Plný text
22 Cdo 1973/2026-423
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Ž. G., zastoupené Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem se sídlem [adresa] o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 39/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2026, č. j. 37 Co 259/2025-404, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2026, č. j. 37 Co 259/2025-404, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2025, č. j. 6 C 39/2024-295, ze zaniklého společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobce zůstatek stavebního spoření u MONETA Stavební spořitelna, a. s., který činil k datu zániku SJM účastníků částku 177 022,07 Kč (výrok I). Ze zaniklého SJM dále přikázal do výlučného vlastnictví žalované pohledávku účastníků z jejich SJM za paní Y. G. ve výši 3 057 095,18 Kč [výrok II písm. a)] a zůstatek na účtu vedeném na jméno žalobkyně u České spořitelny, a. s. [výrok II písm. b)]. Každému z účastníků přikázal polovinu závazku vůči společnosti MONETA Stavební spořitelna, a. s., jenž ke dni zániku SJM činil 696 874,99 Kč (výrok III). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu ze zaniklého SJM částku 1 930 132,56 Kč, a to ve dvou splátkách dále specifikovaných ve výroku IV tohoto rozsudku. Poté rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).
2. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce v řízení tvrdil a také prokázal, že prostředky ve výši 960 000 Kč vnesl do SJM, respektive investoval do výstavby rodinného domu realizované účastníky v rámci SJM (bod 24 odůvodnění rozsudku). Tento vnos následně zohlednil při výpočtu podílu žalobce na vypořádávaném SJM (bod 134 odůvodnění rozsudku).
3. Ve vztahu k pohledávce účastníků řízení za paní Y. G. (matkou žalované) zdůraznil výjimečné okolnosti tohoto případu, a sice skutečnost, že prostředky ze SJM vedly ke zhodnocení majetku matky žalované, žalovaná dosud v rodinném domě se svými nezletilými dětmi bydlí a usiluje o kolaudaci a o nabytí tohoto rodinného domu do svého výlučného vlastnictví. Soud prvního stupně dovodil, že tento svůj záměr žalovaná musela (logicky vzato) učinit po dohodě se svou matkou, resp. svými rodiči, neboť sama by takové rozhodnutí s výrazným majetkoprávním dosahem učinit nemohla. Jinak řečeno, považoval za nepochybné, že matka žalované, resp. její rodiče, mají eminentní zájem, aby žalovaná se svými nezletilými dětmi v rodinném domě i nadále bydlela. I z tohoto pohledu měl soud prvního stupně za to, že v tomto výjimečném případě je nezbytné předmětnou pohledávku přikázat žalované.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2026, č. j. 37 Co 259/2025-404, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I, II a) a b) tak, že tam uvedené pohledávky se žalobci a žalované přikazují rovným dílem, jinak jej v těchto výrocích, jakož i ve výrocích III, VI a VIII potvrdil (výrok I). Výrok IV rozsudku soudu prvního stupně dále změnil tak, že žalobce s žalovanou si nejsou povinni navzájem ničeho hradit na vypořádání podílu ze zaniklého SJM (výrok II). Nakonec rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
5. Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o existenci i výši dluhů či pohledávek, které byly předmětem vypořádání. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal žádné důvody pro jiné rozhodnutí, než je přikázání všech jak závazků, tak i pohledávek oběma účastníkům rovným dílem. Za podstatné považoval namítané promlčení tvrzené pohledávky. Uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu pro takový případ zásadně staví na přikázání takové pohledávky oběma účastníkům rovným dílem, byť připouští výjimečně jiné rozhodnutí, odvolací soud ale ani důvody uváděné soudem prvního stupně nepovažuje za dostatečně silné pro odchylku od takového pravidla.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Naznačil dvě otázky přípustnosti dovolání, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Namítl, že odvolací soud provedl vypořádání SJM prostým rovnodílným rozdělením aktiv a pasiv, aniž by jakkoliv zohlednil prokázaný vnos dovolatele z jeho výlučného majetku do SJM podle § 742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Přitom se odchýlil např. od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2020/2018 či 22 Cdo 2944/2025. Vnos prokázaný před soudem prvního stupně měl odvolací soud při svém rozhodování zcela pominout. 2) Odvolací soud měl nesprávně právně posoudit podmínky pro přikázání (byť již promlčené) pohledávky vůči třetí osobě a přikázat ji oběma účastníkům rovným dílem namísto jejího přikázání výlučně žalované, a to i přes existenci zcela zásadních výjimečných okolností odůvodňujících přikázání této pohledávky výlučně žalované. Odkázal přitom na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2068/2019, 22 Cdo 1054/2004, 22 Cdo 1914/2025 a 22 Cdo 3554/2008. V této části považuje dovolatel napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí není vůbec zřejmé, jaký argumentační proces odvolací soud k těmto závěrům vedl. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích potvrdí.
7. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“),není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Dovolatel namítl, že odvolací soud provedl vypořádání SJM prostým rovnodílným rozdělením aktiv a pasiv, aniž by jakkoliv zohlednil prokázaný vnos dovolatele z jeho výlučného majetku do SJM podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z.
11. Otázka vypořádání vnosu z výlučného jmění jednoho z manželů do SJM zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.
13. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že pro zohlednění vnosu je nutné určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a aktiv) tvořícího součást SJM a výši vnosu, resp. vnosů. Od celkové hodnoty SJM je nutné odečíst jednotlivé vnosy. Výsledná hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky. K takto zjištěnému podílu účastníka je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu. Součet obou podílů (i se započtením vnosu) musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv SJM [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, nebo ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018 (oba, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
14. V nyní souzené věci odvolací soud přikázal pohledávky SJM žalobci a žalované rovným dílem, načež rozhodl o tom, že si účastníci řízení nejsou povinni navzájem ničeho hradit na vypořádání podílu ze zaniklého SJM. Přitom však zjevně opomněl vnos žalobce, o němž v odůvodnění rozhodnutí neuvedl ničeho a který soud prvního stupně považoval za prokázaný a zohlednil jej ve výši vypořádacího podílu.
15. Již jen z tohoto důvodu se napadené rozhodnutí zakládá na nesprávném právním posouzení věci, pročež v dovolacím řízení neobstojí.
16. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
17. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
18. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
19. Dále dovolatel namítl nesprávné právní posouzení podmínek pro přikázání (byť již promlčené) pohledávky vůči třetí osobě a její přikázání oběma účastníkům rovným dílem namísto přikázání výlučně žalované, a to i přes existenci zcela zásadních výjimečných okolností odůvodňujících přikázání této pohledávky výlučně žalované.
20. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení otázky vypořádání pohledávky SJM neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že jsou-li vypořádávány práva a povinnosti manželů, u nichž jeden z nich namítá možné promlčení, je namístě je přikázat oběma manželům společně, jelikož v případě, že půjde o skutečně promlčený závazek, budou promlčením dotčeni oba manželé stejnou měrou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2068/2019). Obecně pak platí, že jako východisko při vypořádání společných pohledávek za třetími osobami by soudy měly vždy zvažovat přikázání pohledávky oběma manželům rovným dílem, čímž se eliminují rizika s obtížnou či problematickou vymahatelností takové pohledávky tím, že zatěžují oba bývalé manžele. Nicméně není zcela vyloučeno, budou-li pro to dány důvody, že pohledávka za třetí osobou může být přikázána i jenom jednomu z manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1914/2025).
22. V projednávané věci odvolací soud neshledal výjimečné okolnosti pro odchýlení se od obecného pravidla přikázání pohledávky oběma manželům rovným dílem. Okolnosti uvedené soudem prvního stupně (tj. příbuzenský vztah žalované a třetí osoby, skutečnost, že žalovaná dosud v rodinném domě se svými nezletilými dětmi bydlí, i do budoucna zamýšlené nabytí vlastnického práva k dotčenému domu) nepovažoval za dostatečně silné.
23. S tímto právním posouzením se dovolací soud ztotožňuje a nepovažuje je za nedostatečně odůvodněné; potud není důvodná dovolací námitka, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Odvolací soud sice stručně, ale jasně uvedl, z jakého důvodu se odchýlil při vypořádání pohledávek od právního názoru soudu prvního stupně. Žádná z uvedených okolností není ani podle dovolacího soudu natolik významná, aby v poměrech souzené věci odůvodnila výjimečný postup při vypořádání pohledávky. Samotný příbuzenský vztah ani užívaní nemovitosti jedním z manželů po odchodu druhého z nich nejsou bez dalšího důvody pro úvahu o vypořádání pohledávky způsobem odlišným oproti obecnému východisku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2026, sp. zn. 22 Cdo 1158/2026). Tím bezpochyby nemohou být ani obecné úvahy o tom, jak by s dotčeným domem mohlo být v budoucnu právně naloženo, tedy že by v teoretické rovině k tomuto domu mohla nabýt vlastnické právo žalovaná.
24. K tomu dovolací soud dodává, že výchozí judikatorní pravidlo respektující přikázání pohledávky každému z bývalých manželů v rozsahu jedné poloviny odráží obecný požadavek na to, aby platební povinnosti účastníků řízení o vypořádání SJM byly vůči sobě – pokud možno – co nejmenší. Pohledávky manželů za příbuznými některého z nich nejsou v praxi ničím výjimečným a samotný příbuzenský vztah prolomení tohoto pravidla neodůvodňuje; to tím spíše, jde-li o pohledávku promlčenou. Přikázání pohledávky jednomu z bývalých manželů totiž ve svém důsledku znamená, že v rámci vypořádání SJM je povinen vyplatit polovinu hodnoty pohledávky druhému z bývalých manželů a sám pak disponuje „toliko“ pohledávkou samotnou. Příbuzenský vztah k dlužníku sice může znamenat, že dlužník poskytne plnění dobrovolně, a věřitel se tak vyhne soudnímu vymáhání pohledávky, ale na straně druhé může vést k tomu, že právě příbuzenský vztah bude příčinou toho, že v rámci „rodinných vztahů“ příslušné plnění z nejrůznějších důvodů poskytnuto vůbec nebude, čemuž často nasvědčuje právě i okolnost, že došlo k promlčení pohledávky (což naznačuje i odvolací soud). Pro závěr o paritním vypořádání pohledávky v daném případě pak svědčí i výše pohledávky, která přesahuje částku 3 000 000 Kč. To v daném případě platí o to více, že v průběhu celého řízení žalovaná naznačovala spornost dané pohledávky a nesouhlasila s přikázáním do jejího výlučného vlastnictví.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu