Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

22 Cdo 2216/2026

Téma · generováno AIUrčení spoluvlastnictví po nevypořádaném společném jmění

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 21. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.2216.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Přípustnost dovolání Žaloba určovací Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení Vypořádání SJM

Shrnutí · generováno AI

Spor se týkal podílu na nemovitosti nabytém za trvání manželství, který nebyl vypořádán po rozvodu. Nejvyšší soud odmítl dovolání žalované: po zastavení dřívějšího řízení a uplynutí tří let vzniklo bývalým manželům podílové spoluvlastnictví s rovnými podíly. Žalobce se mohl domáhat určení tohoto stavu, protože zápis v katastru tomu neodpovídal.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Jestliže bylo řízení o vypořádání SJM zastaveno v důsledku zpětvzetí návrhu a po zániku SJM uplynula tříletá lhůta, nastupuje u nevypořádaných věcí zákonná domněnka podle § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., i když návrh byl původně podán včas. Bývalý manžel, který se proti zpětvzetí nebránil, nemůže účinky pravomocně skončeného řízení zpochybňovat v následném sporu. Je-li v katastru zapsán jen druhý manžel, je žaloba na určení podílového spoluvlastnictví naléhavým právním zájmem.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V rozsudku ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1273/2010, Nejvyšší soud vyložil, že je-li řízení o vypořádání SJM zastaveno, nelze po uplynutí tříleté lhůty nový návrh na vypořádání SJM podat; ohledně nevypořádaných položek nastupuje zákonná domněnka vztahující se na movité i nemovité věci.
    Zobrazit v textu
  • Pokud v řízení bylo postaveno najisto, že se žalovaná v řízení o vypořádání SJM nebránila nesouhlasem s částečným zpětvzetím návrhu žalobcem, nemůže pravomocně skončené řízení, jehož výsledkem nebylo meritorní rozhodnutí o vypořádání SJM, ale důsledek nastoupivší ze zákona, zásadně zpochybňovat v nynějším sporu o určení spoluvlastnictví k nemovité věci.
    Zobrazit v textu
  • Nastanou-li účinky zákonné domněnky vypořádání, má žaloba směřovat na určení (podílového) spoluvlastnictví; na tomto určení je naléhavý právní zájem.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

22 Cdo 2216/2026-1264

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce E. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované J. V., zastoupené Mgr. Dominikem Lokvencem, advokátem se sídlem v Náchodě, Poděbradova 870, o určení spoluvlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 75/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2025, č. j. 95 Co 376/2025-1033, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2025, č. j. 7 C 75/2005-981, určil, že žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, bytový dům v části obce XY, v katastrálním území XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY s tím, že velikost spoluvlastnického podílu žalobce i žalované činí u každého z nich 437/1000 (výrok I); dále rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky II až IV).

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2025, č. j. 95 Co 376/2025-1033, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil, výrok III potvrdil ve správném znění [výrok Ia), Ib)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení podílového spoluvlastnictví účastníků k podílu o velikosti 874/1000 na označené nemovité věci; každému přiznal podíl 437/1000. Vyšel ze zjištění, že účastníci byli manžely od roku 1986, jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 25. 11. 2002 a žalovaná koupila uvedený spoluvlastnický podíl dne 26. 2. 2001, tedy za trvání manželství. Kupní cenu z převážné části (asi 90 %) financovala dvěma úvěry poskytnutými Komerční bankou, a. s. Při žádosti o úvěr předložila bance padělaný notářský zápis, který měl osvědčovat zúžení společného jmění manželů.

4. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 143 odst. 1 písm. a) a § 144 zákona č. 40/1964 Sb. (dále „obč. zák.“). Dovodil, že nebylo prokázáno platné smluvní zúžení společného jmění manželů (dále také „SJM“) a ani jiná zákonná výluka z nabytí věci do manželského majetkového společenství. Prostředky získané za trvání manželství úvěrem, stejně jako majetek z nich pořízený, jsou součástí společného jmění; žalovaná neprokázala, že by kupní cena v plném rozsahu pocházela z jejího výlučného majetku. Na tomto závěru nic neměnilo, že kupní smlouvu uzavřela jako podnikatelka a ani její tvrzení, že nemovitost pořídila pro účely svého podnikání. Přihlédl k tomu, že žalovaná byla výlučnou vlastnicí podniku oční optiky, avšak sporný spoluvlastnický podíl se jeho součástí nestal. Kromě provozovny se totiž v domě nacházelo šestnáct bytů, které žalovaná pronajímala; pronájem bytů přitom nepovažoval soud prvního stupně za podnikatelskou činnost žalované. Osobní a rodinné okolnosti účastníků, zejména dlouhodobé odloučení, trestní stíhání žalobce ústící v odsouzení k mnohaletému trestu odnětí svobody, absence jeho zapojení do koupi nemovitosti a do podnikání žalované, nemohly podle soudu prvního stupně změnit zákonný majetkový režim. Mohly by mít význam jen při vlastním vypořádání společného jmění. V dřívějším řízení o vypořádání společného jmění žalobce vzal návrh týkající se sporného podílu zpět a k jeho vypořádání nedošlo. Protože po zániku společného jmění uplynula tříletá lhůta, soud prvního stupně aplikoval § 150 odst. 4 obč. zák. a uzavřel, že nastoupila zákonná domněnka vypořádání: nemovitá věc se stala spoluvlastnictvím bývalých manželů s rovnými podíly.

5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i se závěrem, že podíl byl součástí společného jmění účastníků. Námitku nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení neshledal důvodnou. Uvedl, že je-li v katastru zapsán jen jeden z bývalých manželů, může se druhý domáhat určení majetkového režimu nemovitosti. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 (tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podle něhož má být po nastoupení zákonné domněnky vypořádání žaloba změněna na určení podílového spoluvlastnictví. Dřívější zastavení řízení o vypořádání podílu v SJM přitom šlo k tíži žalované, která se proti němu nebránila; odvolací soud ohledně tohoto názoru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1860/12 (tento nález je přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).

6. Odvolací soud dále vyšel z § 143 obč. zák. upravujícího výluku věcí sloužících výkonu povolání jen jednoho z manželů. Citoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1053/2012, a ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, podle nichž podnik náleží do odděleného majetku jen tehdy, je-li podnikatelem pouze jeden manžel a podnik slouží výlučně výkonu jeho povolání. Pro vyloučení jednotlivé věci ze společného majetku musí tato věc svou povahou i skutečným užíváním sloužit výhradně jednomu manželovi; odvolací soud v tomto směru dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 (rozsudek byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy, číslo 2, ročník 2001, s. 53). Tato podmínka v projednávané věci splněna nebyla, neboť nemovitá věc nesloužila výlučně podniku – oční optice – žalované. K prostředkům z úvěrů odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, a rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, jenž byl uveřejněn pod číslem 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní. Z nich plyne, že majetková hodnota pořízená z půjčky sjednané jen jedním z manželů za trvání manželství náleží při splnění ostatních podmínek do společného majetku; závazek z úvěru se zohlední při vypořádání. K aplikaci § 150 odst. 4 obč. zák. odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1273/2010. Konstatoval, že po uplynutí tříleté lhůty nelze rozšiřovat předmět probíhajícího řízení o vypořádání společného jmění o další položky a ani podávat nový návrh na vypořádání; k nevypořádanému podílu v SJM proto nastoupila zákonná domněnka rovných podílů ve spoluvlastnictví žalobce a žalované.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaná (dále také „dovolatelka“). Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Dovolatelka předkládá jako dosud dovolacím soudem nevyřešenou hmotněprávní otázku, zda zákonná domněnka vypořádání společného jmění ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. nastoupí i tehdy, byl-li do tří let od zániku SJM sice podán návrh na jeho soudní vypořádání, který zahrnoval i danou nemovitou věc, nicméně žalobce jej následně vzal zpět. Připomíná, že § 150 odst. 4 obč. zák. spojuje nastoupení domněnky se dvěma alternativami: nedošlo-li k vypořádání dohodou, nebo nebyl-li v zákonné lhůtě podán návrh na soudní vypořádání. V projednávané věci podle ní druhá alternativa splněna nebyla. Připomíná, že žalobce dne 1. 6. 2005 podal včasný návrh na vypořádání SJM, do nějž zahrnul též sporný podíl na nemovité věci. Samotné pozdější zpětvzetí návrhu žalobcem nemůže podle dovolatelky vést k tomu, že se na věc bude hledět, jako by návrh nikdy podán nebyl. Za významné považuje zejména konkrétní okolnosti zpětvzetí návrhu. Žalobce měl návrh vzít zpět proto, aby se vyhnul vypořádání, při němž by soud hodnotil, že se žalobce na pořízení nemovité věci nepodílel, zatímco žalovaná ji pořídila v době, kdy byl žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody za pokus vraždy na její osobě. Dovolatelka namítá, že žalobce svým procesním postupem sám vytvořil stav, z něhož nyní vyvozuje pro sebe příznivý následek v podobě zákonné domněnky rovných podílů. Pokud pak odvolací soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1273/2010, podle něhož se po zastavení řízení o vypořádání SJM a po uplynutí tříleté lhůty u nevypořádaných položek uplatní zákonná domněnka, pak dovolatelka zdůrazňuje skutkovou odlišnost; v odkazované věci mělo být řízení zastaveno pro nečinnost účastníků po jeho přerušení, kdežto ve věci projednávané ke zpětvzetí došlo aktivním úkonem žalobce, který podíl výslovně uplatnil jako předmět vypořádání.

9. Jako procesněprávní otázku, kterou sice Nejvyšší soud již v minulosti řešil, avšak která má být podle dovolatelky posouzena jinak, vymezuje otázku existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení podílového spoluvlastnictví. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, jenž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, a dovodil naléhavý právní zájem již z pravomocného skončení řízení o vypořádání SJM a z potřeby dosáhnout souladu skutečného právního stavu se stavem zápisu v katastru nemovitostí. Podle dovolatelky se nynější věc od odkazovaného sporu podstatně liší. Žalobce v poměrech nyní posuzované věci před podáním určovací žaloby sám zahájil řízení o vypořádání SJM a následně je zpětvzetím žaloby ukončil. Tím podle ní popřel, že by určovací žaloba byla potřebným a přiměřeným prostředkem ochrany práva. Dovolatelka akcentuje preventivní povahu určovací žaloby s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018, z něhož cituje, a tvrdí, že žalobce měl využít jiné dostupné prostředky, zejména postup k zápisu vlastnictví do katastru podle § 68 odst. 1 „katastrální vyhlášky“. Žalobkyně současně připomíná, že určovací žaloba jí znemožnila uplatnit hlediska relevantní při vypořádání SJM podle § 149 odst. 3 obč. zák., tedy zejména péči o dítě a domácnost a zásluhy manželů o nabytí a udržení společného majetku. Postup žalobce proto pokládá za rozporný se zásadami poctivosti, spravedlnosti a zákazu zneužití práva.

10. V podáních ze dne 16. 2. 2026 a ze dne 21. 8. 2026 žalovaná rozšiřuje argumentaci k procesněprávní otázce nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě. Tvrdí, že žalobce v minulosti dále nevyužil dostupné prostředky k ochraně svého tvrzeného podílu na nemovité věci, zejména v konkursním řízení vedeném na majetek žalované u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 K 1010/2006. Sporný podíl byl zahrnut do konkursní podstaty mimo jiné v souvislosti s pohledávkami Komerční banky, a. s. z úvěrů použitých na jeho koupi. Žalobce podle žalované neuhradil žádnou částku, aby byl jeho tvrzený podíl z konkursu vyňat, zatímco úvěrové dluhy uhradila žalovaná ze svých prostředků. Dovolatelka z toho dovozuje, že žalobce se jako vlastník nechoval, jeho postup odporuje dobrým mravům a představuje zneužití práva: podílu se domáhá až poté, kdy žalovaná uhradila dluhy související s nabytím nemovité věci. Současně poukazuje na narušení právní jistoty, neboť žalobce vlastnictví podílu od roku 2001 neuplatňoval, s výjimkou dřívější žaloby na vypořádání SJM, kterou v této části vzal zpět. Odkazuje přitom na zásadu vigilantibus iura scripta sunt.

11. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

K otázce účinků zpětvzetí návrhu na vypořádání SJM

15. Dovolatelka formuluje otázku dle jejího mínění dosud neřešenou, a sice zda zákonná domněnka vypořádání SJM dle § 150 odst. 4 obč. zák. nastoupí i tehdy, byl-li podán včasný návrh na vypořádání SJM zahrnující danou nemovitou věc, avšak žalobce jej později vzal zpět, čímž zabránil vydání meritorního rozhodnutí soudu. Tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť přijatý závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Argumentace dovolatelky přitom ve skutečnosti nesměřuje k vyřešení dosud neřešené právní otázky, nýbrž proti aplikaci již přijatého závěru judikatury Nejvyššího soudu.

16. V rozsudku ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1273/2010, Nejvyšší soud vyložil, že je-li řízení o vypořádání SJM zastaveno, nelze po uplynutí tříleté lhůty nový návrh na vypořádání SJM podat; ohledně nevypořádaných položek nastupuje zákonná domněnka vztahující se na movité i nemovité věci. Právní věta přitom není omezena na zastavení pro nečinnost po přerušení řízení. Skutková odlišnost dovolatelkou zdůrazňovaná – že v nyní posuzované věci řízení v rozsahu vypořádání SJM k nemovité věci skončilo zpětvzetím návrhu žalobcem, a tedy v daném rozsahu i zastavením řízení – proto sama o sobě předpoklad pro řešení nové – dosud neřešené právní otázky – nepředstavuje. Argument o účelovosti zpětvzetí návrhu mohl mít význam v řízení, v němž by se o jeho účincích rozhodovalo. V nálezu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1860/12, Ústavní soud zdůraznil, že „v řízení o vypořádání společného jmění manželů je vždy nutné, i přes výslovné znění § 96 odst. 4 o. s. ř., zjišťovat stanovisko žalovaného ke zpětvzetí žaloby a zastavení řízení. Opačný přístup obecných soudů, který ignoruje vážný důvod žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu, má za následek zásah do ústavně zaručeného práva žalovaného na spravedlivý proces….“ Jinými slovy řečeno, žalovaná jako účastník řízení o vypořádání SJM měla k dispozici právem přiznaný prostředek se zpětvzetím návrhu na vypořádání SJM nesouhlasit, neboť závažný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím představuje situace, kdy jsou ohroženy oprávněné zájmy žalovaného tím, že se již sám nemůže s úspěchem domáhat rozhodnutí o sporném nároku, protože již uplynula tříletá doba předvídaná v § 150 odst. 4 obč. zák. Pokud v řízení bylo postaveno najisto, že se žalovaná v řízení o vypořádání SJM nebránila nesouhlasem s částečným zpětvzetím návrhu žalobcem, nemůže pravomocně skončené řízení, jehož výsledkem nebylo meritorní rozhodnutí o vypořádání SJM, ale důsledek nastoupivší ze zákona, zásadně zpochybňovat v nynějším sporu o určení spoluvlastnictví k nemovité věci. Ani okolnosti nabytí nemovité věci, trest odnětí svobody vykonaný žalobcem či míra přičinění účastníků o získání či uchování společných majetkových hodnot nezpochybňují samotné nastoupení zákonné domněnky vypořádání SJM; mohly být – nebýt procesní pasivity žalované – relevantní a zohlednitelné v řízení o vypořádání SJM (viz kritéria obsažená v § 149 odst. 3 obč. zák.). Vytýká-li žalovaná v dovolání žalobci v souvislosti s jeho nulovými zásluhami o udržení nemovité věci v majetku účastníků rezignaci na počínání si podle zásady vigilantibus iura scripta sunt, pak procesní pasivita žalované v řízení o vypořádání SJM je jejím ukázkovým příkladem.

K otázce naléhavého právního zájmu na určení podílového spoluvlastnictví

17. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je konstantně přijímán názor, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník evidován pouze jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že nemovitost byla součástí zaniklého SJM, může se domáhat určení tohoto právního stavu. Nastanou-li účinky zákonné domněnky vypořádání, má žaloba směřovat na určení (podílového) spoluvlastnictví; na tomto určení je naléhavý právní zájem. Tento závěr plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, jenž byl uveřejněn pod číslem 1/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a dále i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3234/2018.

18. Odvolací soud se v poměrech posuzované věci při řešení otázky, zda má žalobce na požadovaném určení spoluvlastnictví k nemovité věci naléhavý právní zájem, od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Skutečnost, že dříve probíhalo řízení o vypořádání SJM, jež bylo následně v důsledku zpětvzetí návrhu zastaveno, nemůže naléhavý právní zájem eliminovat. Naopak, po nastoupení zákonné domněnky již nelze dosáhnout soudního vypořádání SJM a určovací žaloba slouží k odstranění nesouladu mezi skutečným právním stavem a zápisem v katastru. Judikatura zdůrazňuje i ochrannou funkci takové žaloby vzhledem k materiální publicitě veřejných seznamů a možnosti vyznačení poznámky spornosti. Fakt, že závěry judikatorní praxe nejsou s právním názorem dovolatelky v souladu a že by měl proto dovolací soud právní otázku jím řešenou v minulosti nyní posoudit jinak, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.

19. Dovolatelkou uváděná skutková distinkce od věci posuzované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 – dřívější řízení o vypořádání SJM, jeho zpětvzetí či možnost domáhat se zápisu u katastrálního úřadu – výše předestřený ustálený judikatorní závěr nevyvrací. Zvláště k námitce, že žalobce nevyužil postupu podle § 68 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), – dále „katastrální vyhláška“ považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že i prohlášení jednoho z manželů („o zániku společného jmění manželů a vzniku podílového spoluvlastnictví bývalých manželů bez vypořádání společného jmění manželů vkladem práva na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů po uplynutí 3 let od zániku manželství“) se zapíše na základě prohlášení tohoto manžela, jež má náležitosti souhlasného prohlášení [viz § 66 odst. 1 písm. a) a 2 katastrální vyhlášky], tedy v poměrech společného majetku náležícího do SJM a nastoupení jeho odlišného právního režimu v důsledku zákonné domněnky se předpokládá souhlas obou (bývalých) manželů (osob, jejichž právo dosud zapsané v katastru nemovitostí se změnilo, a současně nabyvatelů změněného práva). Ostatně § 68 odst. 1 katastrální vyhlášky je pravidlem pro zápis práva za splnění přesně stanovených podmínek a nenahrazuje soudní řešení sporu o existenci vlastnického práva. Jestliže je mezi bývalými manžely sporné, zda se zákonná domněnka uplatnila (procesní stanovisko žalované je přitom negativní) a zda žalobci svědčí podíl na nemovité věci, je určovací žaloba způsobilým prostředkem k odstranění nejistoty a nesouladu mezi tvrzeným právním stavem a zápisem v katastru nemovitostí. Nevyužití postupu podle § 68 odst. 1 katastrální vyhlášky proto v dané věci nevede k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení.

20. Ani dovolatelčin poukaz na obecné závěry o preventivní povaze určovací žaloby z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018, nemůže založit potřebu odlišného posouzení v nyní projednávané věci. Tyto obecné závěry jsou se shora citovanou věcněprávní judikaturou Nejvyššího soudu reflektující otázku určovacích žalob o existenci práva k nemovitým věcem z nevypořádaného SJM souladné. Navíc nelze přehlédnout další dva aspekty, pro něž odkazované rozhodnutí postrádá v nyní posuzované věci judikatorní přesah. Především se jedná o usnesení, kterým bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, a tudíž jeho precedenční význam je již z formálního hlediska velmi oslaben. Z hlediska obsahového se pak odkazované usnesení vyjadřovalo k problematice naléhavého právního zájmu na určovací žalobě ve skutkových poměrech s projednávanou věcí zcela nesouměřitelných (o určení neexistence práva k pozemku nebo domu opravňujícího žalovanou zřídit na pozemku požadovanou stavbu nebo provést změnu stavby).

21. V doplnění dovolání ze dne 16. 2. 2026 (podaném ještě v průběhu plynutí dovolací lhůty) založeném na argumentaci o nečinnosti žalobce v konkursu prohlášeném na majetek žalované, v němž byl do majetkové podstaty sepsán i podíl na nemovité věci náležící do SJM, na úhradě úvěrů žalovanou a na tvrzeném rozporu určovací žaloby s dobrými mravy (je zjevným zneužitím práva), žalovaná nevymezuje žádnou právní otázku, jejíž řešení by měl dovolací soud podrobit přezkumu. V argumentaci nezaznívá ani žádná vazba na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání je tudíž v rozsahu argumentace obsažené v jejím doplňujícím podání vadné (věcně neprojednatelné).

22. K navrženým důkazům listinami a konkursním spisem (v podání žalované ze dne 16. 2. 2026) a zohledněním podpůrného významu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2026, sp. zn. 29 Cdo 1727/2025, sluší se uvést, že žalovaná nemůže v dovolacím řízení účinně uplatnit žádné nové skutečnosti a ani důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), neboť pro dovolací soud je rozhodný (skutkový i právní) stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). K významu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě (s argumentací o jeho nečinnosti v konkursním řízení) dovolací soud, byť již s vědomím nadbytečnosti, uvádí, že obsah tohoto rozhodnutí nesvědčí o tom, že by se žalovaná zasloužila tzv. vyplacením podílu nemovité věci z konkursní majetkové podstaty o uchování společného majetku. Ve prospěch zajištěného věřitele (Komerční banka, a. s.) složila na konkursní účet v probíhajícím konkursním řízení obvyklou cenu spoluvlastnického podílu o velikosti 874/1000 (1 083 000 Kč) nikoliv žalovaná jako osobní dlužník, ale zástavní dlužník, další spoluvlastnice nemovité věci (s podílem 126/1000). V řízení, v němž byl vydán označený rozsudek Nejvyššího soudu, se pak zástavní dlužník domáhá na žalované (popírající důvodnost žaloby) zaplacení v konkursním řízení složené obvyklé ceny předmětného spoluvlastnického podílu na nemovité věci z titulu bezdůvodného obohacení.

23. Jelikož dovolání žalované není přípustné (a v rozsahu argumentace obsažené v doplnění dovolání ze dne 16. 2. 2026 je vadné), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 9. 2026

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací