Plný text
28 Cdo 1677/2025-422
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) V. B., zastoupenému Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem [adresa] 2) T. B., zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem [adresa] a 3) D. B., zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 73 474 395 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 68 C 236/2020, o dovolání žalovaného 1) a dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2025, č. j. 28 Co 466/2024-254, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2025, č. j. 28 Co 466/2024-254, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. V přítomném sporu se žalobkyně domáhá poskytnutí peněžité náhrady (coby ekvivalentu bezdůvodného obohacení) za pozemky, jež byly předchůdci žalovaných vydány jako náhradní podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „zákon o půdě“), na podkladě soudních rozhodnutí, jež byla následně dovolacím soudem zrušena. Pozemky nebylo možné navrátit zpět do vlastnictví žalobkyně, neboť právní předchůdce žalovaných je v mezidobí převedl na třetí osobu, pročež žalobkyně požaduje peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny pozemků.
2. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 68 C 236/2020-197, Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) žalobu na uložení povinnosti žalovaným k zaplacení částky 73 474 395 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že zůstavitel V. B. (zemř. 21. 11. 2018), nabyl pět blíže označených pozemků z vlastnictví státu (ležících v katastrálních územích XY, XY, XY a XY), coby náhradních podle zákona o půdě, na základě pravomocných soudních rozhodnutí (nahrazujících dohodu oprávněné osoby s pozemkovým úřadem; § 11a zákona o půdě), jež byla následně – z podnětu žalobkyní (tehdy v procesním postavení žalované) podaných dovolání – Nejvyšším soudem zrušena. Po zrušení rozhodnutí se pozemky nevrátily do vlastnictví žalobkyně, neboť je zůstavitel v mezidobí prodal třetí osobě, za kupní cenu v souhrnu dosahující částky 1 483 855 Kč. Tato částka byla již žalobkyni uhrazena. Restituční nárok zůstavitel smlouvou z 15. 10. 2018 daroval svému synovi – žalovanému 1). Podle výsledku řízení o pozůstalosti po V. B. (zemř. 21. 11. 2018) jsou žalovaní dědici uvedeného zůstavitele.
4. Co do právního posouzení soud prvního stupně odmítl požadavek žalobkyně na poskytnutí náhrady za pozemky ve výši jejich obvyklé ceny, argumentuje tím, že i předchůdce žalobců coby prodávající byl tehdy v dobré víře a nemohl předvídat pozdější zrušení nabývacích titulů, pročež bezdůvodné obohacení pak představuje toliko částka, již utržil za prodej pozemků, která je nadto více než dvojnásobkem (nominální) hodnoty restitučního nároku. Tato částka již byla žalobkyni – ze strany žalovaného 1) – uhrazena. Žalovaní 2) a 3) pak podle soudu prvního stupně nejsou v přítomném sporu ani věcně legitimováni, i vzhledem k tomu, že nositelem restitučního nároku, „včetně všech práv a povinností s ním spojených“, se stal toliko žalovaný 1), na základě postoupení (darování) pohledávky podle § 33a odst. 1 zákona o půdě.
5. O žalobkyní podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále i jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2025, č. j. 28 Co 466/2024-254, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku I mění tak, že žalobní nárok je ve svém právní základu opodstatněný, jinak se v části ohledně výše plnění a ve výroku II o náhradě nákladů řízení zrušuje a v tomto rozsahu se vrací zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
6. Odvolací soud odkázal na recentní rozhodovací praxi dovolacího soudu, reprezentovanou zejm. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 771/2024, týkající se aplikace ustanovení § 3002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vylučujícího použití § 3000 a § 3001 o. z. u neplatných či zrušených úplatných smluv i v situacích, kdy bylo pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřujícího k převodu náhradního zemědělského pozemku na oprávněnou osobu v režimu zákona o půdě zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku. Jen z tohoto důvodu uzavřel, že žaloba je podána co do svého základu po právu, resp. že žalobou uplatněný nárok je ve svém právním základu opodstatněný. Odmítl, že by uplatnění práva na peněžitou náhradu žalobkyní bylo lze považovat za výkon práva kolidující s dobrými mravy. K pasivní věcné legitimaci všech žalovaných, včetně žalovaných 2) a 3), „souhlasil s argumentací žalobkyně a žalovaného 1), která vychází z výsledků pozůstalostního řízení“. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že vydal podle § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř. rozsudek mezitímní, za současného zrušení jeho části o určení výše bezdůvodného obohacení, „neboť je nutno zejm. stanovit okamžik vzniku bezdůvodného obohacení a obvyklou cenu nemovitostí a vedle toho se vypořádat i s námitkami žalovaných ohledně výsledku pozůstalostního řízení a hodnoty pozůstalosti“.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními všichni žalovaní.
8. Žalovaný 1) vymezuje přípustnost dovolání za použití hledisek uvedených v § 237 o. s. ř., jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Požaduje odklon od odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se aplikace § 3002 o. z. v případech zcizení pozemku, který nabyla oprávněná osoba dle zákona o půdě na základě soudního rozhodnutí, jež bylo po převodu pozemku na třetí osobu zrušeno; dovozuje, že jde o poctivého obohaceného, jemuž přísluší právo volby dle § 3001 odst. 1 o. z. Přitom dovozuje rozpor v judikatuře dovolacího soudu, jde-li o nabytí pozemku v restituci dle zákona o půdě, které dle jeho přesvědčení tkví v rozhodnutí, nikoliv v úplatné smlouvě. Za dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu považuje otázku dobrých mravů za popsaných mimořádných restitučních okolností, požaduje-li zde stát po dědicích obvyklou cenu pozemků nad částku již vráceného výtěžku z prodeje. Coby procesní vadu s ústavněprávním přesahem odvolacímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaní 2) a 3) ve společně podaném dovolání (jehož přípustnost rovněž připínají ke konkrétním kritériím dle § 237 o. s. ř.) namítají, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku, lze-li za dané situace rozhodnout mezitímně o základu nároku, je-li spor veden právě jen o právní režim výpočtu náhrady, resp. její výši, potažmo o tom, jestli dluh zanikl již poskytnutým plněním. Podle mínění těchto dovolatelů se odvolací odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky nabytí náhradního pozemku v restituci na základě soudního rozhodnutí, případně jde o otázku řešenou dovolacím soudem rozdílně, event. si vyžadující jiné posouzení. Podle dovolateli odkazované judikatury jde o nabytí nikoliv na základě smlouvy, ale rozhodnutí státního orgánu o vlastnictví. I pokud by rozsudky o nabytí pozemků – pokračují dovolatelé – měly snad smluvní povahu, nešlo by o smlouvy úplatné; převodem náhradních pozemků stát jen plnil restituční dluh, nikoli získával protiplnění, a proto se podle dovolatelů uplatní § 3001 odst. 1 o. z., kdy by zůstavitel coby poctivý příjemce mohl vydat jen to, co prodejem pozemků skutečně utržil. Utržená částka (1 483 855 Kč) tak představuje limit bezdůvodného obohacení a žalobkyni již byla vyplacena. Alternativně dovolatelé tvrdí, že i při posouzení převodu jako úplatného by se náhrada měla řídit hodnotou restitučního nároku coby případným protiplněním, nikoli obvyklou cenou pozemků. Za neřešenou považují dovolatelé otázku, jsou-li pasivně legitimováni k vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy zůstavitel nárok na poskytnutí náhradních pozemků převedl na jinou osobu, žalovaného 1). Rovněž vytýkají, že odvolací soud neposoudil uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení se zřetelem ke všem jimi vylíčeným okolnostem jako výkon práva odporující dobrým mravům a rozhodnutí odvolacího soudu nejenom v tomto směru označují za nepřezkoumatelné. I žalovaní 2) a 3) proto navrhují, aby pro jimi vylíčené důvody byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně podala k dovoláním žalovaných – jež má za v zásadě stejně odůvodněná – nesouhlasné vyjádření. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, korespondující recentní ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
11. Žalovaní 2) a 3) v doplnění dovolání i replice k vyjádření žalobkyně setrvali na své dovolací argumentaci, již dále rozvedli o poukazy na recentní rozhodovací praxi dovolacího soudu, již nepovažují za slučitelnou s odvolacím soudem v přítomné věci aplikovanou judikaturou.
12. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (žalovanými, účastníky řízení), zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jejich přípustností.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř. (jde-li o napadené meritorní měnící rozhodnutí).
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Žalovanými primárně nastolená otázka týkající se aplikovatelnosti § 3002 odst. 1 o. z. (vylučujícího užití § 3000 a 3001 o. z. u neplatných či zrušených smluv) v případě bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku zrušení pravomocného soudního rozhodnutí na nahrazení projevu vůle směřující (v režimu zákona o půdě) k převodu náhradního zemědělského pozemku (byl-li pozemek v mezidobí převeden na třetí osobu), přípustnost dovolání nezakládá. Uvedenou otázku odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 771/2024, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 920/2025, či již dříve i v usnesení ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2580/2024 – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta jako zjevně bezdůvodná usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. I. ÚS 357/25). Ohledně přijatého závěru, že za popsané situace je obohacený povinen vydat ochuzenému vlastníku pozemku peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny pozemku (§ 2999 odst. 1 o. z.), nikoliv jen to, co utržil úplatným právním jednáním, není judikatura rozporná a Nejvyšší soud – ani ve světle dovolateli nyní předestřené argumentace – neshledává důvody, pro které by daná otázka měla být posouzena jinak (oproti dosavadní judikatuře odlišně). [I proto dovolací soud v dané věci neshledal důvod pro dovolateli navrhované předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.]
17. Pro dosažený závěr není významné, nabývají-li restituenti vlastnické právo k náhradním pozemkům přímo (již) na základě pravomocného rozsudku o nahrazení projevu vůle či nikoli – zda jde o konstitutivní rozhodnutí státního orgánu o vlastnictví (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, či dovolateli odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, a ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023), nebo jde-li svou povahou o rozhodnutí o nahrazení dílčí části právního jednání, které směřuje ke vzniku právního poměru – uzavření smlouvy, jak Nejvyšší soud rovněž vyložil v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 771/2024, v němž poukázal na smysl a účel aplikační praxe, kdy rozhodnutí o převodu náhradních pozemků supluje nefunkční systém veřejných nabídek pozemků, jejichž převod byl by na základě výsledků nabídkového řízení realizován za dosaženou cenu (viz § 11a odst. 3 písm. b/, odst. 4 a odst. 9 zákona o půdě), jež byla by uhrazena formou částečného či úplného uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby (viz § 11a odst. 7, odst. 8 a odst. 9 zákona o půdě). V rozporu s řečeným pak není, odvozuje-li se výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení od obvyklé ceny pozemku, která zde představuje předmět bezdůvodného obohacení, jehož vydání (byl-li převeden na třetí osobu) není dobře možné (k tomu srov. i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 920/2025) a kdy dosažená „cena“ (protiplnění v podobě uspokojovaného restitučního nároku) nebyla výsledkem negociace smluvních stran, a nadto šlo o cenu tzv. administrativní (srov. § 28a zákona o půdě), jež nevyjadřuje reálnou hodnotu restitučního nároku (ani cenu pozemku, jenž se i pro účely veřejné nabídky oceňuje podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.; srov. § 11a odst. 14 zákona o půdě) a zjevně nevyhovuje ani kritériím přiměřené a rozumné finanční náhrady ve smyslu recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024, ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3662/2023, a ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2958/2023) a jí reflektované judikatury Ústavního soudu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, uveřejněný pod č. 81/2021 Sb., nebo nález ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22).
18. Závěry dosavadní judikatury nebyly zpochybněny ani další dovolateli odkazovanou recentní judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1825/2025, vztahující se výlučně k povaze rozhodnutí o nabytí pozemku v rámci pozemkové restituce (a to i ve světle nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 164/24, ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 296/24, a ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1020/24, jež pracují i s variantou, že v popsaných situacích lze převod pozemků kvalifikovat jako smluvní, kdy rozhodnutí soudu nahrazuje dílčí část právního jednání směřujícího ke vzniku právního poměru). Odkazovaná rozhodnutí se tak ve svých konkluzích nevylučují (nejde o otázky řešené dovolacím soudem rozdílně) a Nejvyšší soud neshledává ani důvody pro jiné posouzení těchto otázek, nejenom proto, že závěry rozhodovací praxe – jde-li o otázku kvantifikace bezdůvodného obohacení – označil i Ústavní soud z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelné a neshledal v nich porušení práva na soudní ochranu (viz odst. 10 odůvodnění shora odkazovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 357/25).
19. Dovolání je ovšem přípustné pro řešení otázky podmínek vydání mezitímního rozsudku, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru o opodstatněnosti dovolání.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
22. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
23. Podle ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
24. Mezitímním rozsudkem ve smyslu citovaného § 152 odst. 2 o. s. ř. soud rozhoduje o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které se týkají základu uplatněného nároku (tedy nikoliv jen některé z dílčích sporných otázek, jež se k základu uplatněného nároku vztahují) s tím, že v něm nejsou řešeny jen okolnosti, které se týkají výše plnění. Mezitímním rozsudkem se soud vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem, jde o věc rozhodnutou. Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku (byl-li vydán); jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, a ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod číslem 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vydání mezitímního rozsudku – pojmově vždy kladného – předpokládá, že právní základ nároku „je dán“ alespoň v nepatrné části, že nárok nezanikl (k tomu srov. přiměřeně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Vydání mezitímního rozsudku není zpravidla účelné tam, kde je mezi stranami veden spor jen o výši nároku nebo o způsob jejího určení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3821/2020).
25. V posuzované věci je mezi stranami primárně veden spor nikoliv o vznik bezdůvodného obohacení (jež mělo vzniknout jejich právnímu předchůdci odklizením nabývacího titulu až poté, kdy původně získané náhradní pozemky převedl na třetí osobu), ale o jeho výši (jež zahrnuje i způsob jeho stanovení, včetně toho, uplatní-li se § 3001 nebo § 3002 o. z., tedy lze-li vycházet z výtěžku prodeje nebo obvyklé ceny pozemků).
26. Brání-li se pak žalovaní i tím, že nárok žalobkyně byl již zcela uspokojen (v důsledku již poskytnutého plnění, které – při odlišném náhledu stran na kvantifikaci bezdůvodného obohacení – považují žalovaní za nikoliv jen částečné), stává se určení rozhodné výše nutným předpokladem pro zodpovězení otázky, zdali nárok vůbec ještě existuje. V takovém případě nelze vyslovit pravomocným (mezitímním) rozsudkem, že „žalobní nárok je ve svém právním základu opodstatněný“, aniž by měl soud za zjištěné, že výše nároku převyšuje částku již zaplacenou žalovanými. Odvolací soud ovšem ani rámcově nevyčíslil cenu pozemků a nezjistil (neuzavřel), že převyšuje již uhrazenou částku 1 483 855 Kč, a v daném kontextu se nezabýval ani tím, v jakém rozsahu byly (jsou) žalovaní povinni uhradit uplatněnou pohledávku, a to i se zřetelem na výsledky pozůstalostního řízení a účinky v něm dědici (či některými z nich) uplatněné výhrady soupisu (§ 1706 a násl. o. z.).
27. Připouští-li snad soud (i ve vazbě na argumentaci žalobkyně) variantu pozdějšího zamítnutí žaloby rozsudkem konečným (dospěl-li by soud k závěru, že žalovaní či někteří z nich již nejsou povinni plnit), jde o závěr očividně rozporný s účinky mezitímního rozsudku (jenž lze vydat toliko v situacích, kdy je nárok dán alespoň v nepatrné části), který i proto v popsané situaci vydat nelze, nehledě na to, že se odvolací soud nezabýval dalšími okolnostmi a důvody podstatnými pro posouzení základu nároku (jak bude rozvedeno i dále) a své rozhodnutí reálně založil toliko na odkazu na recentní rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se obecně ke kvantifikaci nároku.
28. Již z výše uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu správný není (že spočívá na neúplném a nesprávném posouzení naplnění předpokladů pro vydání mezitímního rozsudku).
29. Je-li dovolání přípustné (jak je tomu i v posuzovaném případě), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
30. Co do vad řízení Nejvyššímu soudu nezbývá než přisvědčit námitce dovolatelů o dílčí nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (jde-li o některé okolnosti a důvody podstatné i pro posouzení uplatněného nároku co do jeho základu, zejména stran pasivní věcné legitimace žalovaných a namítané kolize uplatnění nároku s dobrými mravy). Přestože podle ustálené judikatury není rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla nepřezkoumatelné jen proto, že neodpovídá všem požadavkům na náležitosti odůvodnění (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), v projednávané věci dosahuje deficit odůvodnění vyšší intenzity, mající vliv na uplatnění práv dovolatelů (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2104/2024).
31. V přítomné věci se odvolací soud ve svých závěrech omezil převážně na citaci dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu (jinak zajisté přiléhavé) k otázce výše bezdůvodného obohacení v obdobných věcech (ovšem aniž by současně přezkoumatelně uvedl, že bezdůvodné obohacení převyšuje žalovanými již uhrazenou částku), zatímco další relevantní otázky (i z hlediska základu nároku, měl-li jej za daný vůči všem žalovaným v jeho celém rozsahu) odbyl (v jedné větě) lakonickým odkazem na „argumentaci žalobkyně a žalovaného 1) vycházející z výsledku pozůstalostního řízení“ (jde-li otázku pasivní věcné legitimace i žalovaných 2/ a 3/), resp. tím, že uplatněním práva „žalobkyně toliko chrání svůj majetek“ (jde-li o současně nastolenou otázku slučitelnosti požadavku na vydání bezdůvodného obohacení ve světle dobrých mravů). Dovolacímu soudu přitom nepřísluší předjímat posouzení daných otázek (kdy sami dovolatelé uvádějí, že pro absenci důvodů a vypořádání jejich námitek nemohou proti rozhodnutí odvolacího soudu účinně argumentovat). V obecné rovině lze však uvést, že ochrana majetku státu není (nemusí být) sama o sobě jediným testem (z hlediska korektivu dobrých mravů), nevypořádal-li se soud se souhrnem dalších tvrzených – dle žalovaných mimořádných – okolností (zejména jde-li o uplatnitelnost nároku vůči žalovaným 2/ a 3/, již se sami ani později nestali nositeli restitučního nároku, připadl-li jen žalovanému 1). Rozhodné právní a skutkové souvislosti odvolací soud neuvedl ani k otázce pasivní věcné legitimace žalovaných, tedy k otázce přechodu dluhů na dědice, včetně žalovaných 2) a 3), kdy nerozlišil jednotlivé části tvrzeného nároku a okamžik jeho vzniku, nevyslovil se k možným důsledkům namítaného převodu restitučního nároku toliko na žalovaného 1/ (zda šlo jen o převod restituční pohledávky nebo o převzetí relevantního majetkového souboru, resp. zda a v jakém rozsahu se případný dluh váže právě k převedenému nároku a nemá-li daná okolnost vliv na postavení zbylých dvou žalovaných) a v neposlední řadě pak nevypořádal ani námitky stran dědici (či některými z nich) v pozůstalostním řízení uplatněné výhrady soupisu (uzavřel-li, že uplatněný nárok je v celém svém rozsahu důvodný vůči všem žalovaným).
32. Protože rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadené části, jíž byl změněn zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, tak, že žalobní nárok je co do základu opodstatněný) správný není, a jelikož dovolací soud současně neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu (napadený výrok včetně kasační části s ním spojené) zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
33. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu