Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MB PHARMA s.r.o., se sídlem v Praze 2, Rubešova 72/9, identifikační číslo osoby 25687191, zastoupené JUDr. Patrikem Petríkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Hradecká 2526/3, proti žalované Pragolab s.r.o., se sídlem v Praze 9, Nad Krocínkou 285/55, identifikační číslo osoby 48029289, zastoupené JUDr. Miroslavem Krištofem, advokátem se sídlem v Praze 9, Košátecká 69/2, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 80/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 55 Co 343/2023-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala vydání funkční řídící jednotky (software a hardware SCADA-Type LPC plus WINDOWS 7 + Programátorský modul umožňující až 255 individuálně programovatelných procesů pro řízení profily teploty a tlaku, jakož i jednotlivých kroků procesu) LYOFILIZÁTORU CHRIST EPSILON 2-45S, výr. č. 20898 (dále jen „zařízení“), s tvrzením, že žalovaná zadržuje zařízení, k němuž žalobkyně nabyla vlastnické právo na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 6. 2. 2015 mezi žalobkyní a společností eNZi.cz s.r.o. Žalovaná namítala, že je vlastníkem zařízení ona, neboť v kupní smlouvě, kterou sama prodávala zařízení společností eNZi.cz s.r.o., byla sjednána výhrada vlastnického práva žalované do úplného zaplacení kupní ceny zařízení a celá sjednaná kupní cena nebyla společností eNZi.cz s.r.o. zaplacena.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 9. 2023, č. j. 40 C 80/2020-166, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 37 600 Kč a státu ve výši 1 443 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč (výrok II). Takto soudy ve věci rozhodovaly poté, co jejich předchozí rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1888/2022, uveřejněným pod číslem 39/2024 Sb. rozh. obč. (jenž je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky „významu obecné domněnky dobré víry a jejího dopadu na rozdělení důkazního břemene při posuzování možností nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle ustanovení § 1109 občanského zákoníku“ , tj. v daném případě … otázky nutnosti prokázání dobré víry v oprávnění společnosti eNZi.cz s.r.o. převést vlastnické právo k … zařízení žalobcem, resp. naopak o posouzení otázky nutnosti žalovaného podat v probíhajícím řízení plný důkaz o tom, že žalobce v dobré víře v oprávnění této společnosti převést vlastnické právo nebyl“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, uveřejněného pod číslem 7/2023 Sb. rozh. obč. Odvolacímu soudu vytýkala, že nesprávně vycházel z právního názoru, že důkazní břemeno k prokázání dobré víry žalobkyně v oprávnění společnosti eNZi.cz s.r.o. na žalobkyni převést vlastnické právo k zařízení tížilo žalobkyni, byť se její dobrá víra presumovala.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že pro napadené rozhodnutí bylo určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
8. Žalobkyní výše formulovaná otázka (rozdělení důkazního břemene k prokázání dobré víry) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť její řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující.
9. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala – stav označovaný jako „non liquet“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).
10. Rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) však nebyl založen na závěru, že žalobkyně neprokázala svou dobrou víru v oprávnění společnosti eNZi.cz s.r.o. převést zařízení na žalobkyni (že neunesla důkazní břemeno k existenci své dobré víry), jak žalobkyně mylně uvádí v dovolání, nýbrž se opíral o zjištěný skutkový stav, podle kterého žalobkyně od počátku věděla o sjednané výhradě vlastnického práva, která nebyla ze strany společnosti eNZi.cz s.r.o. splněna, a nebyla tak vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany (společnosti eNZi.cz s.r.o.) vlastnické právo k zařízení na žalobkyni převést na základě řádného titulu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění, že celou transakci nákupu prostřednictvím společnosti eNZi.cz s.r.o. inicioval a zorganizoval jednatel žalobkyně, který také vystupoval za společnost eNZi.cz s.r.o. (při urgenci žalované o platbu kupní ceny), věděl o tom, že společnost eNZi.cz s.r.o. neuhradila žalované celou cenu předmětu koupě (necelých 15 milionů Kč), a věděl také o výhradě vlastnického práva ve prospěch žalované (tj. že společnost eNZi.cz s.r.o. se vlastníkem zařízení stane až úplným zaplacením sjednané kupní ceny), neboť to bylo i součástí původní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou. Nešlo tedy o stav označovaný jako „non liquet“, tj. o situaci, v níž by byla pro rozhodnutí určující otázka, kterou ze stran sporu tížilo důkazní břemeno.
11. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací argumentace žalobkyně, že žalovaná v průběhu celého řízení nepodala žádný plný důkaz o tom, že by žalobkyně nebyla při nabývání vlastnického práva k zařízení v dobré víře v oprávnění společnosti eNZi.cz s.r.o. na žalobkyni toto vlastnické právo převést, stejně jako námitky žalobkyně zpochybňující skutková zjištění soudu prvního stupně (z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel i odvolací soud) tvrzením, že nemají oporu v provedeném dokazování, a též námitky zpochybňující věrohodnost některých provedených důkazů. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
12. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu