Plný text
23 Cdo 224/2026-2281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) Siemens, s.r.o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem [adresa] b) HDI Versicherung AG, se sídlem [adresa] -11, Rakouská republika, jednající prostřednictvím své organizační složky HDI Versicherung AG, organizační složka, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Petrem Benešem, advokátem se sídlem [adresa] a c) HDI Global SE, se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Tomášem Černým, LL.M., MBA, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Eaton Elektrotechnika s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Romanem Kramaříkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] za účasti vedlejší účastnice na straně žalované XL Insurance Company SE, se sídlem v Londýně, XL [adresa] Gracechurch Street, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo osoby SE0000800, zastoupené Mgr. Evou Jasmínou Novákovou, advokátkou se sídlem [adresa] o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 106/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 4 Cmo 75/2023-2199, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 108 888 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 76 557 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni c) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 61 504 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhaly náhrady škody vzniklé v souvislosti s požárem v obchodním centru Palladium dne 20. 2. 2008, přičemž žalobkyně a) požadovala (po částečném zpětvzetí žaloby a opakovaných změnách žaloby) zaplacení částky 4 642 787,46 EUR (náhrady přímé škody způsobené požárem a části náhrady škody vzniklé z důvodu přerušení provozu). Částky požadované žalobkyní b) (1 900 000 EUR) a žalobkyní c) (620 666,35 EUR) pak představovaly náhradu škody za pojistná plnění, která vyplatily žalobkyni a) při sanaci škody způsobené požárem. Tvrzené nároky na náhradu škody měly vzniknout v důsledku vady pojistkového odpínače VLC 22 dodaného žalovanou žalobkyni a), který byl použit při stavbě obchodního centra; vada pojistkového odpínače (spočívající v jeho nezpůsobilost k provozu se jmenovitým proudem 125 A) zapříčinila vznik předmětného požáru.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 11 Cm 106/2012-1840, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 4 642 787,46 EUR a ve vztahu k příslušenství dané částky žalobu zamítl (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni b) částku 1 900 000 EUR a ve vztahu k příslušenství dané částky žalobu zamítl (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobkyni c) částku 620 666,35 EUR a ve vztahu k příslušenství dané částky žalobu zamítl (výrok III), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobkyni b) částku 16 301 409,28 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobkyni c) částku 25 936,80 EUR s příslušenstvím (výrok V), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky VI-VIII) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok IX).
3. K odvolání žalobkyň i žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalované, pokud jím byly napadeny výroky I-III rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o příslušenství částek 4 642 787,46 EUR, 1 900 000 EUR a 620 666,35 EUR, a ve zbývajícím rozsahu výroků I-III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VI-IX co do výše přiznané náhrady nákladů řízení (výroky II-V napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výroky VI-VIII napadeného rozsudku) a vůči státu (výrok IX napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (v rozsahu té části výroku I, v níž odvolací soud částečně potvrdil výroky I-III rozsudku soudu prvního stupně) dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila, jak níže uvedeno.
5. Za prvé, odvolací soud se podle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023, či ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3554/2023, 25 Cdo 262/2024), čímž porušil její právo na spravedlivý proces, jestliže se nevypořádal s rozpory v odborných závěrech znalců a znaleckých posudků a nereflektoval závěry dalších žalovanou dodaných znaleckých posudků vypracovaných poté, co byly k předmětnému odpínači doplněny typové zkoušky podle technických norem, a nedostatečně tak odůvodnil své rozhodnutí, které je proto nepřezkoumatelné.
6. Za druhé, odvolací soud pochybil (a odchýlil se tak od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3443/2019), jestliže v rozporu s § 127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a „v rozporu s vědeckou metodou“ ustanovil revizního znalce k přezkumu jeho vlastních závěrů, které byly zpochybněny novým důkazem a oponentními znaleckými posudky.
7. Za třetí, odvolací soud nesprávně (v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015) dospěl k závěru o výlučné příčinné souvislosti, ačkoli účastník nezatížený důkazním břemenem přednesl a znaleckými posudky prokázal, že nelze vyloučit jinou, konkurující příčinu.
8. Za čtvrté, odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (představovanou např. již zmiňovanými rozsudky sp. zn. 24 Cdo 732/2023 a 25 Cdo 3554/2023, 25 Cdo 262/2024) při řešení otázky možného spoluzavinění žalobkyně a) na vzniku škody pouze odkázal na závěry znaleckého posudku, aniž by sám vysvětlil, proč spoluúčast žalobkyně a) na škodě neshledává.
9. Za páté, odvolací soud nesprávně (v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, a ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2818/2015) posoudil otázku, zda je v souladu s § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, aby soud v rámci náhrady skutečné škody přiznal poškozenému také náklady přesahující prostředky nezbytné k obnovení předešlého stavu poškozené věci.
10. Za šesté, odvolací soud pochybil (a odchýlil se od závěrů shora citovaných rozsudků sp. zn. 24 Cdo 732/2023, sp. zn. 25 Cdo 3554/2023, 25 Cdo 262/2024), jestliže přebral závěry znalce, který při nacenění srovnávací metodou vycházel pouze z faktur zahraničních dodavatelů, aniž by ověřil obvyklou cenu věci v předmětném čase a místě.
11. Závěrem dovolání žalovaná upozornila na „právní heuristiku“, které se odvolací soud měl dopustit ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
12. Jelikož odvolací soud podle žalované uvedené otázky jedna až šest posoudil nesprávně, navrhla dovolacímu soudu, aby napadený rozsudek v předmětném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalobkyně a) až c) v podaném vyjádření k dovolání upozornily, že žalovaná dovolacími otázkami ve skutečnosti pouze zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, což činí její dovolání nepřípustným. Nadto žalobkyně uvedly, že dovolání je rovněž nedůvodné, neboť odvolací soud postupoval v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, skutkový stav zjistil správně a dospěl také ke správným právním závěrům. Z uvedeného důvodu žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl.
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Žalovaná v prvé řadě uvádí, že se odvolací soud nevypořádal s rozpory ve znaleckých posudcích a nereflektoval nové žalobkyní předložené znalecké posudky vypracované Ing. R. L. a Českým vysokým učením technickým v Praze, Fakultou elektrotechnickou, které podle jejího názoru zpochybnily identifikaci příčiny požáru obsaženou v revizním znaleckém posudku vypracovaném Ing. J. J., čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
19. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že je třeba hodnotit celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06 a judikaturu v něm citovanou). Nejvyšší soud pak ve svých rozhodnutích vysvětlil, že znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., vyjma odborných závěrů v něm obsažených. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (viz bod 25 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, a další rozhodnutí v něm citovaná, a dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1154/2021, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3594/2013).
20. V žalovanou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2391/2022, pak Nejvyšší soud specifikoval, že nejen při hodnocení znaleckého posudku jako důkazu, ale též při pokusu o odstranění rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, jenž je též součástí hodnocení důkazů, je soud limitován tím, že nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckých posudků. V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
21. V projednávané věci odvolací soud protichůdné závěry revizního znaleckého posudku (ve znění dodatku 1) a znaleckých posudků dodaných žalovanou po provedení zkoušek pojistkového odpínače VLC 22 z roku 2020 reflektoval a v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil, z jakých důvodů vzal za podklad svého rozhodnutí revizní znalecký posudek (když přihlédl k výhradám znalce, který revizní znalecký posudek vypracoval, ohledně toho, co bylo danými zkouškami testováno, jakým způsobem a s jakými výsledky; testováno přitom nebylo podle normy, nýbrž podle požadavků zadavatele zkoušek, přičemž i za těchto okolností VLC 22 nevyhověl další zkoušce oteplení; žalovaná navíc nedodala zpracovateli revizního znaleckého posudku požadovanou technickou dokumentaci – srov. body 30 a 31 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud rovněž zdůraznil, že provedl výslech znalců v jejich vzájemné přítomnosti, umožnil jim vzájemně si klást otázky a reagovat na výpovědi ostatních znalců (srov. bod 29 odůvodnění napadeného rozsudku). Z uvedeného je tak zřejmé, že odvolací soud požadavkům shora citované judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dostál, a uvedená otázka žalované proto přípustnost jejího dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
22. Jestliže pak žalovaná uvedenou námitkou hodnotí samotný způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je podle platné procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Namítá-li v dané souvislosti žalovaná, že odvolací soud ustanovil revizního znalce za účelem přezkumu vlastních závěrů (po jejich konfrontaci s novými znaleckými posudky), patrně přehlíží, že odvolací soud v odvolacím řízení popsaným způsobem nepostupoval (a nezadal tedy vypracování nového revizního posudku). Odvolací soud totiž znalce pověřil doplněním revizního znaleckého posudku, a to k vypořádání závěrů žalovanou dodaných znaleckých posudků znalců Ing. R. L. a Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty elektrotechnické, které byly vypracovány až v návaznosti na vypracování revizního znaleckého posudku a které měly jeho závěry zpochybnit. Následně odvolací soud zmíněné znalce spolu s Ing. J. J. (zpracovatelem revizního znaleckého posudku) vyslechl za účelem odstranění rozporu mezi znaleckými posudky, tedy postupoval, jak již uvedeno shora, v souladu se shora označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
24. Žalovaná dále předkládá dovolacímu soudu – shora rekapitulovanou jako třetí – námitku, podle níž odvolací soud nesprávně dospěl k závěru o výlučné příčinné souvislosti, ačkoli účastník nezatížený důkazním břemenem přednesl a znaleckými posudky prokázal, že nelze vyloučit jinou, konkurující příčinu. Odvolací soud však v projednávané věci dospěl ke skutkovému závěru, že jedinou příčinou požáru byl nevhodný pojistkový odpínač (srov. zejména bod 25 odůvodnění napadeného rozsudku). Tvrdí-li žalovaná, že v řízení byla prokázána možnost jiné příčiny požáru, staví tím svou námitku na vlastní verzi skutkového stavu věci, jež je odlišná od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3561/2024, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024). Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
25. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení čtvrté námitky žalované, podle níž odvolací soud ohledně právní otázky možného spoluzavinění škody žalobkyní a) odkázal na závěry znaleckého posudku, aniž by sám vysvětlil, proč spoluúčast žalobkyně a) na škodě neshledává.
26. Nejvyšší soud v žalovanou označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023, připomněl, že je nepřípustné nahrazovat skutkové a právní závěry soudu úvahami soudního znalce. Ani správné zadání znaleckého posudku směřující výlučně k vyřešení odborné skutkové otázky nezbavuje soudce povinnosti hodnotit provedený důkaz podle klíčové zásady volného hodnocení (§ 132 o. s. ř.) jako každý jiný – viz k tomu z řady dalších například nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, podle něhož „znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů“. V nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, byl pak kladen důraz na to, že „soudy musí pracovat se snahou o individuální přístup ke každému jednotlivému případu, a nikoliv naprosto nekriticky přejímat závěry znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak musí být rozhodnutím nezávislého soudu, a nikoliv soudního znalce“.
27. V projednávané věci odvolací soud nepřebral závěry revizního znaleckého posudku bez dalšího, jak již bylo shora uvedeno, nýbrž věnoval značnou pozornost posuzování jeho přesvědčivosti, věrohodnosti a odstraňování rozporu mezi ním a v odvolacím řízení provedenými znaleckými posudky předloženými žalovanou. Jestliže ve vztahu k otázce spoluzavinění odvolací soud založil svá skutková zjištění na závěrech znaleckého posudku, na nějž v dané souvislosti odkázal (bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku), tento odkaz je nutno vnímat také v kontextu předcházejících pasáží odůvodnění (srov. zejména body 21-30 odůvodnění napadeného rozsudku), ve kterých revizní znalecký posudek (ve znění jeho doplnění) hodnotil nejen samostatně, ale i v souvislosti s dalšími důkazy a až na tomto podkladě dospěl k závěru o jeho přesvědčivosti a věrohodnosti. Nešlo tedy v projednávané věci o situaci, kdyby soud závěry znaleckého posudku bez dalšího převzal.
28. Pátou námitkou dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně výše škody, neboť podle jejího názoru přiznaná částka převyšuje náklady nezbytné k obnovení předešlého stavu poškozené věci. Místo původní rozvodny byla totiž vybudována zcela nová místnost, přičemž byly provedeny také další stavební úpravy a současně i kompletně přepracovaný původní projekt elektroinstalací. Skutečnost, že by opravou po požáru došlo ke zhodnocení předmětné stavby (obchodního centra Palladium) a že by přiznaná náhrada škody převyšovala náklady nezbytné pro obnovení stavu před škodnou událostí, však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne. Soudy naopak vycházely ze zjištění, že sanační práce nesměřovaly k uvedení prostor do původního stavu z důvodu jejich urychlení a s tím souvisejícím zamezení vzniku dalších škod spočívajících v přerušení provozu obchodního centra. Také touto námitkou tak žalovaná staví svou dovolací argumentaci na vlastní verzi skutkového stavu věci, jež je odlišná od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Taková námitka však, jak již bylo uvedeno shora, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Z uvedeného důvodu jsou proto nepřiléhavé odkazy žalované na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, a ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2818/2015, neboť v uvedených případech došlo opravou poškozené či nahrazením zničené věci k jejímu zhodnocení. V projednávané věci však skutečnost, že by obchodní centrum Palladium v důsledku sanačních prací po požáru bylo zhodnoceno, ze skutkových zjištění soudů nevyplývá.
29. Jestliže žalovaná šestou námitkou napadá způsob, jakým znalec určil obvyklou cenu věci pro účely určení výše škody, opět tímto způsobem polemizuje se správností skutkových zjištění soudů nižších stupňů ohledně výše skutečné škody (nákladů na odstranění a sanaci požáru) a posouzení toho, zda tato škoda nevybočuje z obvyklé cenové úrovně (srov. bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 33 odůvodnění napadeného rozsudku), jakož i hodnocení provedených důkazů. Jak však již bylo uvedeno shora, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Pouhý odlišný názor žalované na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
30. Konečně namítá-li žalovaná, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, které je proto nepřezkoumatelné, a že soud prvního stupně nevyslechl znalce – autory původních znaleckých posudků – předtím, než nechal vypracovat revizní znalecký posudek, uplatňuje tím ve skutečnosti tvrzení o existenci vad řízení (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2495/2020). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
31. K tomu Nejvyšší soud dodává, že otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (společně s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně) představuje dostatečnou oporu k tomu, aby měla žalovaná možnost v dovolání proti němu formulovat své námitky, což ostatně také učinila.
32. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
33. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z obsahu dovolání dovodil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť na jeho tvrzenou nesprávnost žalovaná v dovolání pouze „upozornila“ a v dovolacím návrhu se zrušení ani změny nákladového výroku nedomáhala. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 21. 10. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu