Plný text
28 Cdo 1928/2026-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Z. P., zastoupený JUDr. P. P., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: D. K., zastoupená JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o 436 527,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 221/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2026, č. j. 38 Co 133/2025-415, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 717,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. P..
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2026, č. j. 38 Co 133/2025-415, potvrdil, vyjma odvoláním nenapadeného výroku II, rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 10. 2024, č. j. 48 C 221/2022-305, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 436 527,50 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení užíváním společných nemovitých věcí (pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY v obci XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY) nad rámec spoluvlastnického podílu v situaci, v níž žalovaná (podílová spoluvlastnice jedné ideální čtvrtiny společných nemovitostí) bránila ostatním spoluvlastníkům v jejich užívání (měla společné nemovité věci pod uzamčením), je rozhodný rozsah, v němž nemovitosti fakticky užívala. Měla za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, a ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2529/2024. Kladla rovněž otázku, zda jí vznesená námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 3. 2019 do 24. 4. 2019 odporuje dobrým mravům. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1839/2000.
3. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu spočívá podstata (podílového) spoluvlastnictví v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Lze tedy uzavřít, že užívá-li spoluvlastník – bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu – společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18, publikované pod č. 48/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je pak uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících o. z. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Majetkový prospěch dosažený nadužíváním spoluvlastnického podílu považuje judikatura za bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, publikovaný pod č. 25/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná).
6. Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1306/2024, ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2084/2024, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, či ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016). V situaci, v níž měl spoluvlastník celou nemovitost pod vlastním uzamčením, nemusí pak být rozhodné, v jakém rozsahu ji pro své potřeby fakticky užíval (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3472/2024, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020, či ze dne 7. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 3707/2021). Také tehdy brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo neumožňují-li fakticky existující poměry některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016).
7. Odvolací soud se tedy od výše citované judikatury nikterak neodchýlil, dovodil-li, vycházeje ze zjištění, že žalovaná měla společné nemovitosti v rozhodném období (od 1. 3. 2019 do 30. 9. 2020) pod vlastním uzamčením, a bránila tak ostatním spoluvlastníkům v jejich užívání, že ve skutkových poměrech projednávané věci z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty (užíváním společných nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu) není rozhodné, v jakém rozsahu nemovitosti pro své potřeby fakticky využívala.
8. Klade-li dále dovolatelka otázku, zda jí vznesená námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 3. 2019 do 24. 4. 2019 odporuje dobrým mravům, dlužno k aplikaci korektivu dobrých mravů zopakovat judikaturou Nejvyššího soudu v obecné rovině již dovozené závěry, dle nichž v případě § 8 o. z. jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, či ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)]. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 8 o. z. je tak třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015). Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 687/2025, či ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy přitom v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 114/2024, ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího, zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1775/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3392/2014, a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1254/2020).
9. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu (postoj žalované, její neochota dohodnout se s ostatními spoluvlastníky na užívání společných nemovitostí a svévolné vyloučení ostatních spoluvlastníků z jejich užívání), uzavřel, že žalovanou vznesená námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 3. 2019 do 24. 4. 2019 odporuje dobrým mravům, neshledává dovolací soud jeho úvahy nikterak nepřiměřenými; Nejvyššímu soudu je tudíž v souladu s výše citovanou judikaturou nepřísluší jakkoliv korigovat.
10. Kritizuje-li pak dovolatelka hodnocení provedeného dokazování (poukazem na nevěrohodnost svědků navržených žalobcem) či závěry odvolacího soudu o způsobu užívání společných nemovitostí, napadá tím skutkové, a nikoliv právní, konkluze odvolacího soudu. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tedy na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze.
11. Vytýká-li dovolatelka konečně, že odvolací soud nevypořádal veškerou její odvolací argumentaci a čerpal skutková zjištění z účastnické výpovědi P. B. učiněné v jiném řízení, vystihuje tím případy vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci.
12. Skutkové okolnosti plynoucí z účastnické výpovědi P. B. totiž vyplývají i z jiných soudem provedených důkazů (zápis z jednání spoluvlastníků z 12. 11. 2018 či svědecké výpovědi G. V., K. V., A. U., L. P. a D. Z.). Soudy pak nejsou povinny vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod č. 139/2018 Sb. rozh. obč., nebo usnesení téhož soudu ze dne 2. 3. 2026, sp. zn. 28 Cdo 277/2026).
13. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v projednávané věci naplněny nejsou. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
14. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 10 060 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 12 717,10 Kč.
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu