Plný text
22 Cdo 2035/2024-787
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně M., spol. s r.o., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, proti žalované Lokrum s.r.o., IČO 11637595, se sídlem v Praze 8, Vítkova 631/7a, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 51/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2024, č. j. 22 Co 315/2023-733, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2024, č. j. 22 Co 315/2023-733, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Michala Maglii, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
V projednávané věci se dovolací soud zabývá otázkou odstranění stavby stojící na pozemku jiného vlastníka.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Chrudimi (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 8 C 51/2020-668, zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované, kterým se domáhala převedení pozemku parc. č. st. XY v obci a k. ú. XY do svého vlastnictví, (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení spojené se vzájemným návrhem (výrok II). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost odstranit stavbu č. p. XY stojící na pozemku parc. č. st. XY v obci a k. ú. XY, a po odstranění stavby předat pozemek žalobkyni (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 22 Co 315/2023-733, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost odstranit stavbu č. p. XY stojící na pozemku parc. č. st. XY v obci a k. ú. XY, a to se všemi součástmi a příslušenstvím, a vyklizený pozemek předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Také znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I) a o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 83/2015. Právní otázky vymezuje takto:
a) Lze vlastníkovi oprávněné stavby postavené na pozemku jiného vlastníka uložit po ukončení nájemní smlouvy povinnost stavbu odstranit a pozemek vyklidit, když měl vlastník stavby (stavebník) časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu?
b) Může dojít ke změně titulu pro umístění stavby na cizím pozemku (konkrétně ke změně trvalého titulu na titul dočasný), pokud je původním titulem dvoustranný akt učiněný mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, z vůle pouze jediného účastníka tohoto dvoustranného vztahu?
4. Dále se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí i na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od nálezu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a tyto právní otázky vymezuje takto:
c) Byly napadeným rozhodnutím aplikovány § 6 a § 8 občanského zákoníku ve vztahu k jednání žalobkyně, a to povinnost poctivého jednání v právním styku a absence právní ochrany a zjevného zneužití práva?
d) Je možné v poměrech občanského zákoníku testovat výkon práv s dobrými mravy, jako to učinily nižší soudy?
5. Rovněž dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné. Odvolacímu soudu vytýká, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by ji upozornil na odlišné právní posouzení věci.
6. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdí, nebo rozhodnutí odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí zpět k dalšímu řízení. Také navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
7. Žalobkyně považuje závěry odvolacího soudu za správné a námitky žalované za nedůvodné. Výpovědí nájemní smlouvy ze dne 31. 10. 2003 zaniklo nájemní právo žalované k předmětnému pozemku a žalované nadále nepřísluší žádný titul, na jehož základě by byla oprávněna mít na pozemku žalobkyně umístěnou stavbu.
8. Pro posuzovanou věc jsou určující tyto závěry nalézacích soudů:
9. Na základě stavebního povolení vydaného Městským úřadem v XY vystavěla společnost UNIPRO spol. s. r.o. na pozemku ve vlastnictví žalobkyně prodejnu, jejíž užívání bylo povoleno do 31. 12. 2022. Stavbě bylo přiděleno č. p. XY. Vztahy mezi vlastníkem pozemku a společností UNIPRO spol. s. r.o. byly upraveny nájemní smlouvou ze dne 15. 4. 1996. V nájemní smlouvě bylo ujednáno, že se uzavírá na dobu určitou do 31. 12. 2022 a že pronajímatel je oprávněn smlouvu vypovědět, pokud nájemce její ujednání neplní. Smluvní strany se rovněž dohodly na zřízení věcného břemene užívání pronajatých pozemků a užívání příjezdu a odjezdu k čerpací stanici. Pronajímatel se rovněž zavázal, že po 1. 1. 2023 převede pronajímaný pozemek za 1 Kč nájemci. Na majetek společností UNIPRO spol. s.r.o. byl v říjnu 2002 prohlášen konkurz a správce konkurzní podstaty dohodou se žalobkyní nájemní vztah ukončil. Následně správce konkursní podstaty prodal stavbu prodejny společnosti KUBÍK, a.s. (později se část společnosti KUBÍK a.s. odštěpila a sloučila se stávající žalovanou Lokrum s.r.o.), která se žalobkyní k pozemku pod stavbou uzavřela dne 31. 10. 2003 novou nájemní smlouvu. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, s právem pronajímatele smlouvu kdykoliv vypovědět, a to i bez udání důvodu, přičemž ve smlouvě bylo pro případ ukončení nájemního vztahu ujednáno, že nájemce uvede pozemek do původního stavu. Žalobkyně dne 23. 8. 2019 nájemní smlouvu vypověděla a podala žalobu na vyklizení pozemku.
10. Žalovaná se bránila tím, že nájemní smlouva ze dne 31. 10. 2003 mezi žalobkyní a společností KUBÍK, a.s. sloužila pouze jako podklad pro úhradu nájemného za umístění stavby a nepředstavovala právní titul k umístění stavby. Důvodem pro zřízení stavby na pozemku žalobkyně byl „neodvolatelný souhlas s umístěním stavby v rámci stavebního řízení“. Že se jedná o trvalé umístění stavby na pozemku žalobkyně vyplynulo podle žalované i z nájemní smlouvy uzavřené mezi původním vlastníkem prodejny (a stavebníkem) UNIPRO spol. s.r.o. a vlastníkem pozemku (žalobkyní) dne 15. 4. 1996, neboť se v ní žalobkyně zavázala, že po skončení nájmu převede pozemek za 1 Kč nájemci.
11. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že by jí nebo původnímu vlastníkovi stavby svědčilo právo mít na pozemku žalobkyně trvale umístěnou stavbu. Právo žalované mít na pozemku žalobkyně umístěnou stavbu zaniklo dne 20. 2. 2020 skončením nájmu (výpověď podaná žalobkyní 23. 8. 2019 a doručená žalované 29. 8. 2019). Je proto povinna stavbu odstranit. Nárok na odstranění stavby neshledal rozporný s dobrými mravy, neboť žalované nikdy právo na trvalé umístění stavby na pozemku žalobkyně nenáleželo, ani o této možnosti nebyla žalobkyní „ubezpečována“. K tomu odvolací soud vysvětlil, že právo dočasného charakteru mít na pozemku žalobkyně stavbu prodejny měl již její původní vlastník, který byl současně stavebníkem, což vyplývalo jednak z nájemní smlouvy uzavřené 15. 4. 1996, ale i ze stavebního řízení schvalujícího povolení a užívání stavby. Dohoda o odkoupení pozemku za 1 Kč po skončení nájmu zanikla společně se zánikem původní nájemní smlouvy; nová nájemní smlouva uzavřená se žalobkyní 31. 10. 2003 takové ujednání neobsahovala. Přihlédnout nelze ani k ujednání o zřízení věcného břemene, jež bylo rovněž obsahem nájemní smlouvy z 15. 4. 1996, neboť do katastru nemovitostí žádná smlouva o zřízení věcného břemene nebyla vložena, a proto ani na žalovanou žádné případné oprávnění z věcného břemene nemohlo přejít.
III. Přípustnost dovolání
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázkám ad a) a ad b):
15. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nárok žalobkyně na odstranění stavby posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015). Na řešení právních otázek, které formuluje dovolatelka, však rozhodnutí odvolacího soudu postaveno není. Odvolací soud totiž neuzavřel, že by původnímu stavebníkovi (UNIPRO spol. s. r.o.) nebo žalované jako současnému vlastníku stavby svědčilo časově neomezené právo mít na pozemku umístěnou stavbu. Naopak dovodil, že stavebník (původní vlastník) prodejny a později i žalovaná užívali pozemek pod stavbou na základě práva, které bylo od svého počátku časově omezené; stavebník na základě nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou a žalovaná na základě nájemní smlouvy jednostranně vypověditelné ze strany pronajímatele. Časově omezil užívání stavby i Městský úřad v XY ve stavebním řízení. V této části dovolání proto není přípustné, neboť na vyřešení jí předestřených otázek rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec založeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, dostupné, stejně jako i veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
16. Již jen nad rámec dovolací soud doplňuje, že problematika staveb na cizím pozemku je v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálena na závěrech, které mimo jiné dovolací soud zcela akceptoval i v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015, na které poukazuje sama dovolatelka. Dovolací soud zde především vysvětlil, že jestliže stavebník (do jehož postavení vstupuje i jeho právní nástupce) věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít na pozemku umístěnou stavbu zanikne, bylo možno jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2439/2018).
17. Dovolací soud se ve své judikatorní praxi také zabýval otázkou, zdali je možné časově neomezené právo k pozemku nahradit právem časově omezeným (typicky nájemní vztah) a naopak. Tato možnost byla dovolacím soudem dovozena z principu autonomie vůle stran, který je jedním z vůdčích principů soukromého práva. Z tohoto principu vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili určité právo za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012).
18. Jestliže došlo k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace, a proto je třeba vycházet ze stavu, který nastal po zániku nového závazku. Jinými slovy po zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného nájemního poměru se další právní režim stavby na cizím pozemku neřídí podle právních poměrů existujících před uzavřením nájemní smlouvy právě proto, že tento poměr byl nahrazen závazkem novým (nájmem) při současném zrušení původního právního vztahu (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, nebo v rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012).
K otázkám ad c) a d):
19. Ani tyto právní otázky nemohou založit přípustnost dovolání.
20. Dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20 (toto a dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž bylo v souvislosti s korektivem dobrých mravů konstatováno, že není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. K tomu dovolací soud uvádí, že závěry zde vyslovené se týkaly odlišné právní i skutkové situace, a proto nejsou přenositelné na nyní posuzovanou věc.
21. V řešené věci se odvolací soud zabýval dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., resp. zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., a nedospěl k závěru o existenci skutkových okolností, které by umožňovaly aplikaci těchto ustanovení. S těmito závěry se dovolací soud ztotožňuje.
22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Dále poznamenal, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoli nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117, 1. vydání, Praha: Leges, 2013, str. 163].“ Dovolací soud poznamenává, že otázku aplikace § 8 o. z. učiní předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016).
23. V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud neshledává za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na odstranění stavby prodejny po ukončení nájemního vztahu k pozemku, na kterém se stavba nachází, neznamená zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Odvolací soud tuto úvahu náležitě odůvodnil a také se důkladně vypořádal se všemi námitkami žalované. Zejména uvedl, že jí nikdy nesvědčilo právo na trvalé umístění stavby na pozemku žalobkyně a žalobkyně v průběhu trvání nájemního vztahu neubezpečovala žalovanou, že jí takové právo náleží.
K námitce překvapivosti (nepředvídatelnosti) rozhodnutí odvolacího soudu:
24. Namítá-li žalobkyně překvapivost rozhodnutí, čímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces, je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. V dané věci se totiž jedná o v pořadí druhé rozhodnutí nalézacích soudů. Soud prvního stupně již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. 8 C 51/2020-165, kterým byla žalované uložena povinnost odstranit stavbu č. p. XY nacházející se na pozemku žalobkyně, přičemž toto rozhodnutí bylo následně zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 11. 2022, č. j. 22 Co 205/2022-331,ve kterém odvolací soud zavázal soud prvního stupně k tomu, aby provedl výklad nájemní smlouvy z 31. 10. 2003. V poměrech projednávané věci tak měla žalovaná dostatek prostoru reagovat na závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu a nebyla zbavena možnosti předestřít svoji skutkovou a právní argumentaci. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze považovat za překvapivé a nezakládá porušení práva žalované na spravedlivý proces.
IV. Závěr
25. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
26. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 7. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu