Plný text
23 Cdo 399/2026-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ľ. H., zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované T. V., zastoupené Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 290/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2025, č. j. 49 Co 201/2024-237, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 17 430 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 4 C 290/2023-133, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost převést do výlučného vlastnictví žalobce bezúplatně pozemky tam uvedené (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jiné dovolatelem formulované otázky pak dle jeho názoru dosud nebyly v rozhodovací praxi vyřešeny. Konkrétně dovolatel formuloval následující otázky:
a) Otázka, zda má být § 17 odst. 1 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, ve znění účinném do 18. 7. 2011, (dále jen „devizový zákon“) vykládán tak, že zakazuje pro výkon podnikatelské činnosti nabývání pozemků tvořících zemědělský půdní fond osobě, která byla občanem České a Slovenské Federativní Republiky a po 1. 1. 1993 se stala občanem Slovenské republiky.
Dovolatel uvedl, že smyslem a účelem ustanovení § 17 devizového zákona nikdy nebylo to, aby byli v nabývání nemovitostí na území ČR omezeni občané Slovenské republiky, což dovodil s odkazem na důvodovou zprávu, podle které je uvedené pravidlo dáno zejména nesouměřitelností kupní síly tuzemců a cizozemců. Za zemi s nesouměřitelně vyšší kupní silou pak dle dovolatele rozhodně nebylo možné označit Slovenskou republiku. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu k intepretaci právních norem a uvedl, že odvolací soud se od této rozhodovací praxe odchýlil. b) Otázka, zda právní překážka části plnění smlouvy, o níž je v okamžiku uzavření smlouvy známo, že odpadne a kdy se tak stane, představuje důvod pro vyslovení absolutní neplatnosti smlouvy. Dovolatel namítal, že již v době uzavření smluv mezi žalobcem a žalovanou bylo zřejmé, že omezení dané devizovým zákonem je pouze dočasné. Odvolací soud proto věc nesprávně posoudil, když vyhodnotil dočasnou povahu zákazu daného § 17 devizového zákona jako zákaz absolutní a nikoli jako pouze dočasnou překážku části plnění, která nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy. Otázku považoval za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. c) Otázka, zda se aplikuje § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), i na případy dohody o změně splatnosti. Dovolatel rozporoval závěr odvolacího soudu, podle něhož by součástí dohody o prodloužení splatnosti muselo být výslovné ujednání o době plnění. Podle dovolatele i v případě dohody o změně splatnosti lze aplikovat § 563 obč. zák., podle něhož není-li doba splnění dohodnuta, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Uvedenou otázku pak dovolatel považoval za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. d) Otázka, zda jednání dlužníka, který opakovaně pod různými záminkami tvrdí věřiteli, že svůj závazek splní a k převodu pozemků dojde později, zakládá rozpor dlužníkovy námitky promlčení s dobrými mravy. Dovolatel poukazoval na to, že žalovaná jej po dlouhá léta udržovala v přesvědčení, že svou povinnost splní. Uvedl, že obsahem spisu je podrobný popis jednání, kdy žalobce po žalované opakovaně požadoval převod pozemků, žalovaná pokaždé z různých důvodů uvedla, že převod není možný a vždy došlo k dohodě, že převod bude realizován později. Žalobce své právo u soudu neuplatnil dříve právě z toho důvodu, že byl opakovaně ubezpečován o vůli žalované pozemky převést. Dovolatel odkázal na konkrétní závěry judikatury ve vztahu k posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a uvedl, že odvolací soud se od této judikatury odchýlil. e) Otázka, zda je povinností soudu zabývat se odlišným právním hodnocením žalobcem popsaného skutkového stavu, než k jakému došel soud prvního stupně. Dovolatel uvedl, že jednotlivé domluvy mezi žalobcem a žalovanou o tom, že dojde k převodu pozemků na žalobce, by bylo možné vykládat jako samostatné dohody, a vzhledem k tomu, že poslední dohoda se uskutečnila na jaře 2023, má tato otázka klíčový význam pro posouzení promlčení žalovaného nároku. Odvolací soud se však touto možností odmítl zabývat s odůvodněním, že žalobce s touto variantou přišel až v odvolání, tedy po koncentraci řízení.
Dovolatel poukazoval na to, že varianta výkladu těchto dohod jako dohod samostatných je zmíněna již v žalobě. I kdyby žalobce tuto možnost výslovně nezmiňoval, platí závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž je na soudu, aby věc právně kvalifikoval, přičemž není vázán názorem žalobce a nic mu nebrání, aby si věc kvalifikoval právně odlišně od názoru žalobce. Odvolací soud se od těchto závěrů judikatury odchýlil.
4. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání rozporovala jednotlivé námitky dovolatele a závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl jako nedůvodné, a aby dovolatele zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Dovolání není přípustné.
11. Dovolatelova otázka [výše shrnutá pod bodem d)] týkající se posouzení, zda byla námitka promlčení vznesená žalovanou v rozporu s dobrými mravy, nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
12. Nejvyšší soud ve svém rozhodování vychází z toho, že posouzení, zda námitka promlčení odporuje dobrým mravům, je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016, či ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2857/2024).
13. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu současně plyne, že námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010).
14. Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uzavřít, že odvolací soud se náležitě zabýval posouzením, zda námitka promlčení vznesená žalovanou byla (s ohledem na žalobcem tvrzené okolnosti) v rozporu s dobrými mravy, zohlednil žalobcem doplněná tvrzení (na základě poučení odvolacího soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že nemravnost námitky promlčení nelze spatřovat toliko v tom, že žalovaná měla žalobci dle jeho tvrzení opakovaně sdělovat, že na něj pozemky převede. Pouhé – byť opakované – prohlášení dlužníka, že bude plnit, dle odvolacího soudu nemohlo představovat takové jednání, na jehož základě by věřitel oprávněně uvěřil, že povinnost bude v budoucnu splněna, o to více pak, když věřitel odkládal vymáhání svého práva deset let. Odvolací soud vzal rovněž v potaz, zda mezi účastníky existovalo více nevypořádaných vzájemných práv a povinností, kvůli nimž by strany odkládaly realizaci nyní vymáhaného práva, a také se zabýval tím, zda mezi účastníky existovaly osobní vztahy takové intenzity, že by mohlo podáním žaloby dojít k jejich narušení. Z uvedeného shrnutí úvah odvolacího soudu vyplývá, že dostál požadavkům, které zákon a judikatura klade na kvalitu posouzení a odůvodnění úvahy o tom, zda námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy či nikoli. Úvahy odvolacího soudu tak nelze označit za zjevně nepřiměřené a vyžadující zásah ze strany dovolacího soudu.
15. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka týkající se toho, zda lze na (žalobcem tvrzené) dohody o změně splatnosti aplikovat § 563 obč. zák. [výše shrnutá pod bodem c)], neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí.
16. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
17. Dovolatel při formulaci této otázky vycházel z předpokladu, že odvolací soud dospěl k závěru o neuzavření dohod o změně splatnosti z důvodu, že si strany neujednaly konkrétní čas plnění. Dovolatelova argumentace se ovšem míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který závěr o absenci dohod o změně splatnosti nezaložil toliko na tom, že strany nesjednaly konkrétní čas plnění, nýbrž na celkové neurčitosti žalobcem tvrzených dohod, z nichž nevyplynula konkrétní vůle účastníků změnit již existující (a později i promlčený) závazek. Za takového stavu je proto irelevantní, aby se soudy zabývaly dovolatelovou otázkou, zda se na dohody o změně splatnosti aplikuje § 563 obč. zák., když odvolací soud dospěl k závěru, že z projevu vůle účastníků nevyplývá, že by k uzavření dohod o změně splatnosti vůbec došlo.
18. Otázky pod body a) a b) týkající se posouzení absolutní neplatnosti smlouvy pak nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobce založil na dvou na sobě nezávislých důvodech – jednak na tom, že nárok žalobci nelze přiznat z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, z níž svůj nárok dovozoval, jednak na tom, že i kdyby byl nárok žalobce dán, byl by již promlčen. Vzhledem k tomu, že se dovolateli nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o promlčení nároku, který sám o sobě obstojí jako důvod pro zamítnutí žaloby, nemohou založit přípustnost dovolání jeho námitky vztahující se k posouzení absolutní neplatnosti smlouvy.
19. K tomu dovolací soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vychází z toho, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
20. Jestliže tedy obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Dovolatelova otázka výše shrnutá pod bodem e) týkající se toho, že se odvolací soud nesprávně odmítl zabývat žalobcem navrženou právní kvalifikací ujednání mezi žalobcem a žalovanou jako nových samostatných dohod o převodu pozemků s odkazem na to, že jde o nová tvrzení po koncentraci řízení, představuje námitku vady řízení, která sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání.
22. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že námitky týkající se vad řízení, tj. porušení procesních předpisů, jež se projevila toliko činností nebo opomenutím soudu při provádění jednotlivých úkonů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“. Takovými námitkami se však dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. III. ÚS 396/22, ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 616/23, ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1692/24, a ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 660/25), což v projednávané věci není.
23. Jinak řečeno, ani případná nesprávná úvaha odvolacího soudu o účincích koncentrace řízení neznamená, že předmět, o němž odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí rozhodoval (tedy zda smlouva uzavřená mezi účastníky je platná a zda je nárok žalobce promlčen), byl odvolacím soudem posouzen (výlučně) po právní stránce nesprávně. Odvolací soud se tak případně ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí mohl svojí úvahou o účincích koncentrace řízení sice dopustit pochybení v provádění úkonů při zjišťování skutkového stavu (jehož přezkum dovolacímu soudu nepřísluší, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), a tedy dopustit se vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Avšak taková námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. sama o sobě založit nemůže.
24. Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud se dovolatelem uváděné vady řízení nedopustil. Odvolací soud se žalobcem prosazovanou argumentací o uzavření nových samostatných dohod mezi stranami nezabýval nikoli z důvodu, že by v odvolacím řízení nebylo možné dospět k odlišnému právnímu hodnocení již zjištěného skutkového stavu, nýbrž učinil tak proto, že tvrzení o uzavření nových samostatných dohod o převodu pozemků či tvrzení o uznání dluhu žalovanou jsou novými skutkovými tvrzeními (jedná se o jiný okruh skutkových tvrzení), jež byly žalobcem uvedeny až po koncentraci řízení.
25. Pokud tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobcem prosazovaná argumentace nepředstavuje pouze změnu právní kvalifikace již zjištěného skutkového stavu, nýbrž že tím žalobce ve skutečnosti uplatňuje nová (odlišná) skutková tvrzení o obsahu ujednání či jiném projevu vůle stran (ve fázi řízení po jeho koncentraci), ostatně ve vztahu k argumentaci žalobce o uznání závazku žalovanou odvolací soud uvedl, že zde chybí i zjištění o obligatorní písemné formě takového uznání, pak se od (žalobcem citované) rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
26. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť žádná z dovolatelem formulovaných otázek nebyla způsobilá založit jeho přípustnost. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 8. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu