Plný text
23 Cdo 1855/2026-743
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce městysu Luka nad Jihlavou, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného Mgr. Petrem Šmídem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Vanderlaan s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v [adresa] částky 6.270.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 442/2015, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2026, č. j. 62 Co 344/2025-691, 62 Co 345/2025-691, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2025, č. j. 5 C 442/2015-644, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 11. 2025, č. j. 5 C 442/2015-654, zamítl žalobu o zaplacení částky 6.270.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2026, č. j. 62 Co 344/2025-691, 62 Co 345/2025-691, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 627.000 Kč s příslušenstvím, jinak jej ohledně částky 5.643.000 Kč s příslušenstvím potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.
4. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Žalobce namítá, že odvolací soud neposoudil funkci sjednané smluvní pokuty a že nesprávně hodnotil další okolnosti významné pro posouzení její přiměřenosti. Namítá také, že odvolací soud nesprávně určil výši přiznané náhrady nákladů právního zastoupení.
6. Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
8. Žalovaná v dovolání konstatuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. V konkrétnosti žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázky:
a) Výkladu soudního smíru a mezí jeho hmotněprávních účinků.
b) Určitosti uznání závazku podle § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
c) Směšování notifikace vad a písemného uznání závazku.
d) Právní povahy narovnání a jeho vztahu k původnímu závazku.
e) Nutnosti individuálního posouzení jednotlivých dílčích nároků na smluvní pokutu.
10. I žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, případně za nedůvodné, a navrhuje proto, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.
12. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce i žalované byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná.
13. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
16. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
17. Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce.
18. Toto dovolání není přípustné.
19. Žalobce namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže v otázce moderace smluvní pokuty nezkoumal funkci sjednané smluvní pokuty, a tím se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1491/2020.
20. Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá. Odkazované závěry totiž vycházejí z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 korigoval své závěry o smluvní moderaci výslovně ve vztahu k právní úpravě účinné ode dne 1. 1. 2014 (srov. odstavce 41 a 50 odůvodnění odkazovaného rozsudku); na poměry regulované dosavadními právními předpisy [zákony č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také „obč. zák.), a č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník] však závěry uvedeného rozsudku nedopadají (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2466/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1728/2024).
21. Přípustnost dovolání nezakládají ani samotné námitky týkající se okolností moderace smluvní pokuty. Dovolací soud zde odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi k použití moderačního práva v režimu § 301 obch. zák.
22. Dle ní úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se mohou logicky (z povahy věci) upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet, tj. otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnost, zda v důsledku porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly škodlivé následky, je sama o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Výše škody, jež vznikla oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a na něj odkazující rozsudky ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, či usnesení ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 944/2010).
23. Od těchto závěrů se odvolací soud oproti tvrzení žalobce neodchyluje. Jestliže totiž žalobce namítá, že odvolací soud pochybil, pokud poměřuje celou výši nyní uplatňované smluvní pokuty vůči celkové ceně díla, pak přehlíží, že odvolací soud svůj závěr odůvodňuje též tak, že částka 5.000 Kč za každou vadu a den prodlení je již tak nepřiměřená a není zcela obvyklá v obchodní praxi.
24. K dalším námitkám žalobkyně, které směřují do samotné úvahy soudů o tom, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, pak dovolací soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi uvádí, že co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty patří § 301 obch. zák. k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016, či ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021).
25. V poměrech posuzované věci přitom odvolací soud vyšel z individuálního posouzení kritérií pro použití moderačního práva a jeho úvahu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Soudy nižších stupňů tak při posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty nevybočily z judikaturního rámce k podmínkám aplikace § 301 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, nebo ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012) způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí.
26. Dovolání výslovně směřuje též proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení; v tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl, jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
27. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. Dovolací soud dále posuzoval dovolání žalované a dospěl k závěru, že není přípustné.
29. Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná předně brojí proti závěru soudů nižších stupňů o určitosti vymezení vad soudním smírem, který byl účastníky uzavřen a schválen Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 6. 6. 2016 v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 233/2014.
30. Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají.
31. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že § 266 odst. 1 obch. zák., podle něhož se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005).
32. Ústavní soud pak vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
33. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 376/2023, či ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3119/2022).
34. Těmto požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 266 obch. zák., jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, odvolací soud dostál. Závěry odvolacího soudu oproti tvrzení žalované pak odpovídají závaznému právnímu názoru, který dovolací soud vyslovil ve svém předchozím rozsudku ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, uveřejněném pod číslem 56/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
35. Odkazuje-li žalovaná v dalších dovolacích námitkách na ustálenou rozhodovací praxi, která se týká určitosti uznání dluhu, pak přehlíží, že na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí. V projednávané věci dohoda účastníků nepředstavovala uznání dluhu, nýbrž dohodu o narovnání.
36. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
37. Vytýká-li konečně žalovaná odvolacímu soudu změnu vlastního právního názoru v tom, že rezignoval na posouzení jednotlivých nároků, pak ani tato dovolací námitka přípustnost dovolání nezakládá. Žalovaná přehlíží, že odvolací soud se v odůvodnění (odstavec 54) vypořádává s jednotlivými námitkami, které se vztahovaly k individuálním vadám, tak, jak je právně hodnotil soud prvního stupně. Na věci nic nemění ta skutečnost, že jsou tyto námitky popsány společně (souhrnně) pro více vad.
38. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
39. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
40. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu