Plný text
23 Cdo 4144/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce P. V., podnikatele se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému F. J., podnikateli se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupenému Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 151 884,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 89/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 185/2015-1084, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalovaného proti napadeným výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 185/2015-1084, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť žalovaný v dovolání nevymezil přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., v němž jsou uvedeny předpoklady přípustnosti dovolání, když pouze uvedl, že dovolání podává z důvodu, že Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) se při řešení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaný v dovolání označil otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení určité konkrétní právní otázky odchýlil, nebo by označil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatel však žádnou takovou otázku neoznačil, neuvedl ani od jaké judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit a pouze nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Nutno však konstatovat, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, stejně jako dovolatelem uváděné námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněného odvolacím soudem. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Považuje-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, nutno připomenout, že podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalovaného jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2017
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu