Plný text
25 Cdo 1020/2026-251
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: H. L., zastoupený Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: B. N. T., zastoupený JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem [adresa] o 1.011.591 Kč, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 12 C 196/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, č. j. 25 Co 164/2025-190, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, č. j. 25 Co 164/2025-190, se v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 866.190 Kč, a ve výrocích II až VI zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku útoku žalovaného. Konkrétně žalobce po změnách žaloby požadoval 10.238 Kč jako bolestné, 946.303 Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“), 12.800 Kč jako náklady léčení a 42.250 Kč jako náklady na vyhotovení znaleckých posudků.
2. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 12 C 196/2024-105, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že 10. 11. 2020 došlo před samoobsluhou žalovaného k incidentu, při němž žalovaný napadl žalobce tak, že ho shodil na zem, kde ho po dobu devíti minut držel, aby mu zabránil ve vstupu do své prodejny, a to s ohledem na předchozí negativní zkušenost. Z pořízeného videozáznamu nevyplývá, že by žalovaný užil takové násilí, aby mohlo dojít k újmě na zdraví žalobce, neboť z něj není patrné, že by žalovaný žalobce zaklekl nebo ho poranil na krku či břiše. Za uvedený čin byl žalovaný odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 11. 2022, č. j. 2 T 170/2022-344, pro spáchání přečinu omezování osobní svobody a přečinu výtržnictví k peněžitému trestu (viz č. l. 34 spisu). Žalovaný se za uvedený incident žalobci písemně omluvil. Žalobce měl problémy s učením, a navštěvoval psycholožku z důvodu dyslexie a dysgrafie. Po incidentu se jeho psychický stav zhoršil, začal se sebepoškozovat, když se pálil svíčkou, došlo k požáru domu, který dále zhoršil jeho psychický stav, a začal navštěvovat psychologickou poradnu a později psychiatričku, absolvoval 16 psychoterapeutických sezení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nevznikl nárok na odškodnění bolesti, neboť nebylo prokázáno, že by byl žalobce při útoku žalovaného poraněn na krku a břiše, takže ke vzniku předmětné újmy vůbec nedošlo. Podle znaleckého posudku MUDr. J. R., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, muselo být násilí působící proti tělu žalobce maximálně velmi malé intenzity a vznik poranění není patrný ani z videozáznamu, zachycujícího daný incident. Znalecký posudek MUDr. Z. K., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, vypracovaný za účelem vyčíslení bolestného pracoval pouze s úředním záznamem z výslechu žalobce (tedy s popisem děje z pohledu žalobce) a lékařskými zprávami předloženými žalobcem, v nichž jsou uvedeny žalobcem udávané subjektivní symptomy. MUDr. K. tak nevycházel z objektivních výchozích premis, a soud proto k jeho znaleckému posudku nepřihlédl. Jde-li o tvrzenou psychickou újmu, konstatoval soud prvního stupně, že podle jeho názoru nevznikla, a i kdyby vznikla, není dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem této újmy. Znalecký posudek MUDr. V. T., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a stanovení nemateriální újmy na zdraví, označil za nepoužitelný, neboť pouze konstatuje rozvinutí posttraumatické stresové poruchy (dále též „PSP“), avšak nikterak tento závěr neodůvodňuje, a vychází navíc z popisu napadení formulovaného otcem žalobce, tento popis je však vzhledem k provedenému dokazování nepravdivý. Omezení osobní svobody, k němuž v daném případě došlo, soud prvního stupně nepovažoval za dostatečně významnou příčinu sebepoškozování, k němuž došlo nezávislým jednáním s vlastní dominantní příčinou, jíž je rozhodnutí žalobce. Stresovou situaci měl (a mohl) žalobce namísto sebepoškozování řešit s rodiči, případně měl vyhledat odbornou pomoc. Již zde došlo k přetržení příčinné souvislosti. Ani sebepoškozování však nelze považovat za příčinu vzniku požáru, ale za pouhou podmínku, bez níž by k požáru nedošlo. Příčinou vzniku požáru v bytě rodičů žalobce však byla neopatrná manipulace žalobce s otevřeným ohněm, v jejímž důsledku došlo k opětovnému přetržení příčinné souvislosti. Za další tvrzenou příčinu vzniku psychických obtíží, a sice nespokojenost s řešením věci Policií ČR, žalovaný rovněž neodpovídá. Daný sled událostí navíc žalovaný nemohl předvídat, i kdyby ke vzniku PSP skutečně vedly. Vzhledem k přetržení příčinné souvislosti a nepředvídatelnosti konkrétního průběhu událostí považoval soud na nadbytečné doplňovat dokazování k otázce existence PSP, případně k okolnostem jejího vzniku (vypracováním objektivního znaleckého posudku).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2025, č. j. 25 Co 164/2025-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 866.190 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III), rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky IV a V) a uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok VI). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, avšak provedené dokazování považoval za nedostatečné, a provedl proto další důkazy (především úřední záznamy Policie ČR a lékařské zprávy, zopakoval důkaz znaleckými posudky). Vyslechl rovněž matku žalobce a znalce MUDr. T. a odkázal na § 2900, § 2910, § 2918, § 2951, § 2958 a § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a § 135 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že kromě protiprávního jednání škůdce jsou v dané věci přítomny i další předpoklady odpovědnosti za újmu, a sice vznik újmy na straně žalobce a příčinná souvislost. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je rovněž dáno úmyslné zavinění. Odvolací soud zdůraznil, že otázka vzniku PSP a nároku na bolestné a náhradu za ZSU, respektive posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem újmy na straně žalobce je otázkou ryze odbornou, o níž si soud prvního stupně nemohl učinit úsudek sám. V kontextu nároku na bolestné uvedl, že z provedeného dokazování (zejména z odborného vyjádření MUDr. H. P., znaleckého posudku MUDr. K., výpovědi žalobce v trestním řízení, výpovědi jeho matky v tomto a v trestním řízení a z videozáznamu zachycujícího napadení) vyplynulo, že žalobce měl po útoku žalovaného fyzické obtíže v podobě zhmoždění hrdla, překrvených hlasivek, mírné dislokace krikoarytenoidního kloubu vpravo a zhmoždění břišní stěny. Znalecký posudek MUDr. R., podle nějž nebyly u žalobce zjištěny ze soudně-lékařského hlediska jednoznačně verifikovatelné a objektivně hodnotitelné úrazové změny, tak zůstal se svým závěrem osamocený, navíc byl vypracován pro potřeby trestního řízení, respektive trestněprávní kvalifikace skutku žalovaného, takže znalec hodnotil stav žalobce ze soudně-lékařského hlediska, včetně určení intenzity násilí. Odvolací soud měl dále za prokázané, že se žalobce sebepoškozoval (řezné rány, pálení svíčkou) a 19. 4. 2021 způsobil požár bytu, při němž kromě bytu rodičů poškodil rovněž majetek bytového družstva, v souvislosti s čímž po něm pojišťovna požadovala zaplacení 413.661 Kč. Teprve následně začal žalobce řešit své psychické problémy se školním psychologem a dalšími odborníky. Dne 15. 2. 2022 se žalobce pokusil o sebevraždu a následně byl hospitalizován. Jde-li o nárok na náhradu za ZSU, konstatoval odvolací soud, že znalec MUDr. T. při svém výslechu obhájil závěry svého znaleckého posudku, přesvědčivě objasnil, proč uvedený útok mohl být a byl u žalobce spouštěčem PSP, respektive dominantním stresorem, a to vzhledem k jeho věku a diagnóze ADHD, když další události (požár, nároky pojišťovny apod.) jsou již jen dalšími následnými stresory, které vedly k prohloubení obtíží, nikoliv k vlastnímu vzniku PSP. Objasnil, jak na žalobce, který nebyl nikdy předtím takto napaden, nečekaný útok zapůsobil, když byl v podstatě imobilizovaný, nikdo mu v té chvíli nepomohl, měl strach a byla to pro něj v jeho věku (15 let) zcela nová zkušenost. Bylo přitom prokázáno, že před uvedenou škodní událostí byl psychický stav žalobce stabilizován a v psychologické poradně řešil pouze problémy s dysgrafií a dyslexií. Matka žalobce uvedla, že před inkriminovanou událostí se žalobce nesebepoškozoval, a doplnila, že podle psychiatričky k sebepoškozování docházelo ještě před požárem z 19. 4. 2021. Za hlavní a podstatnou příčinu vzniku PSP tak odvolací soud považoval jednání žalovaného 10. 11. 2020 s tím, že následné události v podobě požáru, uplatnění nároku pojišťovny, sebevražedného pokusu apod. pouze prohloubily stávající psychické potíže žalobce. Znalec přitom tyto události (včetně předchorobí žalobce v podobě ADHD) zohlednil při hodnocení ZSU nejnižším možným kvalifikátorem. Při určení výše ZSU znalec vycházel z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále též „Metodika“) s tím, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo 12. 9. 2023. Při rámcové částce 16.141.200 Kč a součtu korigovaných procent 5.862654321 tak výše ZSU činí 946.303 Kč. Odvolací soud považoval za oprávněný i nárok žalobce na náklady léčení v rozsahu 12.800 Kč za 16 psychoterapeutických sezení po 800 Kč. Přikročil však k aplikaci § 2918 o. z. vzhledem k určité míře spoluzpůsobení vzniku újmy samotným žalobcem, protože spolu se svým otcem a nevlastní matkou vytvořil na straně žalovaného obavy o bezpečnost jeho rodiny i jej samotného, opakovaně navštěvoval prodejnu, kde si žalovaného a jeho rodinu natáčel, a to značně nepříjemným způsobem (například s mobilním telefonem blízko obličeje), aniž by měl zájem skutečně nakupovat. Také žalobce se tedy choval nestandardně a svým provokativním a opakujícím se chováním určitou měrou přispěl ke vzniku škodní události, byť ji převážně způsobil svým protiprávním a excesivním chováním žalovaný. Odvolací soud tak s přihlédnutím k zásadě slušnosti stanovil míru spoluzpůsobení újmy ze strany žalobce v rozsahu 15 %. Po krácení tak žalobci přiznal bolestné 8.702,30 Kč, náhradu za ZSU 804.357,55 Kč a náklady léčení 10.880 Kč. Náklady na vyhotovení znaleckých posudků přiznal v celé výši, tedy v částce 42.250 Kč, neboť žalobce byl v nárocích na bolestné a náhradu za ZSU minimálně zčásti úspěšný a uvedených znaleckých posudků bylo k uplatnění nároků zapotřebí. Celkem tedy odvolací soud žalobci přiznal nárok na zaplacení 866.190 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu „do všech jeho výroků“ podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Důvodnost dovolání podle jeho názoru tkví v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítal, že jeho jednání nebylo jedinou příčinou vzniku škody, jelikož do škodního děje vstoupilo několik dalších příčin. Odvolací soud se nezabýval přetržením příčinné souvislosti, nezohlednil adekvátní příčinnou souvislost mezi jednáním dovolatele a psychickou újmou žalobce a rezignoval na posouzení objektivní předvídatelnosti škodního následku. Dovolatel v tomto směru odkázal například na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, či ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 3288/2024. Analyzoval rovněž jednotlivé důkazy a prezentoval na jejich základě vlastní závěr, že hlavní příčinou vzniku PSP bylo založení požáru v bytě v důsledku neopatrnosti žalobce (případně další spouštěče), nikoliv incident s dovolatelem (v daném kontextu dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněný pod číslem 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Samotné sebepoškozování bylo volním aktem žalobce. Odvolací soud podle názoru dovolatele v rozporu s § 2904 o. z. přičetl k jeho tíži okolnost, za niž výlučně odpovídá žalobce, a sice požár bytu. V souvislosti s aplikací § 2918 o. z. pak odvolací soud hodnotil pouze protiprávní jednání žalobce před potyčkou se žalovaným, ale nezohlednil následné jednání žalobce spočívající ve způsobení požáru bytu, v jehož důsledku se újma žalobce prokazatelně prohloubila (stejně jako v důsledku dalších stresorů). Dovolatel v dané souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2011, či ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1214/2018).
5. Dovolatel rovněž vytkl odvolacímu soudu porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť učinil skutková zjištění, jež jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a vyvodil z provedených důkazů taková skutková zjištění, která z nich při jejich rozumném a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (otázka započetí sebepoškozování ze strany žalobce). Dovolatel rovněž brojil proti způsobu zpracování znaleckého posudku, v němž absentují podklady od psychiatričky z nemocnice Motol, nejsou specifikovány podklady a zprávy, jež měl znalec k dispozici, nebylo vzato v úvahu předchorobí žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020), je vycházeno z nepravdivého popisu potyčky mezi účastníky, a závěr, že k požáru bytu došlo při sebepoškozování, nebyl v řízení prokázán. Dovolatel dále vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud mechanicky převzal závěry znaleckého posudku, aniž by zkoumal, do jaké míry žalobce trvalé následky omezují a jaké je jeho procento míry vyřazení ze zapojení do životních činností, jak je definuje Metodika. Současně dovolatel upozornil na početní nesrovnalosti při stanovení jednotlivých koeficientů u některých domén. Odvolací soud v tomto směru neprovedl žádná právní ani skutková zjištění. Odchýlil se tak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, uveřejněného pod číslem 90/2022 Sb. rozh. obč., či rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1226/2023, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 25 Cdo 272/2024. Dovolatel pak odvolacímu soudu vytkl rovněž to, že nepřihlížel k potřebě naplnění satisfakční a preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy, jak to Nejvyšší soud požaduje v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 25 Cdo 310/2024, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, či ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023. Odvolací soud nevzal v potaz odsouzení dovolatele v trestním řízení, skutečnost, že se žalobci písemně omluvil, či fakt, že k celé události došlo v rámci sousedského sporu mezi dovolatelem a otcem žalobce, který na dovolatele a jeho rodinu podal celkem šest žalob. Dovolatel označil odůvodnění napadeného rozsudku za nedostatečné a nepřesvědčivé. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne, resp. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání obsahuje především vlastní skutkové závěry dovolatele. Znaleckému posudku MUDr. T. nelze nic vytknout. Požár v bytě rodičů žalobce byl důsledkem napadení, stejně jako sebepoškozování a pokus žalobce o sebevraždu. K otázce počátku sebepoškozování žalobce uvedl, že psychiatrička MUDr. B. z nemocnice Motol je nezjistila a psychické problémy spojila pouze s požárem. Školní psycholožka však zaznamenala jizvy na předloktích žalobce, které zjevně vznikly již před požárem. Žalobce dále popsal napadení a jeho následky, uvedl, že dovolatel je osobou znalou bojových umění, útok byl profesionálně provedený, dovolatel mimo jiné praštil obličejem žalobce o chodník, a šlo tedy o velmi intenzivní útok na dítě, jímž mohl dovolatel žalobce usmrtit. Žalobce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
7. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a zabýval se proto jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Ačkoliv dovolatel uvádí, že podává dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání je zjevné, že ve skutečnosti nenapadá rozsudek odvolacího soudu, jde-li o část výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu by nebylo ze strany dovolatele subjektivně přípustné, protože jí bylo rozhodnuto v jeho prospěch, a dovolatel v tomto směru ani v dovolání nevznáší žádné námitky.
10. Napadené rozhodnutí je v dovoláním dotčené části v rozporu s judikaturou dovolacího soudu řešící otázku existence příčinné souvislosti mezi škodním následkem a více příčinami vzniku škody včetně spoluzpůsobení škody žalobcem, posouzení kritérií pro určení výše náhrady za ZSU a hodnocení znaleckého posudku a pro řešení těchto otázek je dovolání přípustné.
11. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je též důvodné.
12. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
13. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
14. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodní následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.
15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019, nejsou v řadě souvisejících příčin všechny příčiny stejně významné a je třeba odlišit právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných a aplikovat je na konkrétní případ. Je přitom nutno odlišit tzv. faktickou (přirozenou) kauzalitu od kauzality právní, neboť ne všechny faktické příčiny jsou významné z hlediska právního pojetí příčinné souvislosti. Právní kauzalita (někdy nazývaná též přičitatelnost) není neomezená a je užší než kauzalita faktická (Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 140, bod 245). Řešení je třeba hledat v teorii adekvátnosti kauzálního nexu. Škůdci nelze přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Adekvátnost kauzality je třeba posoudit ex ante z hlediska škůdce – jaké okolnosti bylo možno z hlediska optimálního pozorovatele v postavení škůdce rozpoznat (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2549/2024).
16. Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce. Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za niž škůdce odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2665/2023).
17. Úprava spoluúčasti na vzniku škody patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je tak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku újmy podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020, či ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2665/2023).
18. V posuzovaném případě odvolací soud dospěl na základě znaleckého posudku MUDr. T. k závěru, že hlavní příčinou vzniku PSP u žalobce byla potyčka s dovolatelem, přičemž následné události, jako je požár, uplatnění nároku pojišťovny či sebevražedný pokus, pouze prohloubily psychické potíže žalobce. Vzhledem k výše uvedené judikatuře je otázka existence příčinné souvislosti mezi napadením a vznikem PSP otázkou skutkovou, která nepodléhá dovolacímu přezkumu. Dovolatel se mýlí, jestliže se domnívá, že mu byl přičten k tíži žalobcem způsobený požár bytu, neboť takový závěr z napadeného rozsudku nevyplývá. Odvolací soud považoval požár za faktor, který zhoršil psychické obtíže žalobce, nedovodil však, že by za něj odpovídal dovolatel. Dovolací soud k tomu podotýká, že za uvedené prohloubení dovolatel odpovídat nemůže, protože takový následek by se zcela vymykal jakékoliv představě o adekvátní kauzalitě, jak o ní pojednává citovaná judikatura. Napadl-li dovolatel žalobce, dozajista nemohl očekávat, že žalobce následně způsobí požár bytu svých rodičů, což povede k dalšímu zhoršení jeho psychického stavu. Naproti tomu dovolatel měl a mohl předpokládat, že napadne-li patnáctiletého chlapce, může to na jeho psychice zanechat trvalé následky. V případě následků způsobených samotným napadením tak příčinná souvislost dána je (podle závěru odvolacího soudu, jenž nelze v dovolacím řízení přezkoumat), v případě následků požáru, způsobeného jednáním žalobce, dána není a odvolací soud to ani neříká. Z odůvodnění jeho rozhodnutí však není žádným způsobem zřejmé, jak se na výsledné výši náhrady za ZSU podílela skutečnost, že další faktory, na jednání dovolatele nezávislé, jako je právě požár bytu, postup pojišťovny při řešení škodní události či Policie ČR při vyšetřování napadení, vedly k prohloubení již existující PSP. Odvolací soud toliko uvedl, že znalec tyto události „zohlednil při hodnocení ZSU nejnižším možným kvalifikátorem“, což je však zcela vágní formulace, z níž není žádným způsobem seznatelné, jak a zda vůbec vzal odvolací soud nastíněné souvislosti v úvahu. Je přitom evidentní, že pokud došlo ke vzniku PSP v důsledku jednání dovolatele, ale na jejím zhoršení či prohloubení se podílely další skutečnosti (ať už přičitatelné samotnému žalobci, či na jeho počínání nezávislé), nelze uložit dovolateli povinnost k náhradě za ZSU, jako by tyto skutečnosti neexistovaly. Sám žalobce přitom při vyšetření znalcem uváděl, že stres měl nejvíce z požáru (viz s. 9 znaleckého posudku, č. l. 28 spisu). Samotné sebepoškozování či pokus o sebevraždu pak lze považovat za projev psychických obtíží žalobce, nikoliv za další újmu, za níž odpovídá dovolatel. Dovolací soud pak podotýká, že k otázce, zda k požáru bytu došlo při sebepoškozování pálením svíčkou, nebylo v řízení vedeno žádné dokazování (sám žalobce přitom uváděl, že od svíčky odešel; viz s. 10 znaleckého posudku, č. l. 28 verte).
19. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, uveřejněný pod číslem 90/2022 Sb. rozh. obč., nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23) je při stanovení výše náhrady ZSU výklad § 2958 o. z. založený na posouzení funkčních schopností poškozeného podle nezávazné pomůcky, označené též jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z.). Soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě znaleckého posudku zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, pak vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit nebo okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z.
20. Ustálená judikatura k nemajetkové újmě na zdraví dovodila, že rozhodující pro posouzení přiměřenosti odčinění újmy není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální újmy, respektive opatřeny náhradní požitky za ty, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a při určení náhrady je podstatné pouze to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na poškození zdraví a vytrpěné útrapy s tím spojené přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy (srov. např. rozsudky ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008). Ač byly tyto závěry vysloveny v kontextu určování náhrad nemajetkových újem na zdraví podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, uplatní se v obecné rovině i za účinnosti právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 455/2022, uveřejněný pod číslem 9/2024 Sb. rozh. obč.).
21. Při práci se znaleckým posudkem platí, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (od 1. 1. 2021 odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví), nepřísluší, aby na základě Metodiky sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši podle předem daných kritérií. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného ze životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, publikované pod č. 39/2018 Sb. rozh. tr.). Mechanické převzetí závěrů znalce o částce náhrady za ztížení společenského uplatnění je nesprávným použitím Metodiky, vedoucím k nesprávnému výkladu tohoto ustanovení a k nesprávnosti rozhodnutí, jestliže soud závěry znalce nedoplní vlastní úvahou, zda a nakolik je třeba upravit (modifikovat, personalizovat) výslednou částku podle konkrétních poměrů poškozeného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020).
22. Odvolací soud výše uvedené judikatorní závěry nerespektoval, jelikož neučinil žádný závěr o tom, v jakých doménách, jakým způsobem a do jaké míry je žalobce omezen následky napadení dovolatelem, nezohlednil intenzitu předchozího zapojení žalobce do společenských aktivit ani okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z. a v podstatě bez jakékoli modifikace převzal částku vyčíslenou znalcem. Faktické převzetí výpočtu provedeného znalcem – lékařem bez dalšího odůvodnění, zda a nakolik odpovídá kritériím uvedeným v § 2958 a § 2957 o. z., znamená rezignaci soudu na zákonem vyžadovanou úvahu náležející právě pouze soudu, a v konečném důsledku tak znamená nesprávné právní posouzení.
23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
24. K hodnocení znaleckého posudku MUDr. T. uvádí dovolací soud následující. Dovolateli nelze přisvědčit v tom směru, že v něm nejsou specifikovány podklady a zprávy, jež měl znalec k dispozici, neboť jejich výčet se nachází na straně 5-8 posudku (viz č. l. 26-27 verte). Sama skutečnost, že znalec vycházel z lékařských zpráv předložených žalobcem, který byl prostřednictvím advokáta zadavatelem tohoto posudku, není nikterak překvapivá ani neobvyklá. Na druhé straně v situaci, kdy sám znalec při svém výslechu uvedl, že z hlediska podkladů žádal ještě o dokumentaci od psychiatričky z nemocnice Motol, avšak tu neobdržel (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 30. 9. 2025, č. l. 152 verte – 153 spisu), měl soud na tuto skutečnost při hodnocení úplnosti znaleckého posudku reagovat. Znalec rovněž neměl žádné lékařské zprávy vztahující se k předchorobí žalobce (viz tamtéž, č. l. 153). Pokud pak otec žalobce znalci mimo jiné sdělil, že dovolatel je znalý bojových umění a při napadení žalobci celou svou vahou klečel na břiše i na zádech a „mlátil mu obličejovou částí hlavy o betonový chodník“, avšak ze skutkových zjištění nižších soudů se nepodává, že by násilí bylo takové intenzity (viz bod 26 napadeného rozsudku) a k otázce znalosti bojových umění na straně dovolatele nebyla v řízení učiněna žádná skutková zjištění, bylo rovněž namístě vypořádat se s touto nesrovnalostí v odůvodnění rozsudku. Znalec, který viděl videozáznam zachycující napadení poprvé až při odvolacím jednání, sice k dotazu předsedkyně senátu na tuto diskrepanci uvedl, že reakce na napadení je individuální a zásah vůči žalobci byl „brutální“ (viz č. l. 154 verte), je ale otázkou, zda způsob provedení útoku na žalobce nemá na posouzení trvalých následků na jeho psychiku žádný vliv v případě, že byl znalci sdělen nepravdivě, nebo minimálně zveličeně.
25. Není úkolem dovolacího soudu přehodnocovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Z odůvodnění napadeného rozsudku však není patrné, z jakých skutkových podkladů odvolací soud dovodil, že sebepoškozování žalobce představovalo projev psychických následků útoku dovolatele, a nikoliv až pozdější reakci na požár bytu či jiné stresory. Tato neujasněnost se pak promítá do právního posouzení rozsahu nemajetkové újmy přičitatelné dovolateli. Soud prvního stupně zjištění o sebepoškozování žalobce „po incidentu se sousedem“ učinil na základě svědecké výpovědi žalobce v jiném řízení (viz body 15 a 21 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud zjistil z úředního záznamu Policie ČR ze dne 7. 4. 2022, že matka žalobce vypověděla, že po sebevražedném pokusu žalobce se od lékařky dozvěděla, že si všimla na synových rukách, že má nějaké starší řezné rány na zápěstí, které byly ještě před požárem (viz bod 10 napadeného rozsudku). Dále odkázal na závěr znaleckého posudku T., že požár vznikl jako následek sebepoškozování žalobce plamenem svíčky (viz bod 23 napadeného rozsudku). Z výpovědi matky žalobce odvolací soud zjistil, že žalobce se před napadením dovolatelem nesebepoškozoval, k tomu došlo až po požáru, kdy žalobce navštívil psycholožku, která sebepoškozování zjistila. Sama svědkyně si ničeho nevšimla, teprve tato psychiatrička (svědkyně užívá termín psycholožka a psychiatrička promiscue) uvedla, že toto sebepoškozování měl ještě před požárem (viz bod 28 napadeného rozsudku). MUDr. T. pak při svém výslechu konstatoval sebepoškozování řezáním a pálením, přičemž ze zdravotnické dokumentace nevyplynulo, že by se objevovalo před napadením (viz bod 30 napadeného rozsudku). Odvolací soud tedy učinil skutkový závěr, že po napadení dovolatelem se žalobce sebepoškozoval (viz bod 43 napadeného rozsudku), a zdůraznil, že podle matky žalobce k sebepoškozování před napadením nedocházelo a podle závěrů psychiatričky k němu docházelo ještě před požárem. Soud prvního stupně zjistil sebepoškozování pouze z výpovědi žalobce, odvolací soud učinil závěr o sebepoškozování žalobce na základě výpovědi jeho matky, která jej však v relevantní době sama nezaznamenala a pouze odkázala na závěr psychiatričky (psycholožky), která měla po požáru zjistit starší jizvy. Matka žalobce však rovněž při podání výpovědi na Policii ČR vypověděla, že na sebepoškozování žalobce byla upozorněna lékařkou po jeho sebevražedném pokusu, tedy bezmála deset měsíců po požáru, přičemž není zřejmé, zda mohla lékařka po takové době shledat, že ke vzniku jizev došlo již před požárem. Znalec zjistil sebepoškozování žalobce na základě sdělení jeho otce a samotného žalobce a rovněž z přítomnosti jizev na levém předloktí žalobce (viz s. 10 znaleckého posudku, č. l. 28 verte), avšak závěr o tom, kdy mělo sebepoškozování začít, ze znaleckého posudku nevyplývá. Konstatoval-li znalec, že podle dokumentace k sebepoškozování nedocházelo před napadením, je třeba podotknout, že znalec žádnou zdravotnickou dokumentaci žalobce z doby před napadením k dispozici podle vlastních slov neměl (viz výše).
26. Pro úplnost lze konstatovat, že zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani netvrdí.
27. Z výše vyložených důvodů je rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z výroku tohoto rozhodnutí nesprávný, a dovolací soud jej proto v tomto rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení se odvolací soud vypořádá s nesrovnalostmi ve znaleckém posudku MUDr. T. a bude se zabývat otázkou, kdy žalobce započal se sebepoškozováním. Je na žalobci, aby prokázal, kdy se sebepoškozováním začal a že bylo v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného. Soud bude zkoumat, v jakém konkrétním rozsahu se na vzniku újmy žalobce podílely faktory nezávislé na jednání žalovaného včetně okolností přičítaných žalobci a formuluje závěr o tom, v jakých doménách, jakým způsobem a do jaké míry je žalobce omezen následky napadení žalovaným, zohlední intenzitu předchozího zapojení žalobce do společenských aktivit a okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z. Své závěry odvolací soud promítne do výše přiznané náhrady a výslednou částku porovná s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy.
29. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Robert Waltr předseda senátu