Plný text
26 Cdo 1780/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Caesar´s Gladiators star s.r.o., se sídlem [adresa] IČO: [IČO], proti žalované GANDOLFER s. r. o., se sídlem [adresa] IČO: [IČO], o určení neexistence povinnosti platit nájemné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 224/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 53 Co 107/2016-56, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. března 2016, č. j. 53 Co 107/2016-56, potvrdil usnesení ze dne 24. února 2016, č. j. 44 C 224/2015-47, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) nepřiznal žalobkyni pro dané řízení osvobození od soudních poplatků.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm nastolenou otázkou opodstatněnosti jejího návrhu na osvobození od soudních poplatků se odvolací soud (i soud prvního stupně) důkladně zabýval a vyřešil jí v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a která je ustálena v názoru, že účastník je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, z 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, nebo z 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015).
Uvedené názory odvolací soud (i soud prvního stupně) při posuzování předpokladů pro osvobození dovolatelky od soudních poplatků plně respektoval, přičemž nelze nic vytknout jeho názoru, že dovolatelčině žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků nelze vyhovět, neboť přes poučení, jehož se jí dostalo v zaslaném prohlášení (viz č. l. 43 spisu), dostatečně nedoložila své majetkové poměry.
Předkládala-li dovolatelka k dovolacímu přezkumu též řešení další právní otázky (předestřené v závěru dovolání s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013), nelze opomenout, že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud nikterak nehodnotil /a ani hodnotit nemohl/ její finanční situaci právě proto, že dostatečně nedoložila své majetkové poměry). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat.
Vzhledem k dalším dovolacím námitkám nelze ani přehlédnout, že vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.