Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie E - rutinní

Spisová značka

26 Cdo 2469/2026

Téma · generováno AIUrčení nájemného a evidenční listy

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 11. 11. 2026ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.2469.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Přípustnost dovolání Výklad projevu vůle Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Přechodná (intertemporální) ustanovení

Shrnutí · generováno AI

Pronajímatel se domáhal soudního určení vyššího nájemného, protože nájemci jeho návrh nepřijali. Nejvyšší soud dovolání nájemců odmítl: evidenční listy, rozpisy úhrad ani jejich placení v tomto případě neznamenaly dohodu o nájemném. Nájemné proto zůstalo nájemným původně určeným právním předpisem.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podpis evidenčních listů či rozpisů úhrad a placení v nich uvedeného nájemného samy o sobě neprokazují dohodu o výši nájemného. Při výkladu právního úkonu podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. a právního jednání podle § 556 zákona č. 89/2012 Sb. je rozhodný obsah konkrétních listin. Nebylo-li nájemné sjednáno, bylo určeno právním předpisem a nebylo nahrazeno dohodou ani soudním rozhodnutím, posoudí se věc podle § 3074 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Samotné potvrzení evidenčního listu, rozpisu úhrad či placení nájemného v nich uvedeného ještě o uzavření dohody o výši nájemného nesvědčí. Soudy uzavřely, že tyto listiny nepředstavovaly dohodu účastníků, na základě které by byla určena výše nájemného z předmětného bytu.
    Zobrazit v textu
  • Rozhodující pro závěr učiněný soudy, že věc je namístě posoudit dle § 3074 odst. 2 o. z., bylo jejich zjištění, že nebyla uzavřena dohoda pronajímatele a nájemce o výši nájemného, ale že původní nájemné bylo určeno právním předpisem a nikdy nebylo nahrazeno dohodou ani určeno rozhodnutím soudu.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

26 Cdo 2469/2026-116

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna - městské části Brno-Vinohrady, se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupeného Mgr. Přemyslem Mužíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) J. K., a 2) J. K., zastoupeným JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se sídlem [adresa] o určení výše nájemného, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 52/2025, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2026, č. j. 21 Co 15/2026-86, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 450 Kč k rukám Mgr. Přemysla Mužíka, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se domáhal žalobou podanou soudu 1. 3. 2025, aby bylo určeno, že výše nájemného za užívání bytu č. [číslo] v 5. nadzemním podlaží domu na adrese XY v katastrálním území XY, obec XY (dále též jen „předmětný byt“), jehož nájemci jsou žalovaní, činí 8 920 Kč měsíčně, s účinností od 1. 3. 2025. Tvrdil mj., že žalovaní užívají předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 4. 8. 1993 (dále též jen „předmětná nájemní smlouva“), nájemné bylo stanoveno na základě právních předpisů regulujících výši nájemného a nikdy nebylo stanoveno dohodou pronajímatele a nájemce ani rozhodnutím soudu, nebyl ani ujednán způsob jeho zvyšování, ani jeho zvyšování nebylo dohodou vyloučeno. Žalovaným dne 4. 10. 2024 doručil návrh na zvýšení nájemného na částku 8 920 Kč měsíčně, žalovaní se k návrhu nevyjádřili, ani navrhované nové nájemné nezačali hradit.

2. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 10. 2025, č. j. 44 C 52/2025-46, určil, že výše nájemného za užívání předmětného bytu činí 8 920 Kč měsíčně, s účinky od 1. 3. 2025 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Na základě odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 6. 2026, č. j. 21 Co 15/2026-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřují v řešení následujících otázek, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od (blíže označené) ustálené rozhodovací praxe nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud neměly být vyřešeny:

1) zda v poměrech po zániku cenové regulace nájemného a v době, kdy právní řád nepřipouštěl jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem, lze dovodit kontinuitu režimu „nájemného určeného právním předpisem“ bez dalšího pouze z historické návaznosti části nově vyčíslené částky na dříve regulovanou hodnotu, aniž bude posouzen právní titul nové měsíční povinnosti jako celku;

2) zda je pro použití § 3074 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), rozhodná vnitřní administrativní struktura nově vyčíslené měsíční platby, nebo právní titul závaznosti celkové měsíční povinnosti nájemce po skončení regulace;

3) zda může odvolací soud oddělit z celkové nové měsíční povinnosti část označenou jako „nájemné za vybavení bytu“ a z této kvalifikace dovodit, že nájemné z bytu zůstalo i po zániku regulace určeno právním předpisem, aniž samostatně posoudí právní titul této složky i celé platby;

4) zda je pro použití § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), významné, že mezi účastníky existoval smlouvou předvídaný mechanismus určování a aktualizace nájemného prostřednictvím evidenčních listů, a zda lze bez vypořádání této námitky uzavřít, že nájemné bylo zvýšeno jednostranně;

5) zda lze za oznámení o jednostranném zvýšení nájemného podle § 3 zákona č. 107/2006 Sb. považovat listinu označenou jako „rozpis úhrad“, aniž bude posouzeno, zda je určitá a srozumitelná a zda je z jejího objektivního obsahu seznatelné, že jde o oznámení podle tohoto ustanovení;

6) zda lze s určitou listinou spojit účinky § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., aniž bude nejprve vyřešeno, že jde o oznámení o jednostranném zvýšení nájemného podle § 3 tohoto zákona;

7) zda podmínka § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., podle níž je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, „pokud se s nájemcem na změně nájemného nedohodne jinak“, předpokládá, aby se pronajímatel před jednostranným zvýšením nájemného nejprve pokusil s nájemcem dosáhnout dohody o změně nájemného.

5. Žalobce ve vyjádření navrhl odmítnutí dovolání. Zdůraznil, že od vzniku nájmu nikdy nedošlo k projevu vůle smluvních stran (k jejich dohodě) ohledně výše nájemného.

6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. K podání žalovaných označenému jako „Sdělení k obsahu včas podaného dovolání“ ze dne 25. 8. 2026 dovolací soud nepřihlížel; (obsahově) jde o další doplnění dovolání po uplynutí dovolací lhůty (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).

7. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se zcela ztotožnil) uzavřel mj., že mezi smluvními stranami předmětné nájemní smlouvy nikdy nedošlo k dohodě o výši nájemného, že v době jejího uzavření bylo nájemné určeno právním předpisem - vyhláškou č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, a ani později k dohodě o jeho výši nedošlo (srov. body 9., 12.-14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací otázky však naopak vycházejí z předpokladu, že „evidenční listy“, „rozpisy úhrad“ předkládané v průběhu trvání nájemního vztahu žalobcem žalovaným, jejich podpis na nich, nebo následné placení příslušné výše nájemného v nich uvedeného představovaly (samy o sobě) dohodu o výši nájemného.

8. Soudy provedly výklad předmětné nájemní smlouvy a výše uvedených listin. Vyšly ze zjištění, že dle předmětné nájemní smlouvy nájemné mělo být hrazeno ve výši „dle platných cenových předpisů“ s tím, že výše nájemného je uvedena v evidenčním listě, který je nedílnou součástí smlouvy. Uzavřely, že na základě této smlouvy žalobcem vydávané evidenční listy a rozpisy úhrad tak představovaly jeho jednostranný projev vůle; zohlednily při tom, že je v nich uvedeno, že jsou vydávány „podle obecně platných předpisů“, případně odkazují na konkrétní regulující vyhlášku či zákon č. 107/2006 Sb. Podpisem jednotlivých evidenčních listů či rozpisů úhrad žalovaní pouze potvrdili správnost údajů v nich uvedených a potvrdili vědomost o povinnosti neprodleně hlásit veškeré změny v údajích (jak je zřejmé z textu obsaženém v listinách před podpisy). Samotné potvrzení evidenčního listu, rozpisu úhrad či placení nájemného v nich uvedeného ještě o uzavření dohody o výši nájemného nesvědčí. Soudy uzavřely, že tyto listiny nepředstavovaly dohodu účastníků, na základě které by byla určena výše nájemného z předmětného bytu. Jednalo se o listiny zachycující jednostranné určení či oznámení výše jednotlivých plateb. Nájemné bylo nejprve určováno cenovými předpisy, posléze jednostranně zvyšováno podle zákona č. 107/2006 Sb. Zdůraznily současně, že vždy je třeba rozlišovat, zda šlo o návrh pronajímatele na novou výši nájemného odvíjející se od jeho autonomní vůle, nebo šlo o návrh vycházející z cenových předpisů (předpisů regulujících výši nájemného), jak tomu bylo v nyní projednávané věci (srov. body 18. a 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, body 9. a 49. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

9. Za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod číslem 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3878/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017) zdůraznil, že podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje § 35 odst. 2 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle jednajícího v okamžiku činění právního úkonu, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Na vůli jednajícího je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008).

10. Při výkladu právního jednání podle současné právní úpravy se vychází z jeho obsahu (§ 555 o. z.) a zjišťuje se úmysl jednajícího, byl-li druhé straně znám anebo musela-li o něm vědět; nelze-li takový úmysl zjistit, přisuzuje se projevu význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta (§ 556 odst. 1 o. z.). Pro výklad adresovaného právního jednání je přitom určující skutečná vůle jednajícího, která byla nebo musela být adresátovi známa, a teprve nelze-li ji zjistit, uplatní se objektivní výkladové hledisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. Výklad právního jednání je činností právní, vychází však ze skutkových zjištění o tom, jaký obsah byl adresátovi projevu vůle sdělen.

12. Argumentace dovolatelů, že došlo k dohodě smluvních stran o určení výše nájemného (ať již přímo v rámci předmětné nájemní smlouvy či následnými evidenčními listy nebo rozpisy úhrad), tak ve skutečnosti polemizuje s výkladem konkrétních listin a se skutkovým podkladem, z něhož soudy vyšly.

13. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani nebyly opomenuty žádné - pro právní posouzení věci významné - důkazy, které účastníci v řízení označili (viz též poučení žalovaných při jednání soudu prvního stupně dne 23. 10. 2025 dle § 118a odst. 3 o. s. ř.).

14. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3057/2023).

15. Popsaným požadavkům na výklad předmětné nájemní smlouvy a evidenčních listů a rozpisů úhrad jako právního jednání stanoveným v § 35 odst. 2 obč. zák. a (pro právní jednání činěná od 1. 1. 2014) v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, odvolací soud (soud prvního stupně) dostál. Závěr odvolacího soudu přitom nezávisí ani na „obecném názoru“, že žádný evidenční list či rozpis úhrad by nemohl představovat dohodu o určení výše nájemného. Je založen na obsahu konkrétních předmětných listin (předmětné nájemní smlouvy, evidenčních listů a rozpisů úhrad). Není tak ani založen dovolateli tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 148/2002, podle nějž k platné změně písemně uzavřené smlouvy o nájmu bytu může dojít i na základě vzájemně odsouhlaseného a podepsaného evidenčního listu, avšak za předpokladu, že z něj bude dostatečně srozumitelně patrno, že jím byla nájemní smlouva změněna v ujednání o výši nájemného. Tento předpoklad však odvolací soud (soud prvního stupně) neshledal.

16. Ani případné oprávněné či neoprávněné jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem bez dalšího nepředstavuje dohodu účastníků o jeho zvýšení.

17. Rozhodující pro závěr učiněný soudy, že věc je namístě posoudit dle § 3074 odst. 2 o. z., bylo jejich zjištění, že nebyla uzavřena dohoda pronajímatele a nájemce o výši nájemného, ale že původní nájemné bylo určeno právním předpisem a nikdy nebylo nahrazeno dohodou ani určeno rozhodnutím soudu. Jednostranné zvýšení nájemného postupem podle zákona č. 107/2006 Sb. pak není určením nájemného na základě jiného právního předpisu ve smyslu ustanovení § 3074 odst. 2 o. z.; proto jen z tohoto důvodu nelze citované zákonné ustanovení aplikovat. Tyto závěry odpovídají ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4197/2019).

18. Dovolací otázky tak dílem vycházejí z jiného skutkového závěru, že dohoda o výši nájemného uzavřena byla, dílem (ohledně zvyšování nájemného dle zákona č. 107/2006 Sb.) nejsou z pohledu závěru o aplikovatelnosti § 3074 odst. 2 o. z. v dané věci právně významné. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu na takto formulovaných otázkách proto nezávisí.

19. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení dovolatelem formulované otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).

20. Jen pro úplnost lze dodat, že závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že na výši nájemného založeného předmětnou nájemní smlouvou se vztahovala též úprava vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění účinném v době jejího uzavření (před její novelou provedenou vyhláškou č. 30/1995 Sb.), odpovídá ustanovení § 16 odst. 2 citované vyhlášky (výluka uvedená v jejím ustanovení § 2 odst. 2 písm. b), účinná dle § 18 odst. 1 již od 1. 7. 1993, tedy přede dnem uzavření předmětné nájemní smlouvy, se totiž v uvedeném znění týkala pouze bytů v rodinných domech tak, jak byly definovány § 44 odst. 1 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu).

21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobce, jenž byl v dovolacím řízení zastoupen zástupcem - advokátem, k tomuto dovolání podal vyjádření. Náklady žalobce spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem však nelze považovat za účelné. Žalobce je statutárním městem, nejde o právní problematiku úzce specializovanou nebo nadmíru složitou, jde o majetkový spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalobce, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 26 Cdo 2642/2025).

22. Dovolací soud proto zavázal procesně neúspěšné dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci jako by nebyl zastoupen advokátem. Jde o paušální náhradu hotových výdajů, na kterou by dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, podle nějž má tato náhrada činit 300 Kč; s ohledem na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, uveřejněném pod č. 50/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však přiznal dovolací soud tuto náhradu ve výši 450 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 11. 11. 2026

Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací