Plný text
26 Cdo 2511/2017-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněného hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem [adresa] proti povinné ORIS Praha, spol. s r. o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem [adresa] pro nepeněžité plnění, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 7056/2012, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2016, č. j. 62 Co 363/2016-305, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 7. 12. 2016, č. j. 62 Co 363/2016-305, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (soud prvního stupně) ze dne 22. 7. 2016, č. j. 54 EXE 7056/2012-373 (správně 54 EXE 7056/2012-273), kterým zamítl návrh povinné „na zastavení exekuce ze dne 18. 3. 2013, včetně návrhu na částečné zastavení ze dne 10. 4. 2013 a doplnění návrhu na zastavení ze dne 14. 5. 2013 a návrhu na zastavení ze dne 25. 11. 2015“.
Dovolání povinné není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť odvolací soud otázku materiální vykonatelnosti exekučního titulu (zejména vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byla exekuce nařízena) posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 26 Cdo 138/2014-180 (vydané v této věci), ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3386/2006, ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5255/2007, ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod číslem 16/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Námitkami, jimiž zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu