Plný text
23 Cdo 870/2026-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně J. F., zastoupené JUDr. Janem Braborcem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) E. V., 2) K. V. a 3) A. V., zastoupeným Mgr. Markem Polonim, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 13 C 42/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2025, č. j. 56 Co 188/2025-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. 13 C 42/2024-189, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitých věcí (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 56 Co 188/2025-230, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu podaného dovolání a v něm odkazované judikatury dovolacího soudu konkrétně vyplývá, že žalobkyně vytýká odvolacímu soudu především nesprávnou aplikaci „ustanovení týkajících se nedostatku pravé vůle smluvních stran, resp. zastřeného právního jednání dle § 552 ve spojení s § 555 odst. 2 [zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], lichevního charakteru smlouvy dle § 1796 o. z. a v konečném důsledku i korektivu dobrých mravů dle § 580 odst. 1 o. z.“. Současně vznáší několik námitek vad řízení spočívajících především v nezopakování provedených důkazů a absenci poučení ve smyslu § 213b o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem, jakož i v nedostatečném odůvodnění a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, čímž mělo být zasaženo do práva žalobkyně na spravedlivý proces.
4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přistoupil-li by však toliko ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, navrhuje dovolatelka, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243e odst. 3 věty první o. s. ř. nařídil projednání věci jiným senátem „pro závažná procesní pochybení a zjevnou tendenčnost rozhodování“ soudního oddělení 56 Co.
5. Žalované se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřily.
6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
10. Dovolání není přípustné.
11. Dovolací soud zdůrazňuje soubor principů, jimiž byl při posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně vázán a jež byly, z pohledu jednotlivých otázek v dovolání vymezených, ve větší či menší míře zásadní pro závěr o nepřípustnosti dovolání. Jedná se zejména o vázanost dovolacího soudu vymezenými otázkami, s nimiž dovolatelka spojuje přípustnost dovolání, a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Současně dovolací soud musel, z pohledu zákonné úpravy dovolacího řízení (zohledňující mj. princip rovnosti stran při posouzení uvedeného komplexu vázanosti), zohlednit okruhy těch dílčích právních posouzení odvolacího soudu, jež dovoláním zpochybněny nebyly.
Námitky nedostatků odůvodnění a nepřezkoumatelnosti
12. Přípustnost dovolání předně nezakládají napříč dovoláním vznášené námitky nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť jejich prostřednictvím je namítána toliko vada řízení, jež neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem) a k níž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Samy o sobě by přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.
13. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž vyplývá, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (jako tomu bylo ve věci zde vedené, kdy se odvolací soud v odstavci 6 napadeného rozhodnutí explicitně ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a pro stručnost na něj odkázal, z čehož vyplývá ztotožnění se s jeho skutkovými a právními závěry), pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně, což je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a svá rozhodnutí buduje ve vazbě na argumentaci soudu prvního stupně. Naopak typickým rysem rozhodovací činnosti odvolacího soudu je, že se v mezích odvolacího přezkumu vyslovuje ke správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v intencích § 219 o. s. ř. je potvrdí, je-li ve výroku věcně správné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017).
14. Postup, kdy odvolací soud pro stručnost svého odůvodnění odkáže ve větší míře na odůvodnění soudu prvního stupně, aproboval též Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, když dovodil, že v případě odůvodnění odvolacího soudu obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu prvního stupně, ledaže účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2694/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 723/21). S odvolacími námitkami žalobkyně se přitom odvolací soud vypořádal, a to – dle dovolacího soudu a s přihlédnutím k požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí – dostatečným a ústavně konformním způsobem.
15. Pro úplnost dovolací soud rovněž připomíná, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. I když tedy rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V poměrech řešené věci však odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby proti němu žalobkyně měla možnost formulovat své námitky, což ostatně také učinila, jak je patrné z obsahu podaného dovolání.
Námitky nesprávného procesního postupu
16. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, že odvolací soud dospěl „ke zcela odlišným skutkovým závěrům než soud prvého stupně“ (když dle dovolatelky „neměl za prokázané, jakou smlouvu vlastně chtěly smluvní strany uzavřít, resp. že fakticky chtěly uzavřít smlouvu darovací“), aniž by zopakoval provedené důkazy (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) a žalobkyni dal prostřednictvím poučení (§ 213b o. s. ř.) „prostor na to adekvátně reagovat“, čímž byla žalobkyně „zkrácena na svém právu na spravedlivý proces“.
17. Rovněž těmito námitkami jsou namítány toliko vady řízení, jež by mohly přípustnost dovolání založit pouze za předpokladu, že by měly přesah do ústavněprávní roviny (srov. odstavec 12 výše). Tento přesah však dovolací soud nemohl v kontextu nadepsaných námitek shledat, neboť se zakládají na dezinterpretaci závěrů odvolacího soudu. Pakliže totiž odvolací soud v odstavci 11 napadeného rozsudku nepřisvědčil odvolací námitce žalobkyně stran povahy předmětné kupní smlouvy jako simulovaného právního jednání, když uzavřel, že „v řízení nebylo nikterak prokázáno tvrzení žalobkyně, že strany neměly v úmyslu uzavřít smlouvu kupní, nýbrž smlouvu darovací“, poté je ve světle jeho ztotožnění se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně (srov. odstavec 6 rozsudku odvolacího soudu) zřejmé, že měl za prokázané uzavření kupní smlouvy, nikoliv že by – jak prosazuje dovolatelka – „neměl za prokázané, jakou smlouvu vlastně chtěly smluvní strany uzavřít“. Pokud přitom odvolací soud v navazující větě konstatuje, že „je namístě závěr, že strany patrně původně uvažovaly o uzavření darovací smlouvy“, nelze z toho (při zohlednění kontextu) dovozovat, že by odvolací soud touto úvahou měnil, zpochybňoval nebo se jakkoliv odchyloval od skutkového závěru soudu prvního stupně. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud řízení vytýkanými vadami nezatížil.
Námitky nesprávného výkladového závěru
18. Dovolatelka rovněž namítá, že právní kvalifikace předmětné smlouvy jako smlouvy kupní nemůže s ohledem na obsah ve spisu založené komunikace obstát, neboť strany měly zájem uzavřít darovací smlouvu [třebaže na jiném místě dovolání žalobkyní dezinterpretovaný závěr odvolacího soudu o tom, že strany fakticky chtěly uzavřít darovací smlouvu, označuje za překvapivý]. Ani tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené) cestou jeho výkladu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
19. Nelze přitom přisvědčit námitce, že se soudy nižších stupňů při výkladu předmětného právního jednání odchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněného pod číslem 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jakkoliv z tohoto rozsudku vyplývá povinnost přihlédnout k nicotnosti „právního jednání“ z úřední povinnosti, je tomu tak pouze za předpokladu, že nicotnost vyjde najevo. Tak tomu však v poměrech řešené věci nebylo, neboť, jak uvedl odvolací soud v odstavci 10 napadeného rozhodnutí, z provedeného dokazování nevyvstaly jakékoliv pochybnosti o tom, že strany projevily skutečnou a vážnou vůli převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem z žalobkyně na žalované za současného zřízení věcného břemene ve prospěch žalobkyně. Jelikož tedy nicotnost „právního jednání“ nevyšla v řízení najevo, nemohl se odvolací soud svým postupem ani odchýlit od nadepsaného rozsudku dovolacího soudu.
20. Obdobně nepřiléhavá je také námitka, že soudy nižších stupňů provedly právní kvalifikaci předmětné smlouvy toliko na základě jazykového výkladu (v rozporu s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2591/2022), neboť z odůvodnění jejich rozhodnutí ve vzájemné vazbě (k tomu srov. odstavec 13 výše) vyplývá, že při výkladu vůle smluvních stran zohlednily celý průběh kontraktačního procesu (srov. odstavec 23 rozsudku soudu prvního stupně), jakož i následné plnění v podobě placení kupní ceny (srov. odstavec 24 in fine rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 11 in fine rozsudku odvolacího soudu).
21. V kontextu námitek nesprávného výkladu právního jednání nelze vadu řízení mající ústavněprávní přesah (srov. odstavec 12 výše), jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, spatřovat ani v dovolatelkou vytýkaném zamítnutí jejích důkazních návrhů, jimiž mělo být prokázáno, že matka žalovaných, jež se zavázala ujednanou kupní cenu uhradit, nedisponovala k tomu dostatečnými prostředky. Dovolací soud připomíná, že podle ustanovení § 120 věty druhé o. s. ř. je to soud, jenž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je proto ustálena v závěru, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014). Jak přitom shodně uvedly soudy nižších stupňů, pro účely řízení o určení vlastnického práva je otázka, z jakých zdrojů pocházely prostředky, z nichž byla placena ujednaná kupní cena, irelevantní.
22. S ohledem na soudy nižších stupňů přijatou kvalifikaci předmětné smlouvy jako smlouvy kupní je třeba pro úplnost dodat, že přípustnost dovolání nemůže založit namítané odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001, neboť jeho závěry předpokládají zjištění, že kupní smlouva byla toliko simulovaným právním jednáním s cílem zastřít skutečně zamýšlenou darovací smlouvu.
Námitka lichevního charakteru smlouvy
23. Vymezením lichevních smluv se dovolací soud zabýval například v rozsudcích ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/2022, v nichž odkázal na závěry, které přijala judikatura Nejvyššího soudu již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ačkoliv tento zákon lichevní smlouvy výslovně neupravoval, judikatura dovodila, že lichevní jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Dovolací soud dále v citovaných rozsudcích dovodil, že uvedené závěry o znacích lichvy lze vzhledem k jejímu vymezení v § 1796 o. z. aplikovat i v poměrech současné právní úpravy, což potvrzují i závěry komentářové literatury: „Lichva zapovídá zneužití subjektivního stavu slabosti protistrany – případy, kdy poškozený nemůže dostatečně hájit své zájmy. Předpokládá: (i) existenci smlouvy, (ii) hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním (posuzovaný k okamžiku uzavření smlouvy), (iii) existenci některé (postačí byť jen jedna) tzv. subjektivní slabosti poškozeného (posuzované k okamžiku uzavření smlouvy), (iv) zneužití tohoto stavu lichvářem.“ (JANOUŠEK, M. § 1796 Lichva. In: PETROV, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1874).
24. Za účelem posouzení, zda jsou ve věci zde vedené naplněny tyto obecné předpoklady a zda se tak soudy nižších stupňů při svém posouzení odchýlily od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolací soud předesílá a připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3105/2023).
25. V poměrech řešené věci bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že ještě v prosinci 2021 probíhala mezi žalobkyní a rodiči žalovaných vřelá a korektní komunikace vypovídající o dobrých vztazích mezi žalobkyní a žalovanými, jakož i jejich rodiči (srov. odstavec 13 rozsudku soudu prvního stupně). Vzájemná náklonnost žalobkyně a žalovaných vyplynula rovněž z výslechu svědkyně Š., která uvedla, že byla jako notářka žalobkyní oslovena ve věci sepisu smlouvy, přičemž sama žalobkyně uváděla, že má blízký vztah k rodině žalovaných, neboť se vzájemně stýkají, pomáhají si a jejich vzájemné vztahy jsou v pořádku (srov. odstavec 14 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud se týče samotného průběhu uzavírání kupní smlouvy, vzaly soudy nižších stupňů za prokázané, že toto jednání probíhalo standardně, zejména že účastníci mohli vznášet jakékoliv připomínky k textu smlouvy. Současně bylo zjištěno, že před samotným uzavřením kupní smlouvy sepisovala žalobkyně u svědkyně závěť, v níž po předchozí zralé úvaze a bez jakéhokoli omylu nebo nátlaku pořídila pro případ svého úmrtí o svém majetku tak, že za dědičky povolala stejným dílem právě žalované (srov. odstavec 10 rozsudku soudu prvního stupně). Pakliže ve světle těchto skutkových zjištění odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) nepřisvědčil námitce žalobkyně stran lichevního charakteru předmětné kupní smlouvy s tím, že nelze mít za to, že by žalobkyně smlouvu uzavírala v tísni, rozrušení, rozumové slabosti či lehkomyslnosti nebo že by byla žalobkyně nezkušená (srov. odstavec 13 rozsudku odvolacího soudu), čímž zůstal nenaplněn předpoklad existence byť jediné tzv. subjektivní slabosti poškozeného, neshledal dovolací soud oporu pro vyslovení závěru, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil.
26. Vzhledem k absenci jednoho ze základních pojmových znaků lichevní smlouvy nemůže přípustnost dovolání založit námitka, že odvolací soud odmítl aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, s odůvodněním, že v dané věci šlo o násobně vyšší nepoměr plnění smluvních stran.
Námitka rozporu s dobrými mravy
27. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka rozporu předmětné smlouvy s dobrými mravy, neboť z obsahu relevantní části dovolání (část V.) vyplývá toliko polemika se závěrem odvolacího soudu v otázce, zda bylo dáno nemravné jednání žalovaných ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy, či nikoliv. Zatímco odvolací soud uzavřel, že roviny nemravnosti by mohly dosahovat toliko vybrané fragmenty elektronické komunikace mezi žalobkyní a rodiči žalovaných z období přibližně jednoho roku po uzavření kupní smlouvy (srov. odstavec 14 rozsudku odvolacího soudu), dovolatelka prosazuje, že při zhodnocení celého komplexu okolností před a po uzavření předmětné smlouvy je třeba dospět k závěru, že tento rozpor byl dán již v okamžiku uzavření smlouvy. Tato polemika však nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že se zakládá na vlastních skutkových závěrech dovolatelky (když svou námitku konstruuje, mimo jiné, na tvrzení, že žalované a jejich rodiče „před uzavřením kupní smlouvy předstírali vážný zájem o žalobkyni“ a že „obrat [v postoji k žalobkyni] od počátku plánovali“), které nemají oporu v provedeném dokazování.
28. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že ačkoliv dovolání směřuje výslovně „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tedy rovněž v rozsahu jeho druhého výroku, z obsahu podaného dovolání se podávají toliko námitky do prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se proto druhým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
29. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu