Plný text
22 Cdo 1839/2026-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) A. H. a b) Z. H., obou zastoupených Mgr. D. N., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem [adresa] o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 404/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026, č. j. 69 Co 37/2026-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026, č. j. 69 Co 37/2026-75, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 295 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. D. N. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, č. j. 27 C 404/2024-41, uložil žalovanému povinnost odstranit stavbu bez čísla popisného/čísla evidenčního stojící na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2026, č. j. 69 Co 37/2026-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil pouze tak, že lhůta k odstranění stavby činí šest měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
II. Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil vztah vlastnického práva ke stavbě a vlastnického práva k pozemku. Tvrdí, že stavba byla zřízena na základě trvalého, resp. časově neomezeného oprávnění, a odvolací soud proto měl vycházet z judikatury, podle níž jsou vlastnická práva ke stavbě a k pozemku rovnocenná a vlastník pozemku se nemůže domáhat odstranění stavby. V této souvislosti odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 746/2007 a 22 Cdo 604/2013. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku zjevného zneužití práva. Tvrdí, že odstraněním stavby by došlo k zániku jeho vlastnického práva, aniž by tím žalobci získali odpovídající prospěch, neboť pozemek je užíván třetími osobami. Poukazuje také na to, že žalobci požadují odstranění pouze jeho stavby. Odkazuje přitom zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4884/2015. Za dosud nevyřešenou považuje otázku, zda se vlastník pozemku může úspěšně domáhat odstranění stavby, jestliže je pozemek pronajat třetí osobě, která s existencí stavby počítá a její odstranění nepožaduje. Tvrdí, že žalobci pozemek sami neužívají a že existence stavby nezasahuje do jejich aktuálně vykonávaných oprávnění. Dovolatel dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť se podle jeho názoru odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací týkající se zneužití práva, dobrých mravů a aktivní věcné legitimace žalobců. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádějí, že dovolání ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění, zejména tvrzením, že stavba byla zřízena na základě trvalého oprávnění, a nevychází ze skutkového stavu, z něhož vycházel odvolací soud. Podle jejich názoru odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatel nereaguje na jeho nosný závěr, že posledním titulem k umístění stavby byla podnájemní smlouva dočasného charakteru. K námitce zjevného zneužití práva žalobci uvádějí, že odvolací soud tuto otázku výslovně posoudil a dovolatel pouze polemizuje s jeho hodnotící úvahou. Za neopodstatněnou považují i námitku porušení práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud se vypořádal s otázkou aktivní věcné legitimace i s námitkou zneužití práva. K dovolatelem formulované dosud nevyřešené otázce uvádějí, že napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá, neboť aktivní legitimace žalobců vyplývá z jejich vlastnického práva k pozemku a není vyloučena existencí nájemního vztahu; žalovanému přitom nesvědčí žádné oprávnění k užívání pozemku odvozené od nájemního či podnájemního vztahu. Žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
7. Dovolatel předkládá k řešení otázku, zda se může vlastník pozemku úspěšně domáhat odstranění stavby, ačkoli je pozemek pronajat třetí osobě, která s existencí stavby počítá a její odstranění nepožaduje. Takto formulovaná otázka však nepředstavuje otázku, která by dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Jde pouze o skutkově specifickou podobu obecnější právní otázky rozsahu ochrany vlastnického práva a aktivní věcné legitimace vlastníka vůči osobě, která do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje.
8. Dovolací soud předně připomíná, že je-li v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka obecnějšího charakteru, nezakládají přípustnost dovolání dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž vyřešení však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1373/2024 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
9. Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.) - (srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013, uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014).
10. Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem zasahuje do jeho vlastnického práva nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.
11. V usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014 Nejvyšší soud vyložil, že v případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je např. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (po kterou rovněž trvá relativní právní vztah vzniklý v důsledku tohoto zásahu mezi vlastníkem a rušitelem) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle § 1042 o. z. Kupříkladu umístí-li rušitel na pozemek vlastníka svou věc, je vlastník oprávněn domáhat se vyklizení předmětného pozemku. Umístí-li rušitel na pozemek vlastníka věc cizí, může vlastník pozemku žalovat rušitele i vlastníka této věci, neboť vlastník věci nemá právo mít své věci na cizím pozemku a rušení trvá, dokud nebudou odstraněny.
12. Samotná okolnost, že vlastník pozemku přenechal výkon některých oprávnění vyplývajících z vlastnického práva nájemci, nepředstavuje takovou kvalitativně novou okolnost, která by z předestřené otázky činila otázku dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Nadto dovolatel svou otázku staví na předpokladu, že významný je postoj nájemce nebo podnájemce k existenci stavby. Na tomto závěru však napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný nedisponuje oprávněním k umístění stavby na pozemku žalobců a že žalobci jako vlastníci pozemku jsou oprávněni domáhat se ochrany svého vlastnického práva vůči osobě, která do něj podle jeho závěrů zasahuje bez právního důvodu.
13. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle níž byla stavba zřízena na základě trvalého (časově neomezeného) oprávnění a odvolací soud se proto měl řídit judikaturou týkající se konkurence vlastnického práva ke stavbě a vlastnického práva k pozemku. Dovolatel v této souvislosti přehlíží, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na posouzení historického právního titulu ke zřízení stavby. Za rozhodné naopak považoval, že žalovanému žádné oprávnění k umístění stavby na pozemku žalobců nesvědčí a v minulosti nesvědčilo. Proti tomuto nosnému závěru dovolatel způsobilou dovolací argumentaci neuplatňuje. Otázka, kterou v této souvislosti předkládá, proto není otázkou, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí.
14. Stejně tak přípustnost dovolání nezakládá námitka nesprávného posouzení zjevného zneužití práva. Dovolatel zde nepředkládá právní otázku, nýbrž zpochybňuje posouzení konkrétních okolností projednávané věci a předkládá vlastní hodnocení poměru mezi újmou na své straně a prospěchem žalobců. Tím však nevymezuje právní otázku splňující předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
15. Konečně ani námitka porušení práva na spravedlivý proces přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel ji spojuje především s tvrzením, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho argumentací. Taková výhrada směřuje proti postupu soudu v řízení a sama o sobě nepředstavuje právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
IV. Závěr a náklady řízení
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
18. Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy i výroky, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; v této části však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 9. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu