Plný text
22 Cdo 2185/2026-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Lesní sdružení P. z.s., se sídlem [adresa] IČO XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Vendulou Manišovskou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] IČO [IČO], 2) Lesy České republiky, s.p., se sídlem [adresa] IČO [IČO], o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 22 C 373/2023, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2026, č. j. 18 Co 120/2025-249,
takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 6 070 Kč k rukám jeho zástupkyně, Mgr. et Mgr. Venduly Manišovské, advokátky se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední 132, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 22 C 373/2023-203, výrokem I určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, nacházejících se v katastrálním území XY a zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, nacházejících se v katastrálním území XY a zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV).
2. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2026, č. j. 18 Co 120/2025-249, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích II a III o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV a V rozsudku odvolacího soudu).
3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto – pro rozhodnutí o věci – významných skutkových zjištění. Dne 7. 9. 1933 vzniklo Lesní družstvo v P., které na základě kupní smlouvy ze dne 28. 12. 1933 nabylo vlastnické právo k předmětným pozemkům. Lesní družstvo v P. následně zaniklo výmazem z podnikového rejstříku nejpozději ke dni 31. 5. 1961; pozemky byly předány do obhospodařování JZD v P. Dne 17. 3. 1993 byla mezi Lesy České republiky Hradec Králové, státní podnik, jako dosavadním uživatelem, a skupinou fyzických osob označených jako „spolumajitelé lesa v obci P.“ coby potomky bývalých členů Lesního družstva v P., uzavřena dohoda o navrácení užívacího práva k předmětným pozemkům (dále „Dohoda ze dne 17. 3. 1993“); k fyzickému předání došlo po obhlídce pozemků za přítomnosti členů a zástupců obou stran označené dohody. V návaznosti na předání pozemků bylo dne 29. 12. 1993 založeno občanské sdružení Lesní sdružení P., které prostřednictvím svých členů pozemky obhospodařovalo. Do spolkového rejstříku byl žalobce zapsán ke dni 1. 1. 2014. V době podání žaloby bylo v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků zapsáno „Lesní sdružení v P., adresa neznámá“.
4. Soud prvního stupně v návaznosti na vysvětlení podmínek pro mimořádné vydržení vlastnického práva podle § 1095 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) a judikatorně rozvedeného předpokladu uchopení se držby v nikoliv nepoctivém úmyslu dovodil, že žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům ve smyslu shora citovaných ustanovení vydržel, neboť kumulativně naplnil podmínky mimořádného vydržení. Žalobce se držby chopil nejpozději ke dni 29. 12. 1993, tj. ke dni kdy byl založen jako občanské sdružení, přičemž k předání pozemků fyzickým osobám (které založily označené občanské sdružení), jakožto nástupcům původních členů Lesního družstva v P., došlo ze strany předchůdce žalovaného 2) po obchůzce pozemků a uzavření Dohody (o navrácení užívacího práva) ze dne 17. 3. 1993. Soud prvního stupně proto nepřisvědčil námitce žalovaných, že se žalobce vetřel v držbu svémocně, vloudil se v ni potajmu nebo lstí, nebo že usiloval proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno výprosou. Žalobce, resp. jeho členové, od roku 1993 s pozemky nakládali jako s vlastními, obhospodařovali je a jejich držba nebyla po dobu více než 20 let nikým rušena a ani zpochybňována. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům nejpozději ke dni 29. 12. 2013, a pozemky proto nepředstavovaly věc opuštěnou ve smyslu § 1045 a § 1050 o. z.
5. Odvolací soud nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně doplnil, že faktické vystupování žalobce jako vlastníka, resp. držitele, lze dovodit i z dohody o poskytnutí dotací na ochranu mladých porostů z roku 1996, dohody s honebním společenstvím z roku 2002 nebo rozhodnutí Okresního úřadu v Hodoníně z roku 2003 o umístění stavby na dotčených pozemcích. Žalobce tedy převzal faktické panství nad věcí, vykonával je po dobu více než 20 let a v průběhu doby nebyl nikým v držbě rušen, resp. nebyla jeho držba zpochybněna. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na § 3066 o. z. nemohla doba pro mimořádné vydržení skončit dříve, než uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku, tj. dne 1. 1. 2019. Tato skutečnost však neměla dle mínění odvolacího soudu vliv na správnost závěru o mimořádném vydržení předmětných pozemků žalobcem. K odvolacím námitkám žalovaných poté doplnil, že vědomost žalobce o absenci zápisu v katastru nemovitostí či neexistence listiny způsobilé k provedení zápisu v katastru nemovitostí nemohou mít vliv na závěr o chybějícím nepoctivém úmyslu podle § 1095 o. z. Rovněž skutečnost, že se v dané věci jedná o pozemky určené k plnění funkce lesa, nebrání vzniku držby a možnosti jejich (mimořádného) vydržení.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) – dále též „dovolatelka“ – dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Uvádí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované v dovolání označenými rozhodnutími. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku poctivosti žalobce při uchopení držby pozemků. Má za to, že zde existují takové skutečnosti, které svědčí o nepoctivosti žalobce při ujmutí se držby, o kterých žalobce věděl nebo vědět musel, a které z tohoto důvodu nemohou založit závěr o mimořádném vydržení předmětných pozemků. Z výslechu svědků a Dohody ze dne 17. 3. 1993 vyplývá, že skupina fyzických osob označená jako „spolumajitelé lesa v obci P.“ se chopila držby za situace, kdy jim při rozumu běžného člověka muselo být zřejmé, že jejich jednání není po právu, a tedy svědčí o nepoctivém úmyslu. Označená Dohoda ze dne 17. 3. 1993 dle mínění dovolatelky vykazuje formální nedostatky a současně z ní nevyplývá, že by se dotčeným osobám navracelo vlastnictví předmětných pozemků. O nepoctivém úmyslu svědčí rovněž výpovědi svědků, kteří shodně uvedli, že hospodaření na předmětných pozemcích považují za dědictví svých předků, avšak žádným dokladem o nabytí dědictví nedisponují. Žalobce, resp. jeho členové, tedy věděl, že pozemky nemá zapsány v katastru nemovitostí jako své vlastnictví, přesto je bezplatně užíval. Jelikož se žalobce uchopil držby s vědomím, že nedisponuje řádným nabývacím titulem, na základě kterého by mohlo dojít k zápisu do katastru nemovitostí, absentovala na jeho straně držební vůle.
7. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, považuje jej za věcně správný, v souladu se zákonnou úpravou a ustálenou soudní praxí. Navrhuje, aby byl „rozsudek odvolacího soudu potvrzen“.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou [žalovanou 1)] v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného právního zastoupení dovolatelky jejím zaměstnancem, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované 1) přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.
11. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
12. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
13. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a přístupném – stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná [§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1960 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“)], ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V ustanoveních § 1091 až § 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, nebo ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023.
15. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“.
16. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24 (toto usnesení je – shodně jaké dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), poté akceptoval závěry Nejvyššího soudu, když uvedl, že: „Hodnocení držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu. Postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma; jde zde o kritérium obdobné dobré víře v nejméně přísném pojetí. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021)“.
17. K okamžiku, ke kterému se posuzuje nikoliv nepoctivý úmysl držitele nezbytný pro mimořádné vydržení, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2023. V něm uvedl, že zákon v § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.
18. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě mimořádného vydržení ke dni 1. 1. 2019, přesáhla-li držba (domnělého) vlastnického práva žalobce 20 let. Stejně tak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil nikoliv nepoctivý úmysl žalobce na základě několika důvodů. V prvé řadě odvolací soud správně hodnotil a konstatoval, že podmínkou mimořádného vydržení není existence řádné držby založené na platném právním titulu, ale držba nikoliv v nepoctivém úmyslu. Taková kvalita držby byla v řízení prokázána. Žalobce začal předmětné pozemky užívat v návaznosti na Dohodu ze dne 17. 3. 1993, ve které byly pozemky výslovně specifikovány, a za současného převzetí pozemků fyzickými osobami coby nástupci po původních členech Lesního družstva v P., kteří byli v Dohodě ze dne 17. 3. 1993 označeni jako vlastníci a kteří následně ke dni 29. 12. 1993 založili občanské sdružení žalobce; držba tak byla žalobci jeho členy předána uvedeného dne. K předání budoucím členům žalobce došlo fyzickou obchůzkou lesa, který je tvořen předmětnými pozemky, za účasti několika (původních) členů Lesního družstva v P. a zástupců předchůdce žalovaného 2). Odvolací soud zjistil, že při nabytí předmětných pozemků a započetí držby členy následně vzniklého žalobce nedošlo k žádnému nátlaku, lsti či podvodu, a proto na straně žalobce žádný nepoctivý úmysl neshledal. Na úmyslné jednání žalobce motivované snahou způsobit jinému újmu lze jen stěží usuzovat už toliko proto, že žalobce se držby pozemků ujal od svých členů, pozemky dlouhodobě užíval jako vlastní (hospodařil na nich, za tímto účelem žádal o dotace, prováděl zalesnění pozemků nebo na pozemcích realizoval stavbu). To ostatně platí i pro uchopení držby, kterou budoucí členové žalobce převzali od dosavadního lesního správce a následně ji předali žalobci. Držba pozemků žalobcem nebyla nikým zpochybňována, a žádná jiná osoba, včetně žalovaných, se nedožadovala vlastnictví a žalobci v užívání pozemků nebránila.
19. Jestliže proto odvolací soud dovodil, že žalobce vlastnické právo k pozemkům vydržel za podmínek dle § 1095 ve spojení s § 3066 o. z., neboť držel pozemky nikoliv v nepoctivém úmyslu nepřetržitě po dobu delší než 20 let, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou a jeho závěr, že žalobce při nabytí držby nejednal v nikoliv nepoctivém úmyslu, z pohledu dovolacího přezkumu obstojí. S uvedenými závěry poté nekoresponduje odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, ve kterém se dovolací soud vyjádřil k prokazování existence skutečností zakládajících nepoctivost držitele, o kterých držitel věděl nebo vědět musel. Konstatoval přitom, že k mimořádnému vydržení nestačí dlouhodobé faktické užívání věci. Rozhodující je, zda lze držiteli prokázat nepoctivý úmysl při nabytí držby. Pokud takový úmysl prokázán není, absence právního titulu sama o sobě vydržení nevylučuje. Jak bylo opakovaně uvedeno shora, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na základě řádně provedeného dokazování zjistily skutkový stav takovým způsobem, že na nepoctivý úmysl žalobce při nabytí držby usuzovat nelze.
20. Na uvedeném ničeho nemění okolnost, že žalobce od počátku věděl, že pozemky nejsou zapsány v katastru nemovitostí v jeho vlastnictví, neboť jedinou podmínkou mimořádného vydržení je „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil ve shora citovaném rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, povědomost držitele o tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá sama o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Zabránit mimořádnému vydržení lze zásadně jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (k tomu dále srovnej taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 922/2024, či ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 22 Cdo 3322/2025). V poměrech projednávané věci navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že při předání předmětných pozemků členům žalobce dosavadním lesním správcem již byla známa předchozí korespondence právního předchůdce žalovaného 2) s orgánem geodézie (viz dopis Jihomoravských státních lesů v Brně – lesní závod Strážnice ze dne 27. 5. 1992), v níž bylo deklarováno, že stav evidence nemovitostí neodpovídá skutečnému právnímu stavu; převod na stát měl být neoprávněný a bylo žádáno zapsat předmětné pozemky zpět na Lesní družstvo v P.
21. Přiléhavost postrádá též argumentace dovolatelky o nedostatku „úředního rozhodnutí o dědictví pozemků“. Pro mimořádné vydržení totiž není průkaz právního důvodu ujmutí se držby nezbytný. Samotná absence platného právního titulu ještě nezakládá nepoctivý úmysl držitele, a není tak na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022).
22. Kritizuje-li dovolatelka rovněž postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (pokud v dovolání namítá, že výslechy svědků a Dohoda ze dne 17. 3. 1993 prokazují, že fyzické osoby, které převzaly pozemky, si musely být vědomy, že jednají v rozporu se zákonem, dále že označená dohoda vykazuje formální nedostatky nebo že z této dohody rovněž nevyplývá navrácení vlastnictví konkrétním členům žalobce), pomíjí, že v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96) a že skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Zásah Nejvyššího soudu do procesu dokazování by mohl přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by při dovolacím přezkumu zjistil, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže by bylo možné mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, libovůli obecných soudů při hodnocení provedených důkazů, popřípadě provedení důkazu způsobem, jenž není v souladu s procesním předpisem (k tomu z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 724/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1746/2021, a z nálezové judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05). Takovými deficity ovšem v projednávané věci dokazování v nalézacím a ani odvolacím řízení netrpí.
24. Soud prvního stupně pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi z hlediska jejich pravdivosti, významnosti pro projednávanou věc, jakož i hodnověrnosti vyslechnutých svědků, podrobně popsal skutková zjištění, jež z provedených důkazů učinil. Odvolací soud se pak se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil (viz bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak nevidí žádný důvod pro výjimečný zásah do procesu dokazování před soudy nižších stupňů, neboť neshledává, že by skutkový závěr odvolacího soudu (jenž je v souladu se skutkovým závěrem soudu prvního stupně) spočíval na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. že by se jednalo o případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Činí-li žalovaná 1) v dovolání své vlastní hodnocení provedených důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že odlišná verze skutku prosazovaná dovolatelkou na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů, sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, a ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018).
25. Rovněž námitka žalované 1), že na straně žalobce absentovala držební vůle, přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolatelka nastolenou otázku blíže nerozvíjí, zjevně však navazuje na první dovolací námitku, ve které opakovaně tvrdí, že žalobce nedisponuje řádným nabývacím titulem.
26. Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem vlastnického či jiného práva, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
27. Pro vznik držby je tedy nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022).
28. Judikatura Nejvyššího soudu se předpoklady držby opakovaně zabývala např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. Fyzické ovládání věci je jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Po nabývacím aktu se již nevyžaduje k zachování držby další manifestace této moci: držba např. trvá, i když držitel na pozemek, byť neohrazený, léta nevstoupil. Zaniká teprve způsoby uvedenými v § 1009 o. z., tedy například pokud se držby chopí někdo jiný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018). V rozsudku ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, pak Nejvyšší soud s odkazem na dřívější judikaturu připomněl závěr, že při posuzování oprávněnosti držby je třeba odlišit držbu od užívání; držitel může drženou věc užívat, stejně tak ji namísto něj může užívat i osoba jiná (detentor). Držba není totožná s užíváním věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004). Nestačí tedy zjištění, kdo spornou věc užíval, je třeba jasně uvést, kdo a kdy se chopil držby věci (fakticky ovládal věc s držební vůlí – měl „animus et corpus“). Pokud držitel prokáže, že držbu nabyl, má se za to, že držba trvá, pokud se neprokáže její pozbytí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 147/2013).
29. Promítne-li dovolací soud právě uvedené závěry do poměrů projednávané věci, pak nelze než konstatovat, že v rámci řešení právní otázky, zda žalobce naplnil předpoklady držby předmětných pozemků v době pro takové posouzení rozhodné a zda také navenek seznatelně manifestoval „animus et corpus“, právní posouzení věci odvolacím soudem obstojí. Jak bylo opakovaně uvedeno shora, odvolací soud s odkazem na skutkové závěry soudu prvního stupně přiléhavě odůvodnil, že žalobci, resp. jeho členům, byly pozemky předány právě ze strany (předchůdce) žalovaného 2) na základě Dohody ze dne 17. 3. 1993, přičemž důvodem pro uzavření takové dohody bylo zjištění o neoprávněnosti předchozích převodů pozemků do vlastnictví státu, a tedy splnění podmínek pro jejich zpětný převod do vlastnictví Lesního družstva v P. Žalobce po faktickém předání nakládal s předmětnými pozemky jako s vlastními, spravoval je a obhospodařoval, a ve své držbě nebyl nikým rušen. Ovládal dotčené pozemky a nakládal s nimi jako s vlastními. Skutečnost, že mu nesvědčil žádný nabývací titul, resp. že nebyl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník, o absenci držební vůle svědčit nemůže (viz opakovaně bod 20 tohoto usnesení). V této souvislosti dovolací soud pouze poznamenává, že usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2903/2024, a usnesení ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, na které odkazuje dovolatelka, jsou zcela nepřiléhavé. Oba shodně – odlišně od nyní posuzované věci – vycházely ze skutkových zjištění, dle kterých žalobce dovolávající se vydržení od počátku věděl, že vlastnické právo svědčí třetí osobě.
30. Jelikož dovolání žalované 1) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu