Plný text
22 Cdo 2698/2025-754
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. B., zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 192/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2025, č. j. 28 Co 235/2020-683, 28 Co 159/2021, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2025, č. j. 28 Co 235/2020-683, 28 Co 159/2021, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Dovolací soud v projednávané věci posuzoval podmínky pro určení výše valorizovaného vnosu podle § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 8 C 192/2018-142, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do vlastnictví žalovaného movité věci specifikované ve výroku I. Do vlastnictví žalobkyně přikázal osobní automobil blíže určený ve výroku II. Žalobkyni uložil povinnost doplatit úvěr č. XY u společnosti Volkswagen Financial Services ve výši 177 195 Kč ke dni 4. 7. 2017 (výrok III). Nařídil prodej pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, s tím, že výtěžek prodeje bude mezi účastníky rozdělen rovným dílem (výrok IV). Rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok V) a o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok VI). Doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 C 192/2018-161, zamítl návrh žalovaného na vypořádání jeho vnosů ve výši 571 816 Kč (výrok VII).
3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2025, č. j. 28 Co 235/2020-683, 28 Co 159/2021, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výroku III a v části výroku VII týkající se vnosu žalovaného ve výši 171 816 Kč tak, že zamítl návrh na vypořádání závazku z úvěru poskytnutého na základě smlouvy ze dne 15. 12. 2015, č. XY, uzavřené mezi ŠkoFIN s.r.o. a žalobkyní, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 1 510 100 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku; ve výrocích I, II a IV rozsudku soudu prvního stupně a v části výroku VII doplňujícího rozsudku týkající se vnosu žalovaného ve výši 400 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů (výrok II) a státu (výrok III).
4. S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu.
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli manželství dne 15. 1. 1988, kdy rovněž vzniklo jejich bezpodílové spoluvlastnictví. V podobě společného jmění manželů zaniklo ke dni 4. 7. 2017, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 5. 2017, č. j. 8 C 351/2016-56, kterým soud manželství účastníků řízení rozvedl.
6. Dovodil, že na základě kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1990 nabyli účastníci řízení do bezpodílového spoluvlastnictví manželů shora specifikované nemovitosti (které se od 1. 8. 1998 staly součástí společného jmění manželů). Za opodstatněný považoval požadavek žalovaného na vypořádání vnosu 171 816 Kč a jeho valorizaci, který spočíval ve vynaložení finančních prostředků ve výlučném vlastnictví žalovaného na zaplacení celé kupní ceny nemovitostí ve společném jmění manželů.
7. Vyšel ze zjištění, že cena nemovitostí ke dni zániku společného jmění manželů, ve stavu před jakýmikoliv úpravami, opravami a stavbou garáže provedenými za trvání společného jmění a financovanými ze společných prostředků, činila 3 400 000 Kč.
8. Dále zohlednil, že i když kupní cenu za nemovitosti uhradili účastníci řízení z výlučných prostředků žalovaného, projevili shodně vůli, aby se nemovitosti staly součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Oba účastníci nemovitosti za trvání manželství nejen užívali, ale i udržovali. Přihlédl také k tomu, že v době koupě nemovitostí tehdejší právní úprava i ustálená rozhodovací praxe valorizaci vnosů vylučovaly.
9. Poukázal rovněž na skutečnost, že nárůst ceny nemovitostí odráží zejména růst poptávky po takových věcech, inflaci či obecné zdražování, ke kterému dochází z různých, na účastnících nezávislých, důvodů.
10. Na základě shora uvedených okolností odvolací soud uzavřel, že v zájmu vyváženého vypořádání společného jmění manželů odpovídá spravedlivému vypořádání majetkových vztahů bývalých manželů zohlednění vnosu žalovaného pro účely vypořádání společného jmění v rozsahu 90 % z částky 3 400 000 Kč, tj. ve výši 3 060 000 Kč.
11. Poznamenal, že při úvaze o disparitě v souvislosti s valorizováním vnosu již nepřihlédl ke zhodnocení nemovitostí jejich rozsáhlými rekonstrukcemi financovanými za trvání společného jmění manželů ze společných prostředků, neboť rekonstrukce nemovitostí nebyly ve valorizovaném vnosu zohledněny (soud vyšel při výpočtu výše valorizovaného vnosu z ceny nemovitostí bez zohlednění těchto rekonstrukcí).
II. Dovolání žalovaného a vyjádření žalobkyně
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
13. Namítá především, že odvolací soud nesprávně spojil institut valorizace vnosu z výlučného majetku žalovaného do společného jmění manželů s institutem disparity vypořádacích podílů a „prostřednictvím disparity fakticky omezil účinky valorizace vnosu“. Má za to, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda lze samotnou valorizací vnosu odůvodnit použití disparity podílů, a pokud ano, za jakých podmínek. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24.
14. Dále uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je nutné odlišovat vypořádání vnosů a disparitu podílů a vnosy nelze zohledňovat v rámci úvah o disparitě. Namítá, že odvolací soud prostřednictvím disparity korigoval vypořádání valorizovaného vnosu, ačkoliv oba instituty sledují odlišný účel (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1486/2019, 22 Cdo 1821/2004 a 22 Cdo 3227/2017).
15. Dovolatel také namítá, že v projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro odklon od rovnosti podílů, neboť nebyly zjištěny mimořádné okolnosti odůvodňující disparitu. Má za to, že odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na obecných úvahách o spravedlnosti vypořádání, délce manželství, péči účastníků o majetek, vývoji hodnoty nemovitostí a legitimním očekávání žalobkyně, aniž by byly naplněny judikaturou vymezené důvody pro použití disparity (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, 22 Cdo 1096/2011, 22 Cdo 5228/2015 a 22 Cdo 1683/2013).
16. Současně tvrdí, že odvolací soud nesprávně aplikoval teleologickou redukci a v rozporu se závěry Ústavního soudu fakticky oslabil význam zákonné úpravy valorizace vnosů. Namítá, že použití disparity v návaznosti na provedenou valorizaci vede k popření smyslu institutu valorizace a k omezení práva na vypořádání vnosu vyplývajícího ze zákona (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24).
17. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
18. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
19. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
21. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky určení výše valorizovaného vnosu podle § 742 odst. 2 o. z. s ohledem na okolnosti konkrétní věci.
22. Podle § 742 odst. 2 o. z. hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.
23. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v souvislosti s vypořádáním zákonných majetkových společenství ve vztahu k vnosům, resp. disparitě podílů, vždy zdůrazňovala hledisko spravedlivého uspořádání právních poměrů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1915/2015), resp. posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5133/2016), tj. hlediska, která lze zohlednit právě úvahou o disparitě podílů.
24. Podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24-2, valorizace vnosu do společného jmění nebrání tomu, aby při stanovení výše podílů na společném majetku byly zohledněny i další okolnosti případu (srovnej bod 52 citovaného nálezu Ústavního soudu).
25. V usnesení ze dne 27. 4. 2026, sp. zn. 22 Cdo 2097/2025, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že při vypořádání společného jmění manželů může soud při vypořádání vnosu z výlučného majetku jednoho z manželů do společného majetku, který byl uplatněn ve výši přesahující jeho nominální hodnotu, zohlednit i další okolnosti, pokud by vypořádání vnosu ve výši zvýšené podle toho, jak se zvýšila hodnota věci, vedlo vzhledem ke konkrétním okolnostem případu ke zjevně nespravedlivému výsledku. Významné mohou být zejména okolnosti, že na zvýšení hodnoty společné věci se podílely i rekonstrukce prováděné za trvání manželství, společná péče o věc, jakož i skutečnost, že manželé nabyli věc do společného jmění vědomě a se společnou vůlí vlastnit ji bez určení podílů.
26. V uvedeném rozhodnutí také vyložil, že důvodem pro započtení vnosu v nižší výši, než by odpovídalo výpočtu v souladu se zněním § 742 odst. 2 o. z., není legitimní očekávání účastníků s ohledem na odlišnou právní úpravu v době vnosu, neboť pro vypořádání manželského majetkového společenství je rozhodná právní úprava účinná v době jeho zániku a na neměnnost právní úpravy do budoucna se spoléhat nelze.
27. Dovolací soud přezkoumává závěry o vypořádání společného jmění manželů pouze z toho pohledu, zda jsou relevantní úvahy soudů nižších stupňů řádně odůvodněny a nejsou zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018).
28. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o vypořádání valorizovaného vnosu vynaloženého z výlučného majetku žalovaného na společný majetek, tedy zohlednění tohoto valorizovaného vnosu žalovaného v rozsahu 90 %; to i při zohlednění jen takového zvýšení ceny majetku, na který byl vnos vynaložen, ke kterému by došlo bez podstatné rekonstrukce financované z prostředku ve společném jmění. Odvolací soud svou úvahu náležitě odůvodnil. Dovolací soud souhlasí se závěrem, že je nutné přihlédnout k tomu, že zvýšení ceny nemovitostí, které se promítlo do výše valorizovaného vnosu žalovaného, nebylo způsobeno pouze jeho původním vnosem, ale podílelo se na něm též užívání a udržování nemovitostí oběma účastníky za trvání manželství, jakož i obecný růst cen nemovitostí nezávislý na vůli účastníků řízení. Je nezbytné vzít také v úvahu, že žalovaný učinil vnos v souvislosti s výslovnou, shodnou vůlí účastníků nabýt nemovitosti do společného jmění, tedy s vůlí, aby oba manželé byli nadále vlastníky celé věci bez určení podílů, přestože kupní cena byla hrazena výhradně z výlučných prostředků žalovaného.
29. Závěry odvolacího soudu obstojí v dané věci i přesto, že odvolací soud poukázal i na legitimní očekávání účastníků opírající se o právní úpravu účinnou v době vnosu. Důvodem pro započtení vnosu v nižší výši, než by odpovídalo výpočtu postupem uvedeným v § 742 odst. 2 o. z., není legitimní očekávání účastníků s ohledem na odlišnou právní úpravu v době vnosu, neboť pro vypořádání manželského majetkového společenství je rozhodná právní úprava účinná v době jeho zániku a na neměnnost právní úpravy do budoucna se spoléhat nelze. Odvolací soud však své úvahy založil zejména na jiných, shora uvedených okolnostech.
30. Relevantní není námitka žalovaného, že není možné zohlednit vnosy v rámci disparity podílů, a to právě proto, že k promítnutí vnosů do vypořádání společného jmění manželů slouží zákonný nárok na vypořádání takového vnosu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1486/2019 nebo sp. zn. 22 Cdo 1821/2004). V posuzované věci však odvolací soud nezohlednil skutečnosti představující vnos žalovaného prostřednictvím institutu disparity podílů, nýbrž žalovaným uplatněný vnos vypořádal s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci v nižší výši, než by odpovídalo mechanickému výpočtu podle § 742 odst. 2 o. z., tedy zjednodušeně řečeno „disparitně“. Takový postup odpovídá shora označené judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
IV. Závěr
31. Jelikož je dovoláním napadené rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu, není dovolání žalovaného podle § 237 o. s. ř. přípustné.
32. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, zamítl návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí pro jeho nedůvodnost, a to v tomto rozhodnutí, kterým rovněž dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
34. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu