Plný text
22 Cdo 987/2026-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně R. H., zastoupené Mgr. Martinou Houžvovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovanému P. H., zastoupenému Mgr. Janem Vondrou, advokátem se sídlem [adresa] o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 239/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Co 282/2025-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. V této věci dovolací soud posuzoval otázku, zda žalobkyně uplatnila v řízení o vypořádání společného jmění manželů řádně požadavek na vypořádání vnosu ve valorizované výši ve smyslu § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) tedy zda byl návrh na vypořádání vnosu ve valorizované výši určitý a srozumitelný ve smyslu § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 9. 2025, č. j. 12 C 239/2024-57, odmítl žalobu o vypořádání společného jmění manželů, doručenou soudu dne 4. 10. 2024, ve spojení s jejím doplněním ze dne 5. 2. 2025 a ze dne 19. 8. 2025, v části, v níž se žalobkyně domáhala valorizace vnosu ve výši 1 800 000 Kč ze společného jmění účastníků na výlučný majetek žalovaného.
3. Soud prvního stupně vyložil, že dovolatelka ani přes výzvu soudu prvního stupně nespecifikovala, jakým způsobem se má valorizace vnosu promítnout do vypořádání společného jmění. Uvedla pouze, že došlo ke zhodnocení finančních prostředků vynaložených na nemovitost žalovaného, a to v důsledku rekonstrukce nemovitosti a s ohledem na růst cen nemovitostí s tím, že v roce 2011 byla nemovitost oceněna částkou 2 850 000 Kč, nyní se ceny obdobných nemovitostí v dané lokalitě pohybují kolem 7 800 000 Kč. Navrhla, aby skutečná výše vnosu po jeho valorizaci byla vypořádána na základě znaleckého posudku.
4. Takové uplatnění požadavku na valorizaci vnosu však podle soudu prvního stupně nebylo dostatečné, a proto v této části návrh žalobkyně podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
5. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Co 282/2025-75, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 9. 2025, č. j. 12 C 239/2024-57.
6. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně. Poznamenal, že pokud žalobce nemůže ve výjimečných a odůvodněných případech svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši s tím, že jej v průběhu řízení upřesní; nemůže však bez uvedení částky zcela odkázat na „předpokládaný“ znalecký posudek.
II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného
7. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dosud neřešené otázky, zda lze v řízení o vypořádání společného jmění manželů odmítnout žalobu jako neurčitou podle § 43 odst. 2 o. s. ř., jestliže je požadavek na vypořádání vnosu vyčíslen konkrétní částkou, avšak přesná výše jeho valorizace má být zjištěna až v průběhu řízení dokazováním, zejména znaleckým posudkem. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
8. Dovolatelka namítá, že z její žaloby bylo zřejmé, čeho se domáhá, neboť uplatnila vnos ve výši 1 800 000 Kč ze společného jmění na nemovitost ve výlučném vlastnictví žalovaného a současně požadovala zohlednění jeho valorizace. Má za to, že předmět řízení byl dostatečně určitě vymezen a že sporná byla pouze přesná kvantifikace valorizované složky, která měla být zjištěna dokazováním. Odvolacímu soudu vytýká nepřiměřeně formalistický výklad požadavků na určitost žaloby a § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť nezkoumal, zda vytýkaný nedostatek skutečně bránil pokračování v řízení.
9. Dále namítá, že odmítnutí žaloby představuje odepření soudní ochrany v situaci, kdy přesná výše valorizace je objektivně závislá na odborném posouzení. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k zákazu přepjatého formalismu a zdůrazňuje, že znalec neměl nahrazovat její vůli či formulovat petit, nýbrž pouze odborně stanovit výši uplatněného nároku. Má za to, že odvolací soud mechanicky aplikoval závěry judikatury týkající se neurčitých peněžitých nároků na odlišnou procesní situaci.
10. V této souvislosti připomíná, že soudy jsou schopny vypořádat se s požadavkem na úhradu konkrétní částky včetně úroků z prodlení, aniž by úrok byl přesně či přibližně vyčíslen konkrétní částkou. Stejně tak může soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnout o přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků a uložení povinnosti zaplatit vypořádací podíl ostatním spoluvlastníkům na základě obvyklé ceny stanovené znaleckým posudkem, aniž by obvyklá cena, a tedy vypořádací podíl, byly známy na začátku řízení alespoň přibližně.
11. Dovolatelka rovněž poukazuje na svou důkazní nouzi, neboť podklady k investicím se nacházejí u žalovaného a bez odborného ocenění nemohla přesnou výši valorizace zjistit. Uzavírá, že procesní institut § 43 o. s. ř. nemá sloužit k vyloučení nároku z projednání tam, kde je zřejmé, čeho se žalobce domáhá, a kde je třeba pouze dokazováním stanovit jeho přesnou výši.
12. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda požadavek na vypořádání vnosu ve valorizované výši lze řádně uplatnit pouze uvedením částky, která byla ze společného jmění vynaložena, spolu s požadavkem na valorizaci takové částky, bez upřesnění, jak vysoké celkové částky se žalobce domáhá vrácení ze společného jmění.
17. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. věty druhé musí návrh na zahájení řízení kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
18. Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
19. Podle § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
20. Podle § 742 odst. 2 o. z. hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.
21. Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno, jakou částku mu žalovaný má zaplatit. Nemůže-li žalobce ve výjimečných a odůvodněných případech svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (rovněž však určitě) s tím, že ji upřesní v průběhu řízení, nemůže však bez uvedení částky zcela odkázat na předpokládaný znalecký posudek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 374/2013, a ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3607/2015; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
22. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že jak v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tak i v řízení o vypořádání společného jmění manželů se uplatní zásady dispoziční i projednací (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008). Uvedený závěr byl aprobován i v řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1447/2019, a týká se majetku navrženého k vypořádání včetně uplatnění vnosu (jak se podává např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012); pokud však jde o způsob vypořádání společného majetku, soud není navrženým způsobem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).
23. Z uplatnění zásady dispoziční je zřejmé, že je jen na tom, kdo se domáhá vypořádání tzv. vnosu anebo i jeho valorizace, aby tento nárok v řízení odpovídajícím způsobem uplatnil; bez návrhu na vypořádání vnosu ve výši, která tvrzenou valorizaci zohledňuje, nelze o vnosu ve valorizované výši rozhodnout (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 93/2025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1100/2025).
24. Závěr o tom, že dispoziční zásada se musí prosadit nejen při uplatnění vnosu jako takového (tj. v „základní výši“), ale i v případě jeho uplatnění ve valorizované výši, nebyl nijak zpochybněn ani nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
25. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze požadavek žalobkyně na valorizaci vnosu považovat za přesný a určitý, v dovolacím přezkumu obstojí. Žalobkyně sice v řízení tvrdila existenci vnosu ze společného jmění účastníků na výlučný majetek žalovaného ve výši 1 800 000 Kč, požadavek na vypořádání takového vnosu ve valorizované výši však v žalobě ani v jejích následných doplněních nevymezila přesně a určitě.
26. Žalobkyně se omezila na tvrzení, že hodnota nemovitosti žalovaného vzrostla v důsledku rekonstrukce a vývoje cen na trhu s nemovitostmi, a navrhla, aby výše valorizace byla stanovena znaleckým posudkem. Neuvedla však částku, které se z titulu vnosu ve valorizované výši domáhá, a to ani v přibližné, konkrétní částkou vyjádřené, výši, přestože ji soud vyzval podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vad podání.
27. Za této situace nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že předmětem dokazování měla být pouze přesná kvantifikace již uplatněného nároku na valorizovaný vnos. Z obsahu jejího podání totiž nebylo zřejmé, v jakém rozsahu má být vnos podle § 742 odst. 2 o. z. zohledněn a o jakém konkrétním nároku má soud rozhodnout. Pokud žalobkyně nemohla svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, měla jej uvést alespoň v přibližné výši vyjádřené konkrétní částkou s tím, že jej upřesní v průběhu řízení. Nelze však bez uvedení částky zcela odkázat na předpokládaný znalecký posudek.
28. Důvodná není námitka žalobkyně, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může soud také rozhodnout o přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků a uložení povinnosti zaplatit vypořádací podíl ostatním spoluvlastníkům na základě obvyklé ceny stanovené znaleckým posudkem, aniž by obvyklá cena, a tedy vypořádací podíl, byly známy na začátku řízení alespoň přibližně. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je totiž řízením, u kterého z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Proto soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají. V případě požadavku na valorizaci vnosu se však uplatní zásada dispoziční a projednací. Nejde zde totiž o vypořádání společných věcí, ale o navrácení vynaložených finančních prostředků. Z uplatnění zásady dispoziční potom vyplývá, že kdo se domáhá valorizovaného vnosu, musí tento nárok v řízení odpovídajícím způsobem uplatnit. V takovém případě se neuplatní postup podle § 153 odst. 2 o. s. ř. a soud nemůže překročit návrhy účastníků a přisoudit více, než se domáhají.
29. Neobstojí ani námitka žalobkyně, že „soudy jsou schopny vypořádat se s požadavkem na úhradu konkrétní částky včetně úroků z prodlení, aniž by byl přesně či přibližně vyčíslen částkou.“
30. V případě požadavku na zaplacení úroků z prodlení je nutno zohlednit, že se jedná o akcesorický nárok, jehož obsah i způsob určení vyplývají přímo z právních předpisů (srovnej § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů). Proto žaloba není v části týkající se úroků z prodlení neúplná, neurčitá nebo nesrozumitelná, je-li ze žaloby patrno, že se žalobce domáhá úroků z prodlení za určité období, zda mu mají být úroky z prodlení požadované podle prováděcího předpisu přisouzeny v plné výši nebo jen zčásti a zda jde o úroky sjednané mezi účastníky nebo určené prováděcím předpisem (srovnej stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněné pod č. 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 162/2023).
31. O takovou situaci se však v případě požadavku na valorizaci vnosu nejedná. Valorizace vnosu podle § 742 odst. 2 o. z. nepředstavuje akcesorický nárok, u kterého by právní předpis předem stanovil způsob výpočtu jeho výše tak, aby byla bez dalšího objektivně určitelná. Bylo proto na žalobkyni, aby v souladu s dispoziční zásadou sama vymezila rozsah nároku, který z titulu vnosu ve valorizované výši v řízení uplatňuje. Jestliže tak neučinila a určení jeho výše ponechala zcela na budoucím znaleckém posouzení, nelze její procesní situaci s uplatněním úroků z prodlení srovnávat.
32. Relevantní není rovněž námitka žalobkyně, že „od počátku tvrdila objektivní důkazní nouzi“. Ani případná důkazní nouze či nedostatek potřebných dokladů není překážkou pro uplatnění nároku na valorizovaný vnos konkrétní částkou alespoň v „přibližné výši“ s tím, že tento požadavek bude upřesněn v průběhu řízení. Jenom v takovém případě je žaloba projednatelná a může nastoupit tzv. vysvětlovací povinnost druhé strany sporu; to v případě informačního deficitu na straně toho účastníka, jehož ve sporném řízení tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a přenáší se na protistranu, která má potřebné informace k dispozici. Nesplnění vysvětlovací povinnosti přitom může mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která tuto povinnost nesplnila (k problematice informačního deficitu a vysvětlovací povinnosti srovnej z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015).
IV. Závěr
33. Pokud tedy žalobkyně ani přes výzvu soudu neodstranila vadu podání spočívající v neurčitém vymezení požadované výše valorizovaného vnosu a pro tento nedostatek nebylo možné v řízení pokračovat, postupovaly soudy nižších stupňů v souladu s § 43 odst. 2 o. s. ř., jestliže podání žalobkyně v této části odmítly.
34. Napadené rozhodnutí je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto dovoláním předestřená otázka nezakládá jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu