Plný text
23 Cdo 1755/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MARQVEL, s.r.o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému O. U., podnikateli se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupenému Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem [adresa] a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Leopoldem Trdým, advokátem se sídlem v [adresa] částky 1 665 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 76 Cm 12/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 1 Cmo 106/2016-460, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. prosince 2014, č.j. 76 Cm 12/2011-372, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2016, č.j. 1 Cmo 106/2016-460, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které však není přípustné, neboť dovolatelka nevymezila přípustnost svého dovolání.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelka v podaném dovolání sice formulovala několik právních otázek, na jejichž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru spočívá, ovšem u žádné z těchto otázek konkrétně neuvedla, z jakých důvodů považuje za splněné některé z kritérií přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř. Dovolatelka následně souhrnně odkázala na spisové značky konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil, aniž by citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vztáhla ke konkrétním v dovolání výše formulovaným právním otázkám. Takto nepřehledným způsobem vymezená přípustnost dovolání není sama o sobě vadná a mohla by být způsobilá k tomu, aby založila přípustnost dovolání, ovšem za předpokladu, že některé z dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu by dopadalo na řešený případ a že by se od něj odvolací soud skutečně odchýlil. V dovolatelčině případě se však jednalo o odkazy na judikáty Nejvyššího soudu, které na řešený případ, ať už z důvodu skutkových či právních odlišností, nelze vztáhnout, proto se od nich odvolací soud ani nemohl odchýlit. Dovolatelčina argumentace tedy z výše uvedených důvodů nemohla založit přípustnost jejího dovolání.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatelka vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
K dovolatelčině námitce vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud nesprávně neprovedl nové navrhované důkazy s odkazem na § 205a o. s. ř., které žalobkyně navrhla k prokázání nevěrohodnosti důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, dovolací soud podotýká, že ani námitka vady řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání. K vadám řízení totiž dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017 JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu