Plný text
22 Cdo 989/2026-255
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. F., b) P. F., c) L. F. a d) J. P., všech zastoupených Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO [IČO], se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 240/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 12. 2025, č. j. 30 Co 537/2024-237, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 12. 2025, č. j. 30 Co 537/2024-237, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 37 C 240/2023-88, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý ve výši jedné ideální čtvrtiny, pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, a pozemků p. č. XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“ – výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně zjistil, že J. F., matka žalobců, nabyla vlastnické právo k nemovitostem, respektive se stala jejich oprávněnou držitelkou, nejpozději ke dni 27. 12. 1963, ačkoliv nebyla nikdy zapsána do katastru nemovitostí. Soud poučil žalobce o nutnosti tvrdit a prokázat, na základě jaké právní skutečnosti dovozují nabytí vlastnického práva k nemovitostem od zemřelé J. F., či jejího manžela, respektive případný počátek plynutí vydržecí doby. Za situace, kdy vlastnické právo vydržením nabyla jejich matka, nemohla objektivně začít plynout jejich lhůta k vydržení, a za předpokladu, že nemovitosti nebyly předmětem dědického řízení po matce, ani otci žalobců, nenastala jiná právní skutečnost, na základě které by žalobci mohli dovozovat počátek plynutí vydržecí doby a zároveň okamžik vzniku obecné držby, soud uzavřel, že žalobci nesplnili svou povinnost tvrdit a prokázat, na základě čeho by měli nabýt vlastnictví k nemovitostem. Proto jejich žalobu zamítl.
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2025, č. j. 30 Co 537/2024-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
4. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že nemovité věci zakoupila od původních vlastníků matka žalobců J. F. v roce 1963. K zápisu vlastnického práva J. F. do pozemkových knih, resp. později do katastru nemovitostí, nikdy nedošlo. V rámci dědického řízení po matce žalobců, zemřelé dne 10. 11. 1991, nebyly nemovité věci vypořádány. Jako vlastník nemovitých věcí je v současné době v katastru nemovitostí evidována žalovaná. Žalobci nemovité věci užívali od dětství společně se svými rodiči a prarodiči. Společně o ně pečovali, o náklady se dělili. Po smrti matky žalobců 11. 11. 1991 způsob užívání nadále pokračoval, nemovitosti užívali žalobci a jejich otec, v užívání se střídali, všichni se též podíleli na veškerých nákladech s nemovitostmi spojenými. Otec žalobců nemovitosti v blíže nezjištěném rozsahu užíval až do období let 2000/2001, postupně ve stále menším rozsahu, až nakonec o nemovité věci ztratil zájem zcela. Bylo tak prokázáno tvrzení žalobců, že ke dni následujícímu po smrti matky, tj. ke dni 11. 11. 1991, užívali nemovité věci žalobci i jejich otec, který je užíval ještě několik následujících let. Od tohoto dne jim plynula vydržecí doba. Rovněž bylo zjištěno, že žalobci a jejich otec s nemovitými věcmi nakládali jako s věcmi vlastními. Obecné podmínky držby vlastnického práva ve smyslu § 989 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) tak byly splněny. Pro posouzení důvodnosti žaloby je však zásadní, že v určitém rozsahu a po určitou část vydržecí doby nemovité věci držel i otec žalobců. Soud shrnul, že nemovitosti tedy alespoň po část vydržecí doby drželo minimálně 5 osob, a proto každý ze čtyř žalobců nemohl vydržet podíl o velikosti ¼. Na tom nemohl nic změnit ani fakt, že otec žalobců se držby později vzdal, neboť nezbytným předpokladem vydržení vlastnického práva k podílu konkrétní velikosti je držba tohoto konkrétního podílu po celou vydržecí dobu, protože vydržení je možné jen v rozsahu držby jako faktického ovládání věci. Pakliže by žalobci prokázali konkrétní, avšak menší rozsah držby, mohli by případně vydržet vlastnické právo k menšímu podílu. V takovém případě by však šlo o odlišný nárok, jelikož v takovém případě by rozhodnutí založilo jiný rozsah a obsah spoluvlastnického práva, neboť by se jednalo o spoluvlastnictví nejméně pěti osob. S ohledem na to, že sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, museli by žalobci tvrdit a prokázat, že po celou vydržecí dobu držel každý z žalobců právě spoluvlastnický podíl o velikosti ¼, nikoliv v jiném rozsahu. To v daném případě nepřipadalo v úvahu již jen proto, že žalobci tvrdili vedle své držby též držbu otce, která byla v řízení i prokázána. Proto nemohlo být žalobě vyhověno.
II. Dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
6. Uvedli, že napadené rozhodnutí závisí nejprve na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky splnění podmínek pro mimořádné vydržení nemovitých věcí, resp. běhu a délky vydržecí doby. Dovolatelé v tomto směru formulovali mimo jiné otázku, zda je pro posouzení mimořádného vydržení nemovitostí významné, že jeden z původních pěti držitelů nemovitostí se po 10 letech od uchopení se držby této držby vzdal a držba ostatních spoluvlastníků (žalobců) rozšířená o tento zbylý spoluvlastnický podíl trvala dále nepřetržitě dalších 21 let. Odvolací soud se podle dovolatelů odchýlil od několika rozhodnutí Nejvyššího soudu (odkazují zejména na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a 22 Cdo 728/2000), z nichž vyplývá, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán nepoctivý úmysl. Dovolatelé byli přesvědčeni, že obě tyto podmínky tvrdili a prokázali, ale odvolací soud se jimi vůbec nezabýval. Žalobu zamítl s odkazem na to, že jedním z držitelů nemovitostí byl do roku 2001 vedle dovolatelů také jejich otec. Dodali, že pokud jim otec podíl o velikosti 1/5 fakticky přenechal, došlo k jejich nástupnictví v držbě, a mohou si tak započíst i dobu držby jejich otce; tím se odvolací soud vůbec nezabýval.
7. Jako druhou formulovali otázku procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda je soud v řízení o určení vlastnického práva k ideálnímu spoluvlastnickému podílu na nemovitosti z titulu mimořádného vydržení vázán žalobním návrhem co do výše tohoto podílu natolik, že nemůže určit vlastnictví k podílu nižšímu, dospěje-li na základě dokazování k závěru že podmínky mimořádného vydržení byly splněny pouze v tomto menším rozsahu. Dovolatelé jsou toho názoru, že v případě rozhodování o jiné velikosti spoluvlastnického podílu by nešlo o odlišný nárok. Mají za to, že pokud každý z nich žádal o určení spoluvlastnického podílu o velikosti 1/4, obsahově žádali vše do výše 1/4 a přiznání podílu o velikosti 1/5 by bylo částečným vyhověním žalobě, nikoliv rozhodnutím o něčem jiném. Pokud soud neshledal, že je možné žalobě vyhovět v plném rozsahu, měl s ohledem na hospodárnost řízení vyhovět alespoň v tom rozsahu, v jakém bylo vlastnické právo prokázáno.
8. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně i napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Otázka posuzování splnění podmínek pro mimořádné vydržení nemovitých věcí, a to běhu a délky vydržecí doby, zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud sice odkázal na přiléhavá zákonná ustanovení i judikaturu dovolacího soudu týkající se projednávané věci, jeho úvaha však není správná.
IV. Důvodnost dovolání
13. Spoluvlastnický podíl (což je označení spoluvlastnického práva určité kvantity– viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 22 Cdo 1248/2025), je způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, tedy i držby a vydržení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012).
14. Podle § 1010 o. z. spoludržba se řídí přiměřeně ustanoveními o držbě a o společných právech.
15. Podle § 1009 odst. 1 o. z. držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost vykonávat obsah práva, které dosud vykonával. Držba rovněž zaniká, je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou. Ani smrt držitele nebo jeho zánik nepůsobí zánik držby (§ 1009 odst. 2 o. z.).
16. Vzdání se držby je projevem vůle, který lze učinit i konkludentně.
17. Podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
18. Vlastník věci držené jiným zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; jinak může v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí. Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
19. V této věci odvolací soud posoudil uchopení držby žalobci a jejich otcem po smrti J. F. v roce 1991 tak, že šlo o uchopení „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Zjistil též, že otec žalobců nemovitosti užíval do období let 2000/2001, pak o ně ztratil zájem; výslovně neuvedl, zda se držby vzdal nebo zda ji předal žalobcům tradicí, byť i konkludentně. V každém případě v okamžiku, kdy otec žalobců přestal být držitelem spoluvlastnického podílu a jeho držby se nechopila třetí osoba (nic takového nebylo zjištěno) a držby podílu se ujali žalobci, kteří nadále vykonávali držbu společně (jak se podává z doposud provedeného dokazování), počala k tomuto podílu žalobcům běžet dvacetiletá vydržecí doba k mimořádnému vydržení.
20. Není to tedy tak, že by vydržecí doba plynula již od 11. 11. 1991 (od smrti jejich matky); vydržecí doba ke spornému podílu v rozsahu ideální 1/5, kterou původně držel jejich otec, počala běžet až od okamžiku, kdy otec držbu pozbyl a uchopili se jí i v tomto rozsahu žalobci.
21. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ žalobců byla narušena způsobem uvedeným v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, běžela (a není vyloučeno, že stále běží) dvacetiletá vydržecí doba od okamžiku, kdy se žalobci chopili držby spoluvlastnického podílu užívaného do té doby jejich otcem, a to i poté, co v této věci podali žalobu. K posouzení, zda tato doba již uběhla, tak bude třeba uvést, kdy (resp. kdy nejpozději) přestal být otec žalobců držitelem podílu a oni se jeho držby ujali (vykonávali práva a povinnosti spojené s držbou podílu tak, jako by se jejich podíly vztahovaly k celé věci).
K možnému započtení držby otce žalobců
22. Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího (§ 1096 o. z.).
23. Rozhodující je, zda držitel nabyl věc od předchozího držitele odvozeně (držitel se věci ujme jako právní nástupce předchůdce), anebo bezprostředně (např. okupací); k tomu viz Spáčil, J. a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2022, s. 43 a násl. Bude tedy záležet na tom, zda otec žalobcům držbu předal (tradicí), byť i konkludentně; v takovém případě by si žalobci mohli dobu jeho držby do vydržecí doby započíst. Pokud by se jí však jen vzdal bez ohledu na to, kdo se jí chopí (tedy pokud by podíl jen „opustil“), pak by započtení doby jeho držby možné nebylo, běžela by znovu od okamžiku, kdy se žalobci držby (zde spoludržby) chopili.
24. Nejvyšší soud k započtení vydržecí doby právního předchůdce dále ustáleně uvádí, že základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem věci, a kdy se ujal držby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Teprve v případě, že sama tato osoba nedržela věc po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i kvalitou držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
V. Závěr
25. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Vzhledem k důvodům, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval druhou právní otázkou uplatněnou v dovolání.
26. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2026
Mgr. Petra Kubáčová předsedkyně senátu