Plný text
27 Cdo 2689/2023-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Holubem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 120 00, proti žalované IVECO FRANCE, zjednodušené akciové společnosti podle francouzského práva, se sídlem 1 Rue des Combats du 24 Août 1944 porte E, [PSČ obec], Francouzská republika, registrační číslo 419683818, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, o přiznání práva na dorovnání, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 448/2019, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 7 Cmo 80/2023-101, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] V projednávané věci se žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích dne 31. 12. 2019 a doplněnou dne 28. 4. 2020 domáhá žalobce jako bývalý akcionář na žalované jako hlavní akcionářce zaplacení 680.000 Kč s příslušenstvím představující „doplatek protiplnění“ za 170 kusů akcií emitovaných společností Iveco Czech Republic, a. s., se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO] (dále též jen „společnost“), v zaknihované podobě, ve formě na jméno, o jmenovité hodnotě 1.000 Kč, neboť žalobce akceptoval veřejný návrh smlouvy na odkoupení akcií emitovaných společností, avšak žalovanou poskytnuté protiplnění považuje za nepřiměřené.
[2] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 7. 2019 (správně 24. 7. 2020), č. j. 55 Cm 448/2019-26, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 55 Cm 47/2020. Rozhodnutí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným dne 12. 8. 2020.
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 26. 5. 2022, č. j. 7 Cmo 352/2021-59, potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2021, č. j. 55 Cm 448/2019-36, kterým zamítl návrh žalobce doručený soudu dne 8. 10. 2021 na pokračování v řízení.
[4] Další návrh žalobce na pokračování v řízení doručený soudu dne 21. 12. 2022 Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 2. 2023, č. j. 55 Cm 448/2019-90, opětovně zamítl.
[5] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se v řízení pokračuje.
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[7] Dovolatelkou otevřenou otázku, zda „soud může v situaci, kdy i) proti usnesení o přerušení řízení nebylo podáno odvolání a ii) ještě neuplynula doba, na kterou bylo řízení přerušeno, vyhovět návrhu na pokračování v přerušeném řízení z důvodu, že dospěje k závěru, že při rozhodování o přerušení řízení nebyly podmínky pro takové přerušení naplněny“, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Ve vztahu k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu, nikoli účastníků, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Tomu ostatně slouží i dispozitivnost § 109 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud může, nikoli musí, v tam uvedených případech, řízení přerušit. Z tohoto pohledu samotná skutečnost, že se účastníci proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebránili odvoláním, není právně významná, neboť je výhradně na soudu, zda k přerušení řízení přistoupí či nikoli.
2) K přerušení řízení musí soud přistoupit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě.
3) Soud může v přerušeném řízení, i bez naplnění důvodu jeho přerušení, kdykoliv pokračovat, ukáže-li se dodatečně, že důvod k přerušení není dán, popř. není svou závažností souměřitelný s rizikem porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2008/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014.
[8] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při konkurenci institutů přerušení řízení a spojení věcí nahlíží na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jako na nástroj subsidiární, jehož aplikace je z hlediska hospodárnosti řízení zpravidla namístě až tehdy, není-li možné s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu spojit věci do jednoho řízení (srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, či ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2609/2020).
[9] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Marek Doležal předseda senátu