Plný text
21 Cdo 897/2026-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Jakubem Olivou, LL.M., MSc., advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované Zbrojovce Vsetín, akciové společnosti, se sídlem ve [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Hradecká č. 2526/3, o 424 578 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 80/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2025, č. j. 16 Co 80/2025-360, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2025, č. j. 16 Co 80/2025-360, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí 20. 8. 2024, č. j. 19 C 80/2020-274, ve výroku I, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní otázky („Kdy vzniká škoda u nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při nemoci z povolání, pokud zaměstnavatel po určitou dobu dobrovolně dorovnává rozdíl mzdy postiženého zaměstnance?“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak.
3. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil názor, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při nemoci z povolání vzniká tehdy, sníží-li se zaměstnanci výdělek proto, že pro nemoc z povolání nemůže vykonávat dosavadní práci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný pod č. 38/2001 Sb. rozh. obč.). Ke vzniku škody při odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z povolání nedochází již samotným zhoršením zdravotního stavu nebo snížením pracovní způsobilosti, ale teprve tehdy, lze-li důsledky zhoršení zdravotního stavu vyjádřit v penězích; rozhodné je, zda následky nemoci z povolání byly příčinou vzniku konkrétní škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč.).
4. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) jako jeden z dílčích nároků z odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech tvoří jediný celek; na tom nic nemění ani to, že poškozený má právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část svého nároku a později jeho zbytek. Vznikl-li zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), pak nová skutečnost (skutečnost, která nastala po vzniku nároku) představující změnu v okolnostech, za nichž nárok vznikl, popřípadě týkající se výše nároku, nemá za následek vznik další (nové) škody; to platí i tehdy, jestliže se v důsledku této nové skutečnosti ztráta na výdělku zvýšila. Právní úprava totiž s takovými skutečnostmi spojuje právo zaměstnance nebo zaměstnavatele domáhat se změny v úpravě jejich práv, popřípadě povinností, k níž je možné přistoupit tehdy, jestliže představují podstatnou změnu v poměrech poškozeného (srov. § 202 odst. 1 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. – dnes § 271u odst. 1 zákoníku práce č. 262/2006 Sb.) – k uvedenému srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1250/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2196/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3460/2006).
5. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5201/2007, vyplývá, že právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, které vzniklo po dni 31. 12. 1992, popřípadě za trvání smluvního pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, sjednaného v době do 31. 12. 1992, nepředstavuje pracovní nárok ve smyslu ustanovení § 31 odst. 3 písm. i) a § 31 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nemůže být proto uspokojeno z majetku konkursní podstaty. V případě, že škoda není z titulu zákonného pojištění (dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání hrazena dobrovolně, uplatňuje poškozený (bývalý) zaměstnanec své právo žalobou proti zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu, stejným způsobem, jako kdyby konkurs na majetek zaměstnavatele vůbec nebyl prohlášen.
6. V této věci odvolací soud (v souladu se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu) založil svůj závěr o vzniku škody v podobě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na zjištění, že žalobce byl od 1. 8. 1989 pro nemoc z povolání převeden na jiné (lehčí) pomocné práce, čímž nastal pokles jeho výdělku oproti výdělku, kterého dosahoval při výkonu původní práce lakýrníka a brusiče odlitků. Z hlediska závěru o vzniku škody je zde určující, že u žalobce, který z důvodu nemoci z povolání nemůže vykonávat dosavadní práci, došlo ke snížení výdělku. Namítá-li žalobce, že škoda (před 1. 1. 1993) nevznikla, pokud „zaměstnavatel dočasně vyplácí zaměstnanci dorovnání mzdy z vlastního rozhodnutí“, dovolává se skutečnosti, která vznik škody potvrzuje, neboť argumentuje tím, že mu vzniklou škodu zaměstnavatel hradil.
7. Žalobci tedy vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nejpozději v době do 31. 12. 1992. Neměla-li žalovaná v tomto období sjednáno pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, představuje potom právo žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pracovní nárok zaměstnance ve smyslu § 31 odst. 3 písm. i) a § 31 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. (žalobcova náhrada za ztrátu na výdělku totiž není – s ohledem na dobu vzniku nároku – hrazena jinak, tj. z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání), který lze uspokojit, aniž by byl přihlášen, kdykoli v průběhu konkursního řízení (§ 31 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.), a ve věci je proto – jak správně dovodil odvolací soud – „pasivně věcně legitimován správce konkursní podstaty“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2220/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 449/2008).
8. Prostřednictvím námitky o „ignorování principu nemo turpitudinem suam allegare potest“ žalobce nepřípustně prosazuje vlastní, od odvolacího soudu zcela odlišnou verzi skutkového stavu [oproti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že „žalovaná, resp. její právní předchůdce (státní podnik Zbrojovka Vsetín) neměli podle tehdejší právní úpravy jiný právní důvod poskytovat žalobci ‚dorovnání do průměrného výdělku‘ než … náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“ (bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), žalobce namítá, že „zaměstnavatel nikdy formálně nestanovil a nezačal vyplácet dlouhodobou rentu“], čímž tak také napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem i soudem prvního stupně. Obdobného charakteru jsou též námitky, že zdravotní stav žalobce nebyl před 1. 1. 1993 ustálen a že platby z roku 1992 označené „NEM. POV.“ nebyly rentou, ale časově omezeným plněním.
9. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
11. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
12. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud své závěry o skutkovém stavu věci náležitě (v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.) odůvodnil. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
13. Námitka, že zdravotní stav žalobce nebyl před 1. 1. 1993 ustálen, se navíc míjí s podstatou nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Ustálení zdravotního stavu má význam při ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020), z hlediska závěru o vzniku škody spočívající ve ztrátě na výdělku se však jedná o skutečnost nevýznamnou.
14. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka opomenutého důkazu svědeckou výpovědí E. S., jakož i námitka, že „odvolací soud v řízení o odvolání na jednání dne 9. 9. 2025 neposkytl účastníkům prostor k závěrečným návrhům (závěrečným řečem)“. Tyto námitky by mohly představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
15. K námitce dovolatele, že odmítnutím jeho návrhu na provedení důkazů výslechem E. S. odvolací soud porušil ústavně zaručené právo žalobce na spravedlivý proces, dovolací soud uvádí, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).
16. V posuzovaném případě odvolací soud srozumitelně vysvětlil, proč neprovedl důkaz výslechem svědkyně S. (srov. především bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); za situace, kdy vyšel ze zjištění, že ztráta na výdělku žalobci začala vznikat již od 1. 8. 1989, vyhodnotil tento důkaz navržený k prokázání důvodu částek vyplacených žalobci v roce 1992 pod označením „161 NEM POV.“ jako nadbytečný. Dovolací soud proto neshledává, že by neprovedením tohoto důkazu došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, zahrnujícím i porušení zákazu opomenutí některých důkazů a zákazu dezinterpretace některých důkazů, jak žalobce předestírá ve svém dovolání.
17. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce podal dovolání proti výrokům I a III rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proti části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku III, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, a proti výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. V dovolacím řízení sice úspěšná žalovaná prostřednictvím ustanovené opatrovnice (advokátky) podala vyjádření k dovolání, avšak s ohledem na širší okolnosti případu a majetkové poměry dovolatele (jak byly při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohledněny odvolacím soudem – srov. body 15 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) byla úspěšné žalované náhrada nákladů dovolacího řízení odepřena; žalovaná proti obdobnému postupu odvolacího soudu nic nenamítala.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Pavel Malý předseda senátu