Plný text
26 Cdo 395/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce J. H., proti žalované MPA Group, a.s., se sídlem [adresa] IČO: [IČO], zastoupené JUDr. Radimem Bartoňem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 237/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2013, č. j. 18 Co 91/2013-266, takto: Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce napadl včasným dovoláním usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2013, č. j. 18 Co 91/2013-266, kterým potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 7. 2012, č. j. 6 C 237/2010-227, o částečném osvobození žalobce od placení soudních poplatků a o neustanovení zástupce.
Dovolatel sice není zastoupen advokátem a sám rovněž nemá právnické vzdělání (srovnej § 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.”), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o. s. ř.), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu dovolacího řízení, v němž má být závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, zkoumán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 1997, pod číslem 97).
Otázkou, zda má být dovolateli ustanoven zástupce, se však dovolací soud nemohl zabývat, neboť z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci (splnění podmínek pro ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř.). Jeho námitky se vztahují jen k věci samé, obsáhle popisuje vztahy mezi účastníky a důvody, které ho vedly ke zpětvzetí žaloby, avšak neuvádí, které závěry odvolacího soudu týkající se částečného osvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce považuje za nesprávné.
Dovolání má tak vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto ho Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á předsedkyně senátu