Plný text
26 Cdo 919/2025-2133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobců a) statutárního města Liberec, se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem [adresa] b) S. Z., proti žalované J. R., zastoupené JUDr. Jakubem Kanickým, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] za účasti vedlejší účastnice na straně žalobců P. H., o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 219/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 10. 2024, č. j. 29 Co 44/2020-1862, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) částku 5.021,50 Kč k rukám JUDr. Alexandra Šoljaka, advokáta se sídlem [adresa] a žalobkyni b) částku 450 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 30. 9. 2019, č. j. 19 C 219/2005-1113, nahradil projev vůle žalované při učinění tam uvedeného prohlášení spoluvlastníků s tím, že přílohami prohlášení jsou půdorysy všech podlaží a jejich schémata a vzorové stanovy společenství vlastníků (výrok I), uložil (tehdejším) žalobcům b) – d), tj. L. B. [který v průběhu dalšího řízení zemřel a v řízení je pokračováno s jeho manželkou, v té době žalobkyní c), nyní žalobkyní b)], S. Z. [nyní žalobkyně b)] a T. U. (který jednotku č. 4 v průběhu řízení převedl na žalovanou), žalované a vedlejší účastnici na straně žalobců povinnost uzavřít do 90 dnů od právní moci rozsudku tam blíže specifikované smlouvy o převodu spoluvlastnických podílů k pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY (dále jen „Pozemek“) a uhradit tam stanovenou kupní cenu (výrok II – V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výrok VI a VII).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 29 Co 44/2020-1183, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I – V tak, že žalobu zamítl (výrok I); současně rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích VI a VII a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 26 Cdo 635/2021-1242 (dále též jen „zrušující rozsudek“), a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 29 Co 44/2020-1862, rozsudek soudu prvního stupně změnil, nahradil projev vůle žalované při učinění prohlášení spoluvlastníků (obsaženého ve výroku I), ve výrocích II, III, IV a V jej změnil tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti (původním) žalobcům b) a c) a žalované uzavřít s žalobcem a) smlouvy o převodu spoluvlastnických podílů na pozemku p. č. XY v k. ú. XY a uhradit kupní cenu (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III a IV).
4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v řešení otázek:
- zdali na žalobce a) – obec – přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) vlastnické právo pouze k budově (nikoliv k bytům), nebo vlastnické právo k budově včetně bytů, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena (otázka č. 1),
- zdali je na překážku vymezení jednotky č. 87/2 a č. 87/1 v prohlášení budovy, že v řízení nebylo doloženo žádné rozhodnutí stavebního úřadu, podle něhož by tyto jednotky byly samostatně určeny k bydlení a mohly sloužit jako samostatná bytová jednotka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1868/2001 (otázka č. 2),
- zdali schválení prohlášení vlastníka jako právního jednání náleží do působnosti rady, nebo zastupitelstva obce, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena (otázka č. 3),
- zdali absolutní neplatnost prohlášení vlastníka mohlo zhojit dodatečné schválení radou žalobce a), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3587/2010 (otázka č. 4), a
- zdali odvolací soud mohl připustit změnu žaloby v odvolacím řízení, aniž by tím porušil dvojinstančnosti řízení, která v této věci vyplývá ze zákona, tato otázka již sice byla dovolacím soudem vyřešena (sp. zn. 21 Cdo 1706/2023), měla by však být posouzena jinak (otázka č. 5).
5. Odvolací soud založil svůj závěr o vlastnickém právu žalobce a) k jednotce č. 1 na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak dospěl k závěru, že předmětný obytný dům (vyjma 3 prodaných bytů), tedy i jednotka nyní v prohlášení označená jako č. 1, dnem 24. 5. 1991 přešla do jeho majetku podle zákona č. 172/1991 Sb., a jednak, že od jejího nabytí (24. 5. 1991) uplynulo do zpochybnění jeho vlastnictví (žalobou žalované ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 211/2023, podanou 7. 8. 2023) více než 32 let, což je doba přesahující dobu nezbytnou pro mimořádné vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle tohoto ustanovení, uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí (tj. 10 let podle § 1091 odst. 2 o. z.), vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. Závěr, že i kdyby žalobce a) nenabyl předmětné nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb., pak by je nabyl na základě mimořádného vydržení, nebyl dovoláním napaden a nestačí, že dovolatelka napadla správnost prvního právního názoru (tvrdí-li, že na základě zákona č. 172/1991 Sb. přešlo ke dni jeho účinnosti vlastnické právo pouze k budově, tedy nikoliv k bytům).
6. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žalobě), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není dovolání (jako celek) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016, a judikaturu v něm citovanou). K řešení otázky č. 1 tak není dovolání přípustné.
7. I když z dovolání (jeho obsahu) nevyplývá, že by dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o mimořádném vydržení, lze k její námitce, že žalobci a) a b) nemohou být v dobré víře ohledně svého vlastnického práva k jednotkám č. 1 a 2, jen pro úplnost poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněného pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (jako u „běžného“ vydržení), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele.
8. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky č. 2, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002, usnesení ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1184/2016, včetně judikatury v něm citované) není platnost prohlášení vlastníka (§ 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „zákon o vlastnictví bytů“) podmíněna jeho souladem s kolaudačním rozhodnutím. Vlastník domu však nemůže v prohlášení jako nebytové prostory určit společné části domu, jejichž příkladný výčet je uveden v § 2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů, takové prohlášení (jeho část) by bylo neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1788/2003). Lze také připomenout, že existence stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí není významná dokonce ani pro závěr, zda jde o neoprávněnou stavbu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, či jeho usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008, včetně judikatury v nich citované). Předmětem vlastnických vztahů může být i rozestavěná jednotka [§ 2 písm. e), f), h) zákona o vlastnictví bytů]. Kolaudace stavby (kolaudační souhlas) má konsekvence jen ve vztahu k užívání stavby (srovnej § 126 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon), její absence však neznamená, že by stavba nemohla být předmětem právních vztahů, nemohlo s ní být nakládáno a že by k ní nebylo možné nabýt vlastnictví.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu i se závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku, v němž dovolací soud mimo jiné zdůraznil, že „prohlášením vlastníka budovy, které by mělo být učiněno podle § 31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., aby vlastníci jednotek uvedli právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a pozemku do souladu s tímto zákonem, nedochází ke vzniku jednotek (byty, které byly převedeny do vlastnictví podle zákona č. 52/1966 Sb. se od účinnosti zákona č. 72/1994 Sb. už za jednotky považují) … ; prohlášení v podstatě deklaruje poměry v domě v době účinnosti zákona č. 72/1994 Sb. (tedy k 1. 5. 1994).“.
10. Namítá-li dovolatelka, že bez rozhodnutí stavebního úřadu se nemohlo jednat o samostatný předmět právních vztahů, přehlíží, že jednotka vzniká zápisem do veřejného seznamu, jestliže vlastník prohlášením rozdělí své právo k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám (§ 1164 o. z., dříve § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.), Ne/existence kolaudačního rozhodnutí nemá na vznik či existenci jednotky žádný vliv.
11. Zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům (dále též jen „zákon č. 52/1966 Sb.“), v § 14 odst. 1 stanovil, že „byt v domě, který je ve vlastnictví státu, může občan nabýt koupí. Byty, které jsou užívány na základě práva osobního užívání bytu, mohou nabýt jen jejich uživatelé. Pokud nejsou do osobního vlastnictví převedeny všechny byty v domě, je stát vlastníkem zbývajících bytů v domě a má stejná práva a povinnosti jako vlastník bytu v osobním vlastnictví.“. Z této úpravy ve vztahu k jednotce č. 1, jež nebyla nikdy převáděna, avšak jejíž existence již v době převodu ostatních jednotek (resp. k datu účinnosti zákona č. 72/1994 Sb., tedy k 1. 5. 1994) v budově byla v řízení prokázána, vyplývá, že byla ve vlastnictví státu a ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. přešla do vlastnictví žalobce a). Lze přitom opět poukázat též na závěr odvolacího soudu (který dovolatelka v dovolání nezpochybnila), že k nabytí jednotek č. 1 a 2 žalobci a) a b) (by) navíc došlo i s ohledem na splnění podmínek mimořádného vydržení. Dovolatelkou odkazované rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1868/2001 neřešilo vznik jednotky ve smyslu zákona č. 52/1966 Sb. či zákona o vlastnictví bytů, ale otázku slučovaných bytů, které byly předmětem nájmu, a proto na posuzovanou věc nedopadá.
12. Otázka č. 3 a č. 4 rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelka vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud; skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Jednotky v domě vznikly již podle zákona č. 52/1966 Sb., ve skutečnosti také nedošlo „jen“ k dodatečnému schválení již dříve učiněného prohlášení, ale dne 21. 5. 2024 rada města schválila prohlášení, které bylo následně dne 29. 5. 2024 podepsáno primátorem žalobce a) a dne 3. 6. 2024 (tehdejšími) zbývajícími žalobci b) a c), jednalo se tak o nové právní jednání žalobců, nikoli o dodatečnou validaci již dříve učiněného právního jednání.
13. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky č. 5, neboť namítá-li dovolatelka, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. To platí i pro její námitky týkajících se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nezadání nových znaleckých posudků ohledně výměr jednotek a garáže a připuštění změny žaloby v odvolacím řízení. Koneckonců namítanými vadami řízení nebo rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí. Rozhodnutí je dostatečně odůvodněno; ostatně dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), soudy provedly v řízení všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci, zásada dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01).
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 9. 2026
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu