Plný text
22 Cdo 2088/2026-1200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce O. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Vávrou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované J. K., zastoupené Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 128/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2026, č. j. 10 Co 31/2026-1139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2026, č. j. 10 Co 31/2026-1139, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem – pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, oba v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), jež účastníci nabyli za trvání manželství do společného jmění manželů (dále též jen „SJM“). V důsledku rozvodu manželství ke dni 8. 10. 2012 došlo k zániku SJM a následně ke vzniku spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť SJM nebylo ve lhůtě tří let od svého zániku vypořádáno.
2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 16 C 128/2021-1057, zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem (výrok I) a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude mezi účastníky rozdělen rovným dílem (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2026, č. j. 10 Co 31/2026-1139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně „v celém rozsahu“, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jimiž se dovolací soud doposud nezabýval: a) Stávají se příjmy jednoho z manželů z prostituce součástí SJM? b) Je profitování manžela z příjmů z prostituce manželky kořistěním? c) Jedná se stále o kořistění, pokud si manželé nevypořádají zaniklé společné jmění obsahující majetek nabytý z prostředků z prostituce a společné jmění se transformuje do podílového spoluvlastnictví? d) Má manžel jakýkoliv nárok na majetek manželky, která ho získala prostitucí? e) Lze okolnosti formálního soužití manželů zakrývající původ získaných prostředků z prostituce jednoho z manželů zohlednit při odchýlení od pravidla, že podíly obou manželů na společném majetku jsou stejné? Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci. Citovala § 2, § 3 a § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Uvedla, že nabývání prostředků z prostituce do SJM legalizuje jejich původ a žalobci v souvislosti s tím vzniká nárok na 50 % těchto prostředků. Odkázala na trestný čin kuplířství ve smyslu § 189 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1091/2020. Žalovaná přitom finančními prostředky z prostituce podstatně zvýšila hodnotu SJM, jež se následně přeměnilo v podílové spoluvlastnictví k nemovitostem, přičemž soud žalobci přiznal polovinu hodnoty podílového spoluvlastnictví. Manželství účastníků však sloužilo primárně k dekriminalizaci jednání žalobce, k čemuž však manželství sloužit nemůže. Dále odkázala na čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy se dopustily přepjatého formalismu, k čemuž odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 980/13, a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť výkonem rozsudku reálně hrozí, že její rodiče, kteří žijí v části nemovitostí, přijdou nejen o svůj domov, ale zároveň i o své jediné bydlení.
5. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 dále jen o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolací soud předně uvádí, že mu z dovolání žalované není zřejmé, čeho by mělo být v případě dovoláním požadovaného zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně dosaženo ve prospěch žalované. Žalovaná totiž v dovolání předkládá řadu otázek, které se týkají povahy finančních prostředků, přičemž není patrné, jak konkrétně se má posouzení povahy prostředků promítnout v řešení projednávané věci.
10. Žalovaná předložila dovolacímu soudu 5 otázek, které doposud neměly být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Ani jedna z těchto otázek však nemůže přípustnost dovolání založit.
11. Předně dovolací soud konstatuje, že napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí na řešení otázky ad e), neboť zde dovolatelka vychází ze skutečností, které nebyly nalézacími soudy zjištěny. Soud prvního stupně naproti tomu dospěl pod bodem 24 odůvodnění rozsudku k závěru, že „manželství bylo uzavíráno z obou stran z lásky, ...“. Nikoliv snad za účelem „dekriminalizace“ jednání žalobce, jak tvrdí žalovaná. I toto skutkové zjištění odvolací soud nepochybně převzal pro své rozhodnutí, když pod bodem 5 napadeného rozhodnutí konstatoval, že skutkový stav byl soudem prvního stupně řádně zjištěn. Na „okolnostech formálního soužití manželů“ se tedy rozhodnutí nalézacích soudů nezakládala. Pokud zde žalovaná nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž implicitně napadá zjištěný skutkový stav, nejedná se o způsobilý dovolací důvod. „Uplatněním přípustného dovolacího důvodu není, jestliže dovolatel nesouhlasí se skutkovými závěry (zjištěními) odvolacího soudu, na nichž je založeno jeho právní posouzení věci, a s hodnocením důkazů, na základě něhož odvolací soud k těmto skutkovým závěrům (zjištěním) dospěl, a jestliže dovolatel právní posouzení věci, které je podle jeho názoru správné, buduje na skutkových okolnostech, které nebyly odvolacím soudem zjištěny. Takovými námitkami dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jeho skutkový základ, který však v dovolacím řízení již nemůže doznat žádných změn. Zákon proto také výslovně zakazuje, aby v dovolání byly uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy“ [Doležílek, J. § 241a (Náležitosti a důvod dovolání). In: Svoboda, K. Kasíková, M. Levý, J. Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 935, marg. č. 11.].
12. Otázky ad a) – d) se týkají charakteru finančních prostředků získaných prostitucí a posouzení jednání žalobce jako kořistění (podle obsahu dovolání pak zřejmě – dle přesvědčení žalované – naplňujícího znaky trestného činu kuplířství). Není však zřejmé, jakým způsobem by se mělo odlišné posouzení těchto skutečností promítnout v projednávané věci. Dovolací soud si je vědom toho, že žalovaná v průběhu řízení spojovala charakter finančních prostředků s tvrzením o neplatnosti kupní smlouvy (k tomu viz body 62 a 63 prvostupňového rozsudku a bod 19 napadeného rozhodnutí). V dovolání poté žalovaná jednak vznesla otázku, zda se vůbec příjmy z prostituce stávají součástí SJM, jednak dovolání obsahuje zevrubnou polemiku se správností závěru o tom, že by měl žalobce získat v rámci vypořádání „50 % těchto prostředků“, resp. „polovinu hodnoty podílového spoluvlastnictví“. Není proto zřejmé, co žalovaná formulovanými otázkami z hlediska dovolacího důvodu, kterým může být pouze nesprávné posouzení věci, vlastně sleduje. To umocňuje skutečnost, že návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaná odůvodňuje tím, že v předmětných nemovitostech bydlí její rodiče, přičemž výkonem napadeného rozhodnutí „reálně hrozí, že její rodiče přijdou nejen o svůj domov, ale zároveň i o své jediné bydlení“. Pokud by se tedy žalovaná domáhala pouze jiného rozdělení výtěžku dražby mezi účastníky (disparity), zjevně by to na závěru o tom, že bude věc prodána třetí osobě a její rodiče přijdou o své bydlení, nemohlo v tomto ohledu ničeho změnit. Pro přikázání předmětných nemovitostí žalované pak nebyly splněny podmínky z důvodu, že žalovaná neměla dostatečné prostředky pro náhradu za vypořádací podíl žalobce (viz bod 73 prvostupňového rozsudku ve spojení s bodem 25 napadeného rozhodnutí); tento závěr žalovaná v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje. Nakonec je nutno uvést, že žalovaná zřejmě zaměňuje charakter a vypořádání za manželství nabytých finančních prostředků s charakterem a vypořádáním za ně nabytých předmětných nemovitostí. Ptá-li se totiž žalovaná na to, zda jsou příjmy z prostituce součástí SJM (či její výlučné prostředky), opomíjí, že soudy učinily závěr o tom, že předmětné nemovitosti byly nabyty rovněž zčásti za prostředky nabyté (do SJM) žalobcem (viz bod 74 prvostupňového rozsudku ve spojení s bodem 18 napadeného rozhodnutí). Ani tento závěr pak žalovaná pro dovolací řízení relevantním způsobem nenapadá.
13. Dovolací soud proto shrnuje, že otázka ad a) nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že zde není spolu s ní řádně vymezen dovolací důvod. Protože se jedná o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem nabytých za trvání manželství účastníků s tím, že kupní cena byla hrazena též žalobcem (bod 74 prvostupňového rozsudku ve spojení s bodem 18 napadeného rozhodnutí), není patrné, jaký význam pro projednávanou věc by mělo mít odlišné posouzení charakteru finančních prostředků nabytých žalovanou (k argumentaci žalované viz výše pod bodem 12). Ze stejných důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ani otázka ad d), neboť žalovaná opět neuvádí, v čem by se mělo řešení otázky promítnout v projednávané věci. Pokud se žalovaná ptá, zda má manžel nárok na majetek manželky získaný prostitucí, žalovaná přehlíží, že předmětné nemovitosti se staly součástí SJM účastníků, pročež se ani nejedná o majetek manželky, ale o majetek nabytý do SJM. Nakonec žalovaná nevymezuje řádně dovolací důvod ani ve vztahu k otázkám ad b) a c). Žalovaná sice v dovolání argumentuje, že by se mělo z hlediska charakteru jejích příjmů a okolností manželského soužití jednat o kořistění manželem (žalobcem), nevysvětluje však, jakým způsobem se tato skutečnost měla promítnout ve způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, které bylo předmětem sporu. Pro úplnost lze zopakovat, že předmětné nemovitosti se staly součástí SJM, a to i díky částečnému uhrazení kupní ceny žalobcem, přičemž tento závěr žalovaná v dovolání relevantním způsobem nenapadá, neboť pouze – v rozporu s tím, co bylo zjištěno nalézacími soudy – uvádí, že „finanční prostředky, z nichž byly Nemovitosti za trvání manželství účastníků řízení pořízeny, pochází z příjmů žalované, která je získala prostitucí“. Žalovaná pak nepředkládá žádnou argumentaci, jak by se měla tato skutečnost promítnout v rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž ke způsobu vypořádání neformuluje ani žádnou zobecnitelnou právní otázku.
14. Konečně dovolání žalované je v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení.
15. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu