Plný text
22 Cdo 4280/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému D. Č., zastoupenému Mgr. Evou G., advokátkou se sídlem [adresa] o uložení povinnosti zdržet se ohrožování a obtěžování, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 68/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2016, č. j. 18 Co 128/2015-578, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. E. G..
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2014, č. j. 108 C 68/2008-543, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zdržet se ohrožování výkonu žalobcova vlastnického práva k pozemku parc. č. [parcela], jehož součástí je stavba č. p., rodinný dům, zapsaném na LV č. [LV] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrálního pracoviště Brno-město pro k. ú. S., demoličními a stavebními pracemi na nosné zdi budovy č. p. v části obce S., která je součástí pozemku parc. č. [parcela], zapsaného na LV č. [LV] u téhož katastrálního úřadu, při hranici s pozemkem parc. č. [parcela], souvisejícími s vybudováním nového komínového tělesa, porušující statiku nosné zdi, a dále, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce popílkem, kouřem a plyny nad míru přiměřenou poměrům, způsobeného spalováním tuhých paliv a domovních odpadů v topidlech ústících do komínových těles blíže označených ve výroku rozsudku nacházejících se v budově č. p. v části obce S., která je součástí pozemku parc. č. [parcela] v k. ú. S.. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného (správně žalobce) rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 18 Co 128/2015-578, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobce tvrdil, že jej žalovaný obtěžuje kouřem, popílkem a plyny z komínů jeho domu (domáhal se též ochrany proti stavebním úpravám, to však není předmětem dovolacího řízení). Dokazováním bylo zjištěno, že k imisím mohlo ojediněle dojít kolem roku 2007, v době rozhodování soudů však žalovaný kouřem žalobce neobtěžoval, mimo jiné též v důsledku úpravy komína; proto soudy žalobu zamítly. Dovolatel požaduje, aby soudy žalobu projednaly se zřetelem ke stavu imisí v roce 2007, a nikoliv v době vyhlášení rozhodnutí. Není spokojen s tím, že soudy pominuly skutečnost, že stav komínů neodpovídá předpisům; již to mělo vést k závěru, že tu imise je.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. má být otázka imisí posuzována podle stavu v době rozhodování soudu nebo podle stavu, jaký byl v době zásahu do vlastnického práva žalobce; tato otázka nebyla podle něj v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Odvolací soud se též odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nerespektoval závěry rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3533/2006 (správně 22 Cdo 3532/2006), podle kterého v případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním (hygienickým apod.) předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům. Stejně tak se odvolací soud při výkladu ustanovení § 154 o. s. ř. odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2408/2005.
Právní otázka, zda soud rozhodující o žalobě na ochranu proti imisím má vycházet ze stavu v době jeho rozhodování, je však konstantní judikaturou dovolacího soudu řešena. Tak v usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2581/2011, se uvádí: „Zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Totéž Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005, nebo v usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1147/2010 (obě jsou uveřejněna na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Žaloba (právo) podle § 127 odst. 1 obč. zák., aby se vlastník věci zdržel obtěžování jiného nad míru přiměřenou poměrům, tedy tzv. žaloba z imisí, je přitom zvláštním případem zápůrčí (negatorní) žaloby podle § 126 odst. 1 obč. zák. (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/86, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1988; Eliáš K. a kol., Občanský zákoník. Velký akademický komentář, Praha: Linde, 2008, s. 549; a Spáčil J., Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, s. 125)“. I v řízení o negatorní žalobě, týkající se imise, rozhoduje soud na základě skutečností existujících v době rozhodování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2581/2011).
V dané věci obtěžování v době rozhodnutí soudu nepokračovalo a ani nebylo zjištěno, že by hrozilo jeho opakování.
Dovolatel tvrdí, že v důsledku toho, že se imise posuzují ke dni vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), může se žalovaný neúspěchu vyhnout tím, že na krátkou dobu imise omezí. Tak tomu není; pokud by bylo zjevné, že žalovaný přestal souseda obtěžovat imisemi jen účelově v souvislosti se soudním řízením a hrozí jejich opakování, pak by soud žalobě vyhověl. V projednávané věci však od prokázané imise dělilo vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně 7 let, a navíc žalovaný prokazatelně komín zvýšil tak, aby obtěžování omezil; nebyl tedy prostor pro vyhovění.
Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2408/2005, ve kterém se uvádí: „Podle § 154 o. s. ř. platí sice, že pro soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, avšak není tím míněno, že soud rozhodující o uložení povinnosti žalovaného na základě hmotněprávního úkonu učiněného v minulosti může odepřít takovému účastníkovi právo na soudní ochranu jen formalistickým odkazem na § 154 o. s. ř.“. Toto rozhodnutí se týká zcela jiné situace; dovolacímu soudu není zřejmé, proč by mělo být odepření ochrany proti – podle výsledku dokazování ojedinělému - jednání, které již před 7, resp. 9 roky přestalo, projevem formalismu.
Soud prvního stupně posoudil žalobu podle § 1013 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“). To, že judikatura k imisím podle § 127 obč. zák. je v zásadě použitelná i v poměrech nového občanského zákoníku a že i imise, ke kterým došlo před 1. 1. 2014, se posuzují podle nového občanského zákoníku, vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, publikovaného pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud jde o posouzení vlivu toho, že rušení v dané věci přesahuje limity stanovené veřejnoprávními předpisy, na závěr, zda jde o takovou imisi, proti které je třeba poskytnout ochranu; v tomto směru nelze přejít skutečnost, že nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neumožňuje učinit kategorický závěr o tom, že překročení limitu stanoveného veřejným právem nutně zakládá relevantní imisi podle soukromého práva. „Především ustanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům (nyní viz i § 1013 odst. 1 o. z.), je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech… Lze podotknout, že vzhledem k § 1 odst. 1 o. z., zdůrazňujícím relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna jen pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014).
Ostatně soudy v dané věci nezjistily, že by žalovaný obtěžoval žalobce kouřem nad míru stanovenou veřejnoprávními limity; žalobce se zřejmě opírá o tvrzení, že samotné komíny nesplňují náležitosti kladené na ně právními předpisy. To ovšem ještě samo o sobě nezakládá imisi ve smyslu § 1013 o. z., neboť nejde o účinek, který „vniká na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“; spíše jde o to, že komín v nikoliv řádném stavu vytváří potenciální předpoklady pro vznik imise. Podle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jimiž je dovolací soud vázán, však není žalobce uvedeným způsobem obtěžován.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu