Plný text
23 Nd 571/2025-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně: M. K. S., zastoupená opatrovníkem Statutárním městem Olomouc, se sídlem v [adresa] proti žalovanému: T. D. N., o zaplacení 972.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 387/2024, o přikázání věci z důvodů vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 387/2024 se nepřikazuje Okresnímu soudu v Olomouci.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích předložil Nejvyššímu soudu věc vedenou pod sp. zn. 21 C 387/2024 s návrhem žalobkyně, aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána Okresnímu soudu v Olomouci dle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že by se ze zdravotních důvodů nemohla účastnit řízení u Okresního soudu v Teplicích. Žalobkyně ve svém podání dále mj. uvedla, že v důsledku trestného činu žalovaného do dnešního dne pociťuje obrovská omezení na svém zdravotním stavu, má bolesti, chodí o francouzské holi, propadá se jí klenba lebeční, trpí roztroušenou sklerózou, špatně vidí a slyší, má invalidní důchod 3. stupně, potřebuje péči 24 hodin denně, pobírá příspěvek na péči a je omezena ve svéprávnosti.
Žalovaný se dle obsahu spisu k návrhu žalobkyně nevyjádřil.
Dle § 12 odst. 2 o. s. ř. může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně také z důvodu vhodnosti.
Dle § 12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000).
Delegace vhodná je tedy výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a proto k ní lze přistoupit pouze v ojedinělých případech. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud sice v minulosti ve výjimečných případech svoje rozhodnutí o delegaci vhodné založil též na zdravotním stavu účastníka a jeho ztíženém přesunu k jednání u vzdáleného soudu (srov. například usnesení ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Nd 325/2023, kde však Nejvyšší soud přihlédl i k tomu, že všichni v žalobě navržení svědci byli bydlištěm z okolí navrhovaného soudu). Obecně však Nejvyšší soud vychází z toho, že situace, kdy některý z účastníků nemá bydliště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, musí překonat mezi místem bydliště a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost a cesta k příslušnému soudu je pro něj spojena s různými zdravotními, finančními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Nd 105/2005, ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Nd 421/2014).
Nejvyšší soud si je vědom, že závažnost zdravotního stavu žalobkyně a obtíže s ním spojené nejsou běžnou komplikací, kterou je třeba k účasti na jednání u soudu běžně překonat. Nejvyšší soud však přihlédl také k tomu, že ve věci nynějších účastníků Okresní soud v Teplicích již o náhradě újmy rozhodoval. Žalobkyně se ve svém podání, v němž mj. navrhuje i přenesení příslušnosti, domáhá obnovení soudního řízení, aby bylo rozhodnuto též o náhradě újmy za ztížení společenského uplatnění, když v dosavadním řízení bylo rozhodnuto pouze o bolestném. Byť soudy nižších stupňů toto podání považovaly za novou žalobu, nelze přehlížet, že o věci bude rozhodovat stejný senát u stejného soudu, který je již se situací žalobkyně a se spisovým materiálem obeznámen. Nejvyšší soud dále přihlédl i k tomu, že pokud zdravotní stav žalobkyni neumožní přesun k místně příslušnému soudu, bude případně moci být vyslechnuta a s provedenými důkazy seznámena prostřednictvím dožádaného soudu dle § 122 odst. 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 30 Nd 35/2004, ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 7 Nd 43/2001, ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Nd 23/2014, či ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 25 Nd 349/2014).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud při zohlednění všech okolností učinil závěr, že z hlediska hospodárnosti a rychlosti řízení je namístě, aby o věci rozhodl Okresní soud v Teplicích.
Nejvyšší soud proto neshledal splnění podmínek pro delegaci vhodnou dle § 12 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl, že věc vedená u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 387/2024 se Okresnímu soudu v Olomouci nepřikazuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu