ustanovení neřeší shora uvedený střet zájmů zaměstnance a zaměstnavatele, nýbrž jen možnost výkonu činností spadajících do obchodního vedení společnosti v pracovněprávním vztahu, která navíc připadala v úvahu jen v době účinnosti tohoto zákonného ustanovení, tj. v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1574/2020, a v něm uvedený závěr, že i když nejde o závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce, je vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva v rozsahu smlouvy uzavřené v režimu ustanovení § 66d obchodního zákoníku (právě v důsledku označeného ustanovení a jen pro toto období) vztahem pracovněprávním; akciová společnost je zaměstnavatelem a člen představenstva zaměstnancem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 48/2017)].
6. V dovolání poukazované závěry, obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17, rovněž nelze považovat za přiléhavé, neboť uvedené rozhodnutí vychází ze zcela odlišných skutkových okolností, než jsou ty, k nimž dospěly soudy obou stupňů v projednávané věci [v poměrech odkazovaného nálezu nebyla „manažerská smlouva – smlouva o individuálních pracovních a platových podmínkách“ podepsána na obou smluvních stranách stejnou fyzickou osobou, neboť za stranu zaměstnavatele (akciovou společnost) ji podepsali místopředseda a zbývající členové představenstva, s výjimkou předsedy představenstva, který smlouvu podepsal jako zaměstnanec].
7. Odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 Ads 284/2017-42, potom nepředstavuje rozhodovací praxi dovolacího soudu.
8. Na otázce A.2 rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť závěr (k jehož zpochybnění otázka směřuje), že při výkonu činností podle pracovní smlouvy ze dne 2. 5. 2013 „nebyly naplněny znaky závislé práce ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce“ a že V. P. jimi vykonával „činnosti související s realizací projektů, které náleží pod obchodní vedení společnosti … a jedná se tak o ‚pravý souběh funkcí‘“, takže „pokud by pracovní smlouva nebyla neplatná z důvodu střetu zájmů, pracovní poměr mezi žalobkyní a V. P. by z uvedených důvodů nevznikl“ (bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), byl učiněn jen jako obiter dictum. Z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. Též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
9. Ani otázky A.3 a C.1 odvolací soud neřešil a rozhodnutí odvolacího soudu na nich nespočívá. Otázky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
10. Otázky navíc neberou náležitě v úvahu, že placení pojistného není důvodem vzniku zákonného pojištění, nýbrž právě naopak, vznik povinnosti zaměstnavatele platit pojistné je vázán na vznik zákonného pojištění a nastává dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu, tj. v okamžiku, kdy zaměstnavatel zaměstnává v základním pracovněprávním vztahu alespoň jednoho zaměstnance (srov. § 1 odst. 3 a § 12 odst. 1 větu první vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání). Do základu pro výpočet pojistného podle ustanovení § 12 odst. 2 vyhlášky potom náleží jen vyměřovací základ pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti těch zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztah u zaměstnavatele platně vznikl; s placením pojistného kalkulovaného z vyměřovacího základu zaměstnanců fakticky vykonávajících práci (v tzv. faktickém pracovním poměru) vyhláška nepočítá (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2124/2018).
11. Otázku C.1 žalobkyně současně nepřípustně zakládá na skutkovém závěru, který soudy neučinily [že „jak společnost, tak zaměstnanec a též třetí osoby (včetně veřejných a jiných orgánů) byly v dobré víře, že pracovní poměr platně vznikl“].
12. Rovněž otázku A.4 žalobkyně zakládá na skutkových zjištěních a skutkovém závěru, jež soudy neučinily [že ve prospěch platnosti předmětné pracovní smlouvy hovoří nutně též to, že (za předpokladu, že toto právní jednání bylo neplatné), pak došlo k jeho konvalidaci, případně dodatečnému schválení novým jednatelem“, že „na případné napravení vad či schválení právního jednání je nutno usuzovat již jen z toho, že společnost zastoupena novým jednatelem pokračovala v již zahájeném soudním řízení a v tomto opakovaně argumentovala ve prospěch platnosti pracovní smlouvy“]. Žalobkyně tak i zde uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a tyto její námitky přípustnost dovolání nezakládají.
13. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
14. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
15. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
16. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
17. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně podává „do jeho plného rozsahu“. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Pavel Malý předseda senátu