Plný text
22 Cdo 1722/2026-2549
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyněZ-MOTOR s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované MERCIA spol. s r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou se sídlem [adresa] za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Auto MERCIA a.s., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Janem Vrbenským, advokátem se sídlem [adresa] o uložení povinnosti umožnit výkon práv z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 241/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 3. 2026, č. j. 22 Co 122/2025-2512, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 3. 2026, č. j. 22 Co 122/2025-2512, se ve výroku II v rozsahu, v němž byl výrok I bod a) rozsudku soudu prvního stupně co do povinnosti žalované odstranit oplocení (A, F), závory (I, L) a svislé dopravní značení se zákazem vjezdu motorových vozidel (J, K) změněn tak, že se žaloba zamítá, výroku III bodu b), výroku IV a V ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2025, č. j. 3 C 241/2018-2342, uložil žalované povinnost odstranit mobilní a statické překážky umístěné na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY (dále společně také jen „služebné pozemky“), které brání výkonu služebnosti stezky a služebnosti cesty, jež svědčí žalobkyni na základě služebnosti zřízené smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou a označenou jako „Smlouva o zřízení věcného břemene – služebnosti dle této smlouvy“ ze dne 1. 10. 2015, tedy kontejnery (G, H), oplocení (A, F), závory (I, L), svislé dopravní značení se zákazem vjezdu motorových vozidel (J, K), nákladní automobil (CH), překop komunikace (D), rozbitá kanalizační šachta provizorně zakrytá pneumatikou a tyčí (B) tak, jak jsou vyznačeny a označeny v grafické příloze znaleckého posudku vypracovaného za účelem zaměření skutečného stavu objektů, které brání ve využívání věcného břemene, soudním znalcem Ing. A. K. dne 23. 3. 2024, č. j. 1871/90, číslo položky znaleckého deníku 026865/2024, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako jeho příloha, to vše do tří měsíců poté, co tento rozsudek nabude právní moci [výrok I písm. a)]; a dále zdržet se umísťování jakýchkoliv překážek či jiného omezování, které by bránilo výkonu služebnosti stezky a služebnosti cesty, jež svědčí žalobkyni na základě služebnosti zřízené na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou a označené jako „Smlouva o zřízení věcného břemene – služebnosti dle této smlouvy“ ze dne 1. 10. 2015, a to zejména v tom smyslu, že žalovaná musí strpět chůzi osob a jízdu vozidel po nemovitostech, pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY [výrok I písm. b)]. Žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované odstranit kontejner (M) tak, jak je vyznačen a označen v grafické příloze znaleckého posudku vypracovaného za účelem zaměření skutečného stavu objektů, které brání ve využívání věcného břemene, soudním znalcem Ing. A. K. dne 23. 3. 2024, č. j. 1871/90, číslo položky znaleckého deníku 026865/2024 (výrok II). Žalobu dále odmítl v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované odstranit „závoru (B)“ tak, jak je vyznačena a označena v grafické příloze znaleckého posudku vypracovaného za účelem zaměření skutečného stavu objektů, které brání ve využívání věcného břemene, soudním znalcem Ing. A. K. dne 23. 3. 2024, č. j. 1871/90, číslo položky znaleckého deníku 026865/2024 (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).
2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY, na němž stojí stavba č. p. XY [budova stanice technické kontroly (dále také jen „STK“)], a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále také jen „panující pozemky“) a žalovaná je vlastnicí služebných pozemků. Na základě smlouvy o zřízení věcného břemene – služebnosti ze dne 1. 10. 2015 účastnice řízení zřídily ve prospěch žalobkyně služebnost stezky a cesty na služebných pozemcích parc. č. XY a XY (z nichž se později vyčlenily zbylé služebné pozemky) ve prospěch panujících pozemků, a to na dobu neurčitou a bezúplatně z důvodu „změny dosavadních poměrů“. Rozsah služebností byl sjednán „v takovém rozsahu, v jakém to bude třeba k podnikání oprávněné, zejména zajištění provozu STK, údržby, oprav a služeb se stavebním objektem – Stanice technické kontroly souvisejících“. Tato smlouva navazovala na původně uzavřenou smlouvu mezi účastnicemi („Smlouvy o zřízení věcných břemen – úplatná ze dne 3. 12. 2001“). Žalobkyně před i po uzavření smlouvy z roku 2015 užívala služebné pozemky pro přístup k budově STK a k panujícímu pozemku parc. č. XY, na kterém mj. skladovala havarovaná vozidla. Na služebných pozemcích se kromě jízdy a chůze vykonávala manipulace s vozidly, čekací a odstavné stání, jezdily zde soupravy nad 3,5 t.
3. Co se týče potřeb panujících pozemků, na pozemku parc. č. XY v době zřízení služebnosti stála a stále stojí budova STK. Výkony STK byly prováděny na osobních automobilech a užitkových vozech s celkovou hmotností do 3,5 t, jakož i na motocyklech, přívěsných vozidlech a zemědělské technice, a to na vozidlech nových, delší dobu užívaných i nepojízdných. Nepojízdná vozidla je třeba přepravovat větším, delším i těžším vozidlem. Plynulost činnosti STK vyžaduje, aby pojízdná vozidla využívala čekací stání vyznačená na pozemku parc. č. XY. V roce 2015 bylo průměrně prováděno cca 50 výkonů v jeden pracovní den. Provozu stanice technické kontroly je však vlastní sezónní, resp. náporový charakter výkonů, pročež referenční hodnotou kapacity obslužných ploch musí být mezní výkony. Pozemek parc. č. XY v době zřízení služebnosti sloužil pro přístup k ostatním nemovitostem žalobkyně, zejména k budově č. p. XY (Hala XY), a to po boku celé délky této budovy sousedící z východní strany se služebnými pozemky. Žalobkyně měla na pozemku také objekt, kde prodávala náhradní díly, a severní část využívala jako deponii pro odtažená a havarovaná vozidla, k jejichž dopravě využívala buď odtahové vozidlo anebo vlek připojený za tažné vozidlo. Deponie je běžnou součástí provozu STK.
4. Služebný pozemek parc. č. XY (v podobě po zmenšení v roce 2016) v době zřízení služebnosti sloužil mj. i k přístupu do areálu žalobkyně, k budově STK a k pozemku parc. č. XY. Byla na něm žalovanou vyznačená čekací stání pro STK. Oplocení A a F na něm umístěno nebylo. Ze služebného pozemku parc. č. XY byly v roce 2016 vyčleněny pozemky parc. č. XY, XY a XY. Dnešní pozemek parc. č. XY a XY sloužily v době zřízení služebnosti jako parkoviště. Závory I, L a zákazové značky J, K tam nebyly. Dnešní pozemek parc. č. XY nebyl oddělen oplocením F a parkovala na něm vozidla. Dnešní pozemek parc. č. XY sloužil pro přístup do areálu žalobkyně i žalované, konkrétně pro přístup k STK i na panující pozemek parc. č. XY. Tento panující pozemek nesloužil k zajištění trvalého průjezdu do jeho severní části, nýbrž kolem haly XY byl využíván ke kolmému parkování automobilů, přičemž jediným možným způsobem příjezdu a odjezdu na tato stání bylo právě užití pozemku parc. č. XY.
5. Při místním ohledání soud po demonstracích nájezdu zjistil, že zajíždění a vyjíždění dodávkového vozidla dlouhého 5 m s vlekem dlouhým 10 m do a z budovy STK nebylo možné bez odpojení vleku a že zajetí soupravy do zadní části panujícího pozemku parc. č. XY brání mimo jiné oplocení A (bod 43 rozsudku soudu prvního stupně).
6. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům.
7. Pokud jde o oplocení A, žalobkyně potřebuje k výkonu služebnostních práv (provozu STK) mít možnost zajet na panující pozemek parc. č. XY i rozměrným vozem. Ani oplocení služebného pozemku přitom nesmí představovat podstatné ztížení výkonu práv osob oprávněných z věcného břemene. Oplocení A je tudíž překážkou výkonu práv ze služebnosti.
8. Co se týče oplocení F, i to je překážkou výkonu práv ze služebnosti. Prostor, tvořený severním obdélníkovým výběžkem pozemku parc. č. XY a pozemkem parc. č. XY, je manipulační plochou, která je potřebná pro manévrování při výjezdu z STK pro soupravy s naloženým nepojízdným vozidlem, zacouvání za účelem, byť krátkodobého odstavení takového vozidla či soupravy po dobu, než bude dokončeno například administrativní odbavení vozidla po absolvování STK a než bude takové vozidlo převzato a odjede. Manévrování spojené s vjížděním a vyjížděním od linky STK a obsluha nepojízdných či znepojízdněných vozidel pomocí soupravy s přívěsem či větším vozidlem vyžadují široký manévrovací prostor. Obdobný musí být i prostor čekací, resp. odkládací. Žalobkyně tento prostor používala jako manipulační a odstavovala zde i vozidla. Uzavřel, že bez tohoto prostoru je výjezdový a manipulační prostor tak úzký, že znemožňuje nerušený výkon práv ze služebnosti tak, jak byly sjednány, v souladu s dosavadním užíváním a jak to odpovídalo místním zvyklostem a potřebám panujícího pozemku parc. č. st. XY, i stavu služebných pozemků v době zřízení služebnosti.
9. Jako překážky výkonu práv ze služebnosti zhodnotil i závory (I, L) a zákazové značky (J, K). Jejich nepřípustně omezující povaha plyne z toho, že žalovaná tato opatření provedla tak, že zcela vylučují žalobkyni a její zákazníky z užívání tohoto prostoru. Kapacitní potřeby spojené s výkonem STK v rozsahu cca 1 000 kontrol měsíčně vždy vyžadovaly umožnění parkování před a po výkonu STK v rozsahu přesahujícím kapacitu parkovacích míst na pozemcích žalobkyně, ale i čekacích a parkovacích stáních na služebném pozemku parc. č. XY. Soud prvního stupně také uvedl, že žalovaná by mohla v souladu s principem přiměřenosti vymezit v tomto prostoru pro žalobkyni jen určitá místa a dát to najevo v instalovaném dopravním značení tak, aby žalobkyně a její zákazníci věděli, že do těchto prostor mohou bez obav vjet a pokud je budou užívat v souladu se stanoveným režimem a na vyhrazených místech, budou moci odjet, aniž by po nich byl požadován poplatek či aniž by jim v tom cokoli bránilo, např. náhle spuštěné závory.
10. A konečně rozhodl o povinnosti žalované zdržet se umísťování jakýchkoliv překážek či jiného omezování, které by bránilo výkonu služebnosti stezky a služebnosti cesty s ohledem na opakované umísťování překážek ze strany žalované na služebných pozemcích.
11. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2026, č. j. 22 Co 122/2025-2512, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I bodu a), pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované odstranit nákladní automobil (CH) a překop komunikace (D), jak jsou vyznačeny v grafické příloze, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I bodu a), pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované odstranit kontejner (H), oplocení (A, F), závory (I, L) a svislé dopravní značení se zákazem vjezdu motorových vozidel (J, K), tak jak jsou vyznačeny a označeny v grafické příloze, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I bodu a), pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované odstranit kontejner (G), a rozbitou kanalizační šachtu provizorně zakrytou pneumatikou s tyčí (B), a ve výroku I bodu b) potvrdil v tomto správném znění: Žalovaná je povinna odstranit překážky umístěné na pozemcích parcelních čísel XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území a obci XY, které brání výkonu služebnosti stezky a služebnosti cesty, a to kontejner (G) a pneumatiku s tyčí (B) a opravit rozbitou kanalizační šachtu provizorně zakrytou pneumatikou s tyčí (B), tak jak jsou označeny v grafické příloze, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku [výrok III písm. a)] a dále „zdržet se umísťování překážek či jiného jednání, které by bránilo výkonu služebnosti stezky a služebnosti cesty, jež svědčí žalobkyni na pozemcích parcelních čísel XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území a obci XY a které by bránilo v přístupu žalobkyně na pozemek parcelní číslo XY v katastrálním území a obci XY a v zajištění řádného provozu stanice technické kontroly v budově na stavební parcele číslo XY v katastrálním území a obci XY“ [výrok III písm. b)]. Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
12. Odvolací soud poměry na panujících a služebních pozemcích zjistil místním ohledáním (bod 12 napadeného rozsudku). Při výkladu toho, která omezení provedená vlastníkem služebného pozemku jsou již omezení, která jsou nepřípustná ve vztahu k zajištění služebnosti stezky a cesty, vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4491/2016, podle něhož je nutné vycházet i z toho, že vlastníku služebného pozemku není obecně zakázáno oplotit služebný pozemek, či zřídit při vjezdu na něj bránu se signalizačním zařízením.
13. Dospěl k závěru, že oplocení (A) i oplocení (F) nijak nebrání řádnému výkonu služebnosti stezky a cesty tak, jak byl sjednán mezi účastnicemi. K oplocení (A) uvedl, že neznemožňuje ani nepřiměřeným způsobem neomezuje vjezd či chůzi pracovníků žalobkyně, ale ani jejích zákazníků na zadní část panujícího pozemku parc. č. XY, neboť je zde stále zachován dostatečný prostor pro průjezd vozidly využívanými žalobkyní. Tento průjezd bude navíc oproti současnému stavu pro žalobkyni vhodnější a jednodušší tím, že žalované bude uloženo odstranit kontejner (G). K oplocení (F) pak uvedl, že nijak nebrání řádnému výjezdu či případně vjezdu žalobkyni či jejím zákazníkům do budovy STK, tedy nijak neomezuje výkon podnikatelské činnosti žalobkyně.
14. Co se týče umístění závor (I) a (L) a svislého dopravního značení se zákazem vjezdu motorových vozidel (J) a (K), ani tyto podle názoru odvolacího soudu nepřiměřeným způsobem nebrání ve výkonu věcného břemene. Vysvětlil, že žalované nelze zakázat jakýkoli výkon vlastnického práva a že omezení provedená vlastníkem služebného pozemku jsou nepřípustná pouze tehdy, pokud nepřiměřeným způsobem zasahují do výkonu služebnosti oprávněným. Samotné zřízení závor a umístění dopravních značek tak zcela nebrání využití služebního pozemku, záleží pouze na dohodě o způsobu využití, resp. na zpřístupnění dotčeného pozemku způsobem, který nepřiměřeně neomezí výkon služebnosti stezky a cesty. Účelu sjednanému ve smlouvě (zejména zajištění provozu STK, údržby, opravy a služeb souvisejících s činností STK, případně s podnikám žalobkyně) podle odvolacího soudu umístění závor a dopravního značení nebrání.
15. Nakonec s ohledem na skutečnost, že povinná dlouhodobě neplní své povinnosti z věcného břemene, odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně týkající se povinnosti zdržet se umísťování překážek do budoucna, jeho znění však opravil tak, jak je uvedeno výše v bodě 11 tohoto rozsudku.
16. Proti výroku II, III bodu b), IV a V rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně rozsáhlé dovolání. Namítla, že odvolací soud neodůvodnil, proč změnil prvostupňové rozhodnutí a žalobu v rozsahu výroku II zamítl, a dále ignoroval, že právo stezky a cesty nebylo zřízeno výlučně k provozu STK, ale jak bude třeba k podnikání žalobkyně, zejména k provozování STK, a formulací „přístup“ vyloučil (nejednoznačně) také příjezd. Přípustnost dovolání odůvodnila odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, a také tím, že právní závěr odvolacího soudu nemá oporu v dokazování a je v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem a obsahem spisu. Rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelky postrádá řádné odůvodnění a je nepřezkoumatelný, čímž odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces. Jako nesprávné právní posouzení věci označila závěr o bezúplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti, o možnostech zaplocení služebných pozemků, o zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu v areálu a také nezohlednění účelového a nemravného jednání žalované.
17. Konkrétně proti výroku II (s výjimkou kontejneru H) uvedla, že rozsudek lze vykládat tak, že dokončení oplocení (A) nebrání provozu STK, avšak jeho dokončení by vyloučilo stávající využití panujícího pozemku parc. č. XY, a že oplocení (F), jakož i závory (I, L) a dopravní značení (J, K) zcela vylučují žalobkyni, příp. i její zákazníky z užívání služebných pozemků. Odvolací soud podle dovolatelky uvedl zcela obecná východiska, která však neaplikoval na projednávaný případ. Neodůvodnil závěr o bezúplatnosti smlouvy ani rozsahu služebnosti (jak plošném, tak účelu užití). Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, proč některé z překážek podle odvolacího soudu nebrání výkonu práv ze služebnosti. Plot A přitom vylučuje stávající užívání pozemku pro podélné parkování, plot F zcela vyloučil žalobkyni z užívání části služebných pozemků, která byla užívána pro odstavení motocyklů. Závory a dopravní značení pak vylučují přístup jak žalobkyni, tak jejím zákazníkům. Odvolací soud se přitom nevypořádal ani s argumenty soudu prvního stupně. Domnívala se, že odvolací soud právo cesty vyložil restriktivně pouze k zajištění řádného provozu STK a že vyloučil plošný rozsah služebnosti na jiné části služebných pozemků, než na páteřní komunikace a v její těsné blízkosti, neboť nenechal odstranit jiné překážky než ty umístěné v těchto místech. Dovolatelka má proto za to, že odvolací soud vyložil smlouvu o zřízení věcného břemene nesprávně, a to bez řádného odůvodnění. Ačkoli konstatoval, že vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, vyvodil diametrálně odlišné skutkové závěry, jež jsou v extrémním rozporu se spisem, s provedenými důkazy, i s textem smlouvy o zřízení služebnosti. Odvolací soud tedy učinil jiná skutková zjištění, aniž by provedl či zopakoval dokazování především k tomu, jaká vůle stran byla v době uzavírání smlouvy, a z toho důvodu nesprávně věc právně posoudil. Za ústřední problém dovolatelka považovala otázku úplatnosti smlouvy, a na to navazující aplikaci přiléhavých ustanovení občanského zákoníku.
18. Co se týče výroku III bodu b) napadeného rozsudku, dovolatelka uvedla, že odvolací soud sice formálně potvrdil příslušný výrok soudu prvního stupně, ale ve skutečnosti jej změnil, neboť uložil žalovanému povinnost pouze nebránit v přístupu na služebný pozemek za účelem zajištění řádného provozu STK, tj. nikoli i příjezdu a nikoli k dalšímu podnikání žalobkyně. Nejedná se tedy pouze o potvrzení ve správném znění – změnu formulace, nýbrž zásadní obsahovou změnu. Rozhodnutí považovala v tomto rozsahu za nepřezkoumatelné.
19. Namítala rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu v otázce výkladu projevu vůle při uzavírání smlouvy z roku 2015, rozsahu služebnosti, požadavků na odůvodnění rozhodnutí, nutnosti přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu a možnostech opravy znění výroku soudu nižšího stupně. Namítala rovněž nepřezkoumatelnost rozhodnutí s tím, že odvolací soud pouze citoval judikaturu, avšak konkrétní úvahy v odůvodnění zcela absentují. Dovolávala se také extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, překvapivosti rozhodnutí, porušení zásad předvídatelného rozhodnutí, legitimního očekávání a proporcionality. Dovolatelka rozporovala rovněž výroky o nákladech řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 243e odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovoláním napadených výroků zrušil.
20. Žalovaná ani vedlejší účastnice na straně žalované se k dovolání žalobkyně nevyjádřily.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
23. Přípustnost dovolání žalobkyně a zároveň i jeho důvodnost je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky naplnění obsahových náležitostí odůvodnění rozhodnutí podle § 157 odst. 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka mimo jiné namítá, že konkrétní úvahy odvolacího soudu ohledně podstatných závěrů v napadeném rozsudku zcela absentují, pročež jí není zřejmé, jak vůbec odvolací soud ke svým závěrům dospěl.
24. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
25. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil souhrnně v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).
26. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1486/2019).
27. I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva [srovnej rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42 (citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int)].
28. V projednávané věci se nalézací soudy zabývaly požadavkem žalobce na zdržení se zásahů do věcného břemene ze strany žalované, a to jednak konkrétními překážkami vytvořenými žalovanou, jednak do budoucna. Soud prvního stupně požadavku žalobkyně v rozsahu, v jakém je stále relevantní v dovolacím řízení, vyhověl. U každé jednotlivé překážky přitom zdůvodnil, jak konkrétně brání žalobkyni ve výkonu služebnosti (viz rekapitulace v bodech 7–9 narační části tohoto rozsudku). Odvolací soud následně jeho rozhodnutí změnil tak, že žalobu ohledně konkrétně žalobkyní tvrzených překážek zamítl a co do nároku na zdržení se zásahů do budoucna jej sice potvrdil, avšak změnil jeho znění. Podle názoru dovolacího soudu učinil odvolací soud obě změny bez řádného zdůvodnění, tj. v rozporu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí podle § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť jen zcela nedostatečně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k odlišným skutkovým, popř. právním závěrům oproti soudu prvního stupně. Již z tohoto důvodu napadené rozhodnutí nemůže v dovolacím řízení obstát.
29. Co se týče konkrétně oplocení (A) odvolací soud toliko konstatoval, že neznemožňuje ani nepřiměřeným způsobem neomezuje vjezd či chůzi pracovníků žalobkyně, ale ani jejích zákazníků na zadní část panujícího pozemku parc. č. XY, neboť je zde stále zachován dostatečný prostor pro průjezd vozidly využívanými žalobkyní. Skutkový závěr o takovém dostatečném prostoru zjevně učinil na základě jím provedeného důkazu místním ohledáním. Soud prvního stupně však na základě místního ohledání po demonstracích nájezdu zajetí soupravy do zadní části panujícího pozemku parc. č. XY vyloučil s tím, že mu brání mimo jiné i oplocení (A). Odvolací soud sice není skutkovými zjištěními soudu prvního stupně vázán (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), avšak musí přesvědčivě zdůvodnit, jaké úvahy jej vedly k odlišnému závěru oproti soudu prvního stupně. V daném případě takové úvahy zcela absentují.
30. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud dodává, že posouzení skutkové otázky možností vjezdu soupravy na panující pozemek v místech deponie pravděpodobně vyžaduje odborné znalosti. Bylo proto na místě uvážit postup podle § 127 odst. 1 o. s. ř., tj. vyžádat si odborné vyjádření, popř. znalecké posouzení.
31. K oplocení (F) pak odvolací soud uvedl jen tolik, že nijak nebrání řádnému výjezdu či případně vjezdu žalobkyni či jejím zákazníkům do budovy STK, tedy nijak neomezuje výkon podnikatelské činnosti žalobkyně. I zde platí to, co bylo uvedeno výše k oplocení (A). Kromě toho však odvolací soud zcela opomněl další z důvodů uvedený soudem prvního stupně, a sice tu skutečnost, že žalobkyně užívala oddělenou část pozemku k odstavování vozidel. Taková možnost byla žalobkyni umístěním oplocení zcela odejmuta.
32. Pokud jde o závory (I, L) a zákazové značky (J, K), odvolací soud konstatoval, že nepřiměřeným způsobem nebrání ve výkonu věcného břemene. Následně uvedl obecné úvahy o tom, že samotné zřízení závor a umístění dopravních značek zcela nebrání využití služebního pozemku, záleží pouze na dohodě o způsobu využití, resp. na zpřístupnění dotčeného pozemku způsobem, který nepřiměřeně neomezí výkon služebnosti stezky a cesty. Nikterak však nereflektoval, jak konkrétně žalovaná opatření provedla, a nevypořádal se s argumentací soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru, že daná opatření zcela vylučují žalobkyni a její zákazníky z užívání tohoto prostoru.
33. Nejvyšší soud upozorňuje, že „v případě služebnosti stezky a cesty judikatura považovala za legitimní opatření v podobě oplocení služebného pozemku a s výstavbou brány (vrat) a za splnění dalších podmínek i jejich uzamykání. Nezbytným předpokladem pro umožnění uzamykání vrat je ta okolnost, že oprávněnému bude nadále zajištěn výkon služebnosti bez podstatného omezení. Povinný ze služebnosti je tak povinen oprávněnému ze služebnosti předat klíče od vrat nebo jinak zajistit možnost otevření, kdykoliv to bude oprávněný potřebovat (např. vrátnice)“ – (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016). Paušální závěr odvolacího soudu ohledně přípustnosti umístění závor a zákazových značek bez zkoumání toho, jakým konkrétním způsobem umožnila žalovaná žalobkyni přístup na služebný pozemek navzdory těmto opatřením, je tak navíc v rozporu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
34. A konečně odvolací soud kromě konstatování „správnosti znění“ žádným způsobem nezdůvodnil změnu formulace věcně správného výroku II bodu b) rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud přitom souhlasí s dovolatelkou, že ve skutečnosti se jedná o jiné rozhodnutí, které postrádá jakékoli zdůvodnění. Ze znění výroku III písm. b) rozsudku odvolacího soudu nadto není ani zřejmé, zda odvolací soud zamýšlel redukovat věcné břemeno toliko na provoz STK, a tedy vyloučit jinou podnikatelskou činnost žalobkyně, či rozhodnout toliko o překážkách provozu STK a neřešit potenciální překážky výkonu věcného břemene ve vztahu k dalšímu podnikání žalobkyně. S ohledem na nedostatek odůvodnění napadené rozhodnutí ani v tomto rozsahu nemůže v dovolacím řízení obstát.
35. Je tak zřejmé, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
36. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení, a to v rozsahu uvedeném ve výrokové části tohoto rozsudku.
37. Vzhledem k tomu, že dovolání je důvodné, pokud jde o otázku naplnění obsahových náležitostí odůvodnění rozhodnutí podle § 157 odst. 2 o. s. ř., dalšími dovolacími námitkami se dovolací soud, s ohledem na zrušení napadeného rozsudku, pro nadbytečnost nezabýval. Těmito, nechť se zabývá odvolací soud při dalším rozhodování ve věci.
38. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu