Plný text
28 Cdo 1604/2026-406
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) Roel Adriaan Ramp, IČO [IČO], se sídlem v [adresa] IČO [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupeni Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: CHIRONAX – DIZ s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupená Mgr. Vítem Kubalcem, advokátem se sídlem [adresa] a, o zaplacení 113 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 130/2024, o dovoláních žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2025, č. j. 19 Co 279/2025-350, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Víta Kubalce.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Víta Kubalce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 19 Co 279/2025-350, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 3. 2025, č. j. 59 C 130/2024-264, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce a) o zaplacení 113 000 EUR s 14, 75 % úrokem z prodlení jdoucím od 3. 4. 2024 do zaplacení a žaloba žalobkyně b) o zaplacení 113 000 EUR s 12 % úrokem z prodlení jdoucím od 24. 1. 2025 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci.
3. Žalobce a) předestřel otázku, zda je věcně legitimován ve sporu se žalovanou o vydání bezdůvodného obohacení v situaci, v níž za žalobkyni b), jakožto její jediný společník, proplatil fakturu, jíž jí žalovaná na podkladě zamýšlené kupní smlouvy účtovala úhradu kupní ceny 113 000 EUR. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15.
4. Žalobkyně b) kladla otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého proplacením faktury vystavené jí žalovanou na úhradu kupní ceny 113 000 EUR dle zamýšlené kupní smlouvy. Měla za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, a ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení představuje mimosmluvní závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015). Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu pak bezdůvodné obohacení plněním za jiného vzniká, jestliže plnění poskytne namísto dlužníka ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit. Bezdůvodně se v daném případě obohatí nikoli osoba, jíž bylo plněno, ale subjekt, jehož dluh byl vyrovnán. Pro plnění za jiného je současně charakteristické, že si plnitel počíná s vědomím, že nemá právní povinnost plnit a že majetkové hodnoty poskytuje za jiného. Jedná-li ten, kdo plní, v mylném přesvědčení, že zapravuje svůj vlastní dluh vůči příjemci plnění, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu, a nárok na vydání bezdůvodného obohacení mu vzniká proti tomu, komu plnění poskytl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, uveřejněný pod č. 108/2015 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017; přiměřená použitelnost vyřčených závěrů v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 byla potvrzena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3255/2023, či usnesení téhož soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1581/2018). Souhlas dlužníka s plněním jeho dluhu třetí osobou přitom není pro vznik bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. a regresní kondikce proti dlužníku nezbytný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, který byl uveřejněn pod číslem 78/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním (podle neplatné, zrušené, ale též i zdánlivé nebo toliko uvažované smlouvy) aktivní a pasivní věcná legitimace svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. V situaci, v níž žalobce a) proplatil fakturu vystavenou žalovanou (pod jejím variabilním symbolem) na úhradu kupní ceny 113 000 EUR za žalobkyni b), coby dlužnici ze zamýšleného smluvního vztahu, vědom si toho, že sám není povinen plnit, totiž tento není věcně legitimován domáhat se vydání vzniklého bezdůvodného obohacení (v důsledku plnění za jiného) vůči příjemci plnění; bezdůvodně se na jeho úkor totiž obohatil subjekt (žalobkyně b/), za nějž bylo placeno a který je též nadán aktivní věcnou legitimací domáhat se vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zdánlivé či zamýšlené smlouvy vůči uvažované smluvní protistraně (žalované příjemkyni plnění), jež plnění poskytnuté žalobcem a) neodmítla a přijala je jako úhradu na fakturu, jíž vystavila žalobkyni b).
8. Judikatura dovolacího soudu se dále konstantně hlásí k názoru, podle něhož je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 431/2021, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020); k využitelnosti judikatury vztahující se k institutu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, též za aktuální právní úpravy viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021, či ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2526/2023.
9. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“) je pak rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání, přičemž je bez významu, kdy se pohledávka z bezdůvodného obohacení stane splatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Je-li tak plněno z neplatné smlouvy, resp. na základě neurčitého smluvního ujednání, je pro běh subjektivní promlčecí lhůty rozhodujícím momentem okamžik, kdy oprávněný zjistil takové skutečnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva je neplatná, resp. platně uzavřena nebyla, nehledě na to, zda oplýval takovými právními znalostmi, aby tyto okolnosti správně vyhodnotil. Významným pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je též moment, kdy bylo zjevné, že žalobcovo přesvědčení o smluvním podkladě je mylné (k tomu za všechny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 539/2012, potažmo též jeho usnesení ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1445/2018, či ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 732/2025). Ustálená judikatura dovolacího soudu dále formulovala a odůvodnila závěr, dle kterého bezdůvodné obohacení může nastat i v případě oprávněného předpokladu, že dojde k převodu vlastnictví konkrétní majetkové hodnoty, jenž se však posléze neuskuteční. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že důvod plnění odpadl, je pak založen i v situaci, kdy prodávající vlastník odmítne podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude uskutečněn (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněný pod č. 66/1998 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, odkazovaný dovolatelem, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007). Byla-li právním důvodem plnění zamýšlená koupě, tak záloha – bez ohledu na platnost smlouvy – zůstává důvodnou platbou až do okamžiku, v němž bylo zřejmé, že předpokládaná smlouva nebude uzavřena, jinak řečeno, do okamžiku, v němž byl vytvořen takový stav, z něhož bylo seznatelné, že kupní smlouva realizována nebude. Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 93/2017). Subjektivní promlčecí doba se přitom počítá od okamžiku, kdy se ochuzený (uvažovaný kupující) dozvěděl o tom, že vlastník odvolal příslib budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib již nebude realizován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1453/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 431/2021, ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1215/2019, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4946/2007, či ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 538/2004).
10. Odvolací soud se tedy od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil, dovodil-li, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta, v níž žalobkyně b) měla uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě domnělého titulu, počala běžet nejpozději 22. 7. 2021, kdy sama žalobkyně b) vyzvala žalovanou k vrácení obnosu 113 000 EUR proplaceného na základě nedůvodně vystavené faktury, a musela tak mít vědomost o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení (bylo plněno na domnělý právní titul), a kdo se na její úkor obohatil (tato vědomost byla pak utvrzena k 14. 10. 2021, kdy žalobkyně b/ obdržela oznámení žalované, že vůči její pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení jednostranně započítává vlastní pohledávku). Přistoupila-li pak žalobkyně b) do řízení až na základě návrhu došlého soudu dne 14. 1. 2025, byl její nárok na vydání bezdůvodného obohacení k uvedenému datu nepochybně promlčen v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 92 odst. 1 o. s. ř., § 619 a § 648 o. z.).
11. Zpochybňuje-li přitom žalobkyně b) závěry odvolacího soudu o okamžiku, k němuž se dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě obohacené, představuje její polemika kritiku konkluzí skutkových, a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze.
12. Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s žalobkyní b) akcentovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022, neboť v odkazovaných rozhodnutích Ústavní, respektive Nejvyšší, soud soudům nižšího stupně vytkl, že závěr o počátku subjektivní promlčecí lhůty spojily jen s hypotetickou možností ochuzeného dovodit existenci svého práva. Oproti tomu v nyní posuzované věci odvolací soud argumentoval jednoznačným zjištěním o vědomosti žalobkyně b) stran vzniku bezdůvodného obohacení a osoby bezdůvodně obohacené.
13. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaných dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
14. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), obě dovolání jako nepřípustná odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců byla odmítnuta a kdy k nákladům žalované, jež se k oběma dovoláním vyjádřila, patří příslušná odměna advokáta vždy ve výši 19 300 Kč [tarifní hodnotu 2 741 945 Kč Nejvyšší soud vyčíslil za užití směnného kurzu ČNB ke dni podání vyjádření k dovoláním; srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), celkem 19 750 Kč.
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu