Plný text
26 Cdo 5531/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelů a/ M. O. a b/ A. O., obou V. n. J., zastoupených Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem [adresa] za účasti Společenství vlastníků domu, Vyskytná nad Jihlavou, se sídlem ve [adresa] IČO: [IČO], o návrhu na vydání předběžného opatření, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 193/2014, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2015, č. j. 5 Cmo 144/2015-52, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 2. června 2015, č. j. 5 Cmo 144/2015-52, potvrdil usnesení ze dne 2. dubna 2015, č. j. 18 Cm 193/2014-44, jímž Krajský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl návrh navrhovatelů na vydání tam požadovaného předběžného opatření.
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé včasné dovolání, které však z posléze uvedených důvodů není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je – za podmínek upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Podle § 238 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. však dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné mimo jiných i proti usnesení, kterým bylo – jako v posuzovaném případě – rozhodnuto o předběžném opatření. Přitom rozhodnutím o předběžném opatření je i rozhodnutí o návrhu podle § 1209 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kterým se přehlasovaný vlastník jednotky domáhá zákazu jednat podle rozhodnutí, které zároveň napadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2016, sp. zn. 26 Cdo 3645/2016). Přípustnost dovolání pak nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.