Plný text
22 Cdo 1952/2026-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Martou Pišoft Kozákovou, advokátkou se sídlem [adresa] o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 102/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 11. 2025, č. j. 27 Co 170/2024-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 150 Kč k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Marty Pišoft Kozákové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval právní otázkou, zda lze v poměrech projednávané věci povolit nezbytnou cestu přes pozemek žalovaného ve formě pozemkové služebnosti ve smyslu § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), přestože má žalobkyně zajištěn přístup ke svým nemovitostem z veřejné cesty přes tento pozemek na základě osobní služebnosti.
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 8 C 102/2022-185, povolil nezbytnou cestu přes služebný pozemek parc. č. XY ve prospěch panujících pozemků parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, k zajištění příjezdu a přístupu k uvedeným panujícím pozemkům, a to „formou služebnosti cesty a stezky v rozsahu celé výměry služebného pozemku“. Rozhodl, že služebnost zahrnuje právo přístupu a příjezdu přes služebný pozemek k pozemkům panujícím s tím, že služebnost cesty odpovídá použití pro osobní motorová vozidla a výjimečně i pro nákladní motorová vozidla užitá za účelem zásobování nebo dovozu materiálu potřebného ke stavebním pracím na domech č. p. XY a č. p. XY, a to vždy v nezbytném rozsahu. Parkování vozidel na služebném pozemku je vyloučeno (výrok I). Dále stanovil, že služebností stezky a cesty je vázán každý vlastník pozemku parc. č. XY a oprávněným z této služebnosti je každý vlastník pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (výrok III). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému za povolení nezbytné cesty a zřízení služebnosti 101 430 Kč (výrok IV). Ve výroku II zamítl žalobu na povolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY. Ve výrocích V–VII rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům a státu.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“), vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1249/2025, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, tedy rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2024, č. j. 27 Co 170/2024-248, rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 27 Co 170/2024-316, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV tak, že zamítl žalobu o zřízení služebnosti cesty ve prospěch panujících pozemků parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, k tíži služebného pozemku parc. č. XY v témže katastrálním území (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II). Ve výrocích III–V rozhodl o náhradě nákladů nalézacího, odvolacího a dovolacího řízení vzniklých účastníkům a státu.
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně má zajištěn přístup ke svým nemovitostem z veřejné cesty na základě smlouvy o zřízení osobní služebnosti ze dne 27. 7. 2011. Uzavřel, že tato služebnost žalobkyni jako současné vlastnici umožňuje obvyklé užívání nemovitostí, a proto není opodstatněný její požadavek na povolení nezbytné cesty podle § 1029 odst. 1 o. z. Dodal, že potřeba údržby nemovitostí nebo provádění stavebních prací sama o sobě povolení nezbytné cesty neodůvodňuje (srovnej § 1021 a § 1022 o. z.).
II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného II.A Dovolání žalobkyně
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud použil „neodpovídající judikaturu a nezohlednil judikaturu podporující přiznání uplatněného nároku.“
6. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že osobní služebnost zajišťuje obvyklé užívání jejích nemovitostí. Zdůrazňuje, že tato služebnost je vázána pouze na její osobu, nezajišťuje přístup dalších osob nezbytný k využití nemovitostí v souladu s jejich určením podle aktuálního územního plánu a nepřejde na její právní nástupce. Neposkytuje ani dostatečnou právní jistotu pro údržbu nemovitostí a jejich rekonstrukci. Poznamenává, že pokud přístup z veřejné cesty k nemovitostem žadatele existuje, ale objektivně nedostačuje, je možné nezbytnou cestu zřídit. V této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1976/2017 a 22 Cdo 999/2014.
7. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu a řádně nezhodnotil konkrétní poměry projednávané věci.
8. Podle dovolatelky odvolací soud neposoudil vznik případné újmy účastníkům vzniklé v důsledku jeho rozhodnutí. Zatímco žalobkyně nemůže bez požadované služebnosti své nemovitosti plnohodnotně užívat, žalovaného by její zřízení zatížilo pouze minimálně, neboť jde o existující cestu v zemědělském areálu. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 390/2008 (pozn. Nejvyššího soudu – správně by mělo být 22 Cdo 3903/2008).
9. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II.B Vyjádření žalovaného
10. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatelka řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání ani dovolací důvod. Podle žalovaného neformulovala žádnou obecnou otázku hmotného nebo procesního práva a neuvedla, v čem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1249/2025 a sp. zn. 22 Cdo 1541/2023.
11. K námitce týkající se způsobu využití nemovitostí podle územního plánu žalovaný uvádí, že dovolatelka uplatňuje nové skutečnosti a důkazy, k nimž nelze v dovolacím řízení přihlížet. Dodává, že žalobkyně nereflektuje závěry odvolacího soudu, podle nichž dosavadní právní titul k přístupu zajišťuje v projednávané věci dostatečné spojení nemovitostí s veřejnou cestou.
12. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda lze v poměrech projednávané věci povolit nezbytnou cestu přes pozemek žalovaného jako pozemkovou služebnost ve smyslu § 1029 a násl. o. z., má-li žalobkyně zajištěn přístup ke svým nemovitostem z veřejné cesty přes tento pozemek na základě osobní služebnosti.
16. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
17. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
18. Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zpravidla obdobně jako podmínky uvedené v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně aplikovat i judikaturu vytvořenou v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1107/2019; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008, uvedl, že „zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně.“
20. Nezbytnou cestu tak lze zřídit pouze v případech, v nichž nelze zajistit přístup k nemovitosti jinak (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015).
21. V rozsudku ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví.“ V rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, Nejvyšší soud dále vyložil, že „nezbytná cesta nebude povolena, pokud např. vlastník sousedního pozemku, který může sloužit k přístupu, nabízí prodej tohoto pozemku za obvyklou cenu, zřízení služebnosti za tržní cenu či žadatel o povolení nezbytné cesty vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3607/2016). V rozsudku ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1249/2025 (tedy v předchozím rozhodnutí v této věci), dovolací soud vyložil, že má-li vlastník nemovitosti zajištěn přístup z veřejné cesty na základě osobní služebností v rozsahu umožňujícím obvyklé užívání nemovitosti a za podmínek, které lze po žadateli o nezbytnou cestu spravedlivě požadovat, nejsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z.
22. V obdobných případech je nutno – individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem v každé projednávané věci – posoudit, zda přístup žadatele o nezbytnou cestu k nemovitosti z veřejné cesty odvozený od existujícího právního titulu zajišťuje žadateli možnost obvyklého užívání nemovitosti v souladu s jejím účelem za podmínek, které lze po něm spravedlivě požadovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 185/2022).
23. Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu. V hraničních případech mohou existovat okolnosti, které umožňují s jistou mírou přesvědčivosti odůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak zpravidla na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů zpochybní jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené nebo nejsou řádně odůvodněny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).
24. V projednávané věci dovolatelka předně namítá, že odvolací soud dostatečně neposoudil, „zda přístup založený jinak než ve formě pozemkové služebnosti zajišťuje žadateli o nezbytnou cestu obvyklé užívání nemovitosti v souladu s jejich účelem za podmínek, které lze po něm požadovat“. V této souvislosti odkazuje především na příslušný územní plán a z něho plynoucí podmínky pro využití nemovitostí žalobkyně.
25. Námitku týkající se podmínek, které pro nemovitosti žalobkyně plynou z příslušného územního plánu, dovolatelka poprvé uplatnila až v dovolacím řízení. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Dovolací soud proto nemohl k těmto skutečnostem a navrženým důkazům přihlédnout.
26. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není námitka nesprávného právního posouzení věci, vychází-li dovolatelka, byť i jen zčásti, z jiného skutkového stavu než odvolací soud. Již z tohoto důvodu nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit námitky žalobkyně proti závěru odvolacího soudu, že osobní služebnost zajišťuje žalobkyni obvyklé užívání jejích nemovitostí, zakládají-li se tyto námitky na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3795/2023).
27. Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, podle něhož lze nezbytnou cestu povolit také tehdy, existuje-li spojení nemovitosti s veřejnou cestou, avšak objektivně nedostačuje. Dovolatelka totiž tvrzenou nedostatečnost existujícího spojení dovozuje rovněž ze skutečností, které nebyly součástí skutkového stavu, z něhož vyšel odvolací soud (tedy i z podmínek pro využití nemovitostí žalobkyně stanovených příslušným územním plánem).
28. Důvodná není námitka žalobkyně, podle níž osobní služebnost neposkytuje dovolatelce dostatečnou právní jistotu pro údržbu a rekonstrukci nemovitostí. Důvodem pro povolení nezbytné cesty není údržba či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod § 1021 o. z. či zhotovení stavby ve smyslu § 1022 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016).
29. Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že odvolací soud nepoměřil újmu, která dovolatelce vzniká nepovolením nezbytné cesty, s újmou, jež by jejím povolením vznikla žalovanému. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že dovolatelka má dostatečně zajištěn přístup ke svým nemovitostem na základě osobní služebnosti. Poměřování výhody poskytované nezbytnou cestou s újmou vlastníka zatíženého pozemku by přicházelo v úvahu až tehdy, nebyly-li by nemovitosti dovolatelky dostatečně spojeny s veřejnou cestou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008). Na řešení dovolatelkou předestřené otázky proto napadené rozhodnutí nespočívá.
30. Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že „osobní věcné břemeno je však nedostatečné i k jiným účelům, když neumožňuje jeho převod na dědice nemovitostí (např. děti žalobkyně), což není situace hypotetická (jak byl označován budoucí prodej), ale situace zcela nevyhnutelná.“
31. Dovolací soud v předchozím rozhodnutí v této věci, rozsudku ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1249/2025, vyložil, že „při rozhodování o povolení nezbytné cesty musí soud posoudit, zda přístup založený jinak než ve formě pozemkové služebnosti zajišťuje žadateli o nezbytnou cestu obvyklé užívání nemovitosti v souladu s jejím účelem za podmínek, které lze po něm požadovat. Soud by se zpravidla neměl zabývat hypotetickými situacemi souvisejícími s případným převodem či přechodem vlastnictví k těmto nemovitostem. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.“
32. Proto ani případný přechod vlastnického práva k nemovitostem, k němuž může dojít v budoucnu, není sám o sobě důvodem pro povolení nezbytné cesty, má-li žalobkyně zajištěn přístup k nemovitostem na základě osobní služebnosti.
33. Relevantní není ani námitka, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí. Odvolací soud z tohoto právního názoru vyšel a posoudil, zda osobní služebnost zajišťuje dovolatelce možnost obvyklého užívání jejích nemovitostí. Uzavřel přitom, že dovolatelka má na základě osobní služebnosti zajištěn dostatečný přístup z veřejné cesty.
IV. Závěr
34. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 o. z., je jeho rozhodnutí založeno na řešení právních otázkách, při němž se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
35. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
36. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 9. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu