Plný text
27 Cdo 564/2026-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatele JUDr. J. B., MJur, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], jako insolvenčního správce dlužníka T. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, za účasti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 110 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 348/2015, o dovolání BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2025, č. j. 7 Cmo 156/2025-206, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným Městskému soudu v Praze dne 19. 11. 2015 se T. B. (dále jen „dlužník“) domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. (dále též jen „společnost“) konané dne 21. 8. 2015 o změně společenské smlouvy a o zvýšení základního kapitálu společnosti.
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 3. 2017, č. j. 73 Cm 348/2015-96, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 203/2014 a sp. zn. 73 Cm 214/2014, v nichž se řešila otázka, zda je dlužník společníkem společnosti.
[3] Navrhovatel podáním doručeným Městskému soudu v Praze dne 20. 5. 2025 navrhl pokračování v řízení.
[4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2025, č. j. 73 Cm 348/2015-194, rozhodl o tom, že v přerušeném řízení se pokračuje.
[5] Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[7] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Ve vztahu k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu, nikoli účastníků, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.).
2) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na jeho uvážení, zda řízení přeruší. Soud proto řízení z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit může, ale též nemusí.
3) Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát.
4) Při úvaze o tom, zda řízení přeruší podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., by soud měl posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Přitom by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení.
Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4248/2018, ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2689/2023, či ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. 27 Cdo 613/2026, a v nich citovaná rozhodnutí.
[8] Od uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud – oproti mínění dovolatelky – neodchýlil, neboť se zabýval shora uvedenými hledisky pro možnost (ne)přerušení řízení. Závěru, že „otázka pro toto řízení významná, pro kterou bylo dané řízení přerušeno, byla již v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 214/2014 (pravomocně) vyřešena“ a „důvod pro přerušení řízení již není dán“, nelze ničeho vytknout.
[9] Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani námitka dovolatelky, že řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 203/2014 nebylo dosud pravomocně ukončeno. Je tomu tak proto, že bylo-li řízení přerušeno, vyplývá z § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř., že přerušení řízení trvá do doby, než odpadne důvod (překážka), pro který bylo řízení takto přerušeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 26 Cdo 718/2023, a ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 898/2023). Zpravidla je tomu tak tehdy, pokud řízení, na jehož ukončení bylo usnesení o přerušení řízení vázáno, bylo již pravomocně (až na specifické výjimky) ukončeno, popř. sice ukončeno nebylo, ale je zjevné, že s ohledem na procesní situaci v souběžném řízení již vyčkávat jeho ukončení nemá smysl (přestal být naplněn předpoklad pro přerušení řízení) [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1384/2024].
[10] V poměrech projednávané věci pravomocným skončením řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 214/2014, v němž byla vyřešena pro řízení významná otázka, zda se stal dlužník společníkem společnosti, odpadla překážka, pro kterou bylo předmětné řízení přerušeno. Ačkoli jedno ze dvou vedlejších řízení nebylo dosud skončeno (a to řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 203/2014) a jeho pravomocné skončení nelze v dohledné době ani očekávat (je teprve ve stádiu řízení před soudem prvního stupně), přistoupily soudy k návrhu na pokračování v řízení přerušeném již více jak 8 let odpovědně a rozhodnutím o pokračování v řízení zabránily tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. S přihlédnutím k celkové délce řízení, zásadě hospodárnosti i k právu účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[11] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda „je soud při rozhodování o přerušení či pokračování řízení vázán svým předchozím usnesením o přerušení řízení“, neboť i tuto otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[12] Z té se podává, že:
1) K přerušení řízení musí soud přistoupit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě.
2) Soud může v přerušeném řízení, i bez naplnění důvodu jeho přerušení, kdykoliv pokračovat, ukáže-li se dodatečně, že důvod k přerušení není dán, popř. není svou závažností souměřitelný s rizikem porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2344/2023, či usnesení sp. zn. 27 Cdo 2689/2023 a sp. zn. 27 Cdo 613/2026, a v nich citovaná rozhodnutí.
[13] Konečně přípustným nečiní dovolání ani námitka, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv nebylo řádně odůvodněno a je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a neurčitost. Je tomu tak již proto, že usnesení soudu prvního stupně není nepřezkoumatelné.
[14] Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv účastníků řízení. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016, či ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 27 Cdo 667/2018).
[15] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Petr Šuk předseda senátu