Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie E - rutinní

Spisová značka

28 Cdo 2159/2026

Téma · generováno AIBezdůvodné obohacení při užívání pozemků v dobré víře

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 9. 11. 2026ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2159.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení

Shrnutí · generováno AI

Společnost, která pozemky užívala na základě podnájmu, nevěděla o zániku nájmu po exekuční dražbě. Soudy proto uzavřely, že po ní vlastník nemůže požadovat bezdůvodné obohacení; naopak musí vrátit plnění získané podle dříve zrušeného rozhodnutí. Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podle § 2994 o. z. vlastník nemá vůči faktickému uživateli právo na vydání bezdůvodného obohacení, byl-li uživatel v dobré víře, že disponent byl oprávněn mu věc přenechat. Dobrá víra se presumuje podle § 7 o. z. a její vyvrácení musí prokázat ten, kdo ji popírá. Její posouzení závisí na konkrétních okolnostech, zejména na vědomosti uživatele o zániku dispozičního oprávnění; v projednávané věci ji nevyvrátila ani vědomost o změně vlastníka či postavení uživatele jako investičního fondu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Podstatné je, že se užívání věci faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li uživatel v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči uživateli právo na náhradu.
    Zobrazit v textu
  • Dobrá víra uživatele (poživatele) věci se presumuje ( § 7 o. z.), pročež ten, kdo jeho dobrou víru popírá (zde žalobkyně), musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese také důkazní břemeno (srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, a ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017).
    Zobrazit v textu
  • Posouzení otázky, byla-li domněnka dobré víry úspěšně vyvrácena či nikoliv, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci, a v dovolacím řízení lze proto úvahy soudů nižších stupňů přezkoumat toliko v případě, jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1195/2020, ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2476/2020 a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2623/2019).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (8) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

28 Cdo 2159/2026-715

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: AM Properties s. r. o., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupená Mgr. Filipem Dombrovským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: PRAGORENT investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupená doc. JUDr. Filipem Melzerem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 2 485 532 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení 4 411 303,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 382/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2026, č. j. 91 Co 340/2025-633, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 43 983,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám doc. JUDr. Filipa Melzera, LL.M., Ph.D., advokáta se sídlem [adresa] .

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 2 485 532 s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za užívání označených pozemků v katastrálním území XY v době od 20. 1. 2015 do 31. 1. 2016. Žalovaná vzájemným návrhem požadovala vrácení 4 411 303,06 Kč, které žalobkyni poskytla na základě dřívějšího pravomocného rozhodnutí, které bylo později cestou dovolání zrušeno.

2. Naposled vydaným rozsudkem (ze dne 16. 6. 2025, č. j. 40 C 382/2016-584) Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) žalobu zamítl (výrok III) a vzájemnému návrhu žalovaného vyhověl (výrok IV). Rozsudkem ze dne 18. 3. 2026, č. j. 91 Co 340/2025-633, Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé (III a IV) potvrdil (výrok II).

3. V řízení bylo nesporné, že žalovaná předmětné pozemky do okamžiku jejich nabytí žalobkyní užívala (a požívala) na základě podnájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou (do 31. 1. 2016) s nájemkyní RYBRATEX s. r. o. (IČO: [IČO]), která do stejného okamžiku s těmito nemovitostmi disponovala na základě smlouvy nájemní uzavřené s tehdejší vlastnicí. Podnájem zanikl poté, kdy při exekuční dražbě (v níž pozemky vydražila právě žalobkyně) došlo i k zániku nájemního práva, které nebylo uvedeno v dražební vyhlášce (§ 336l odst. 5 o. s. ř., § 2277 o. z.). Podle soudy učiněných zjištění žalovaná nemovitosti nadále užívala v dobré víře (žalované svědčila domněnka dobré víry a v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná měla vědomost o zániku užívacího práva, resp. o tom, že společnost RYBRATEX nemůže s pozemky nadále disponovat). Odvolací soud proto uzavřel, že žalované nesvědčí pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení, a to ani podle § 2994 o. z. Důvodným pak shledal požadavek žalované na vydání bezdůvodného obohacení (dle § 2991 a násl. o. z.), jež na její úkor získala žalobkyně plněním na základě přechozího pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo k dovolání zrušeno a jež – jak bylo objasněno v dalším průběhu řízení – nemá oporu v hmotném právu (žalovaná nebyla pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně („dovolatelka“) dovoláním v části výroku II, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v meritorních výrocích III a IV (zamítnutí žaloby, vyhovění vzájemnému návrhu žalované).

5. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a jež se týká posouzení dobré víry uživatele (poživatele) věci (zde žalované) ve smyslu § 2994 o. z. Táže se, má-li být při posouzení dobré víry přihlédnuto k postavení, předmětu činnosti či charakteru osoby uživatele, resp. u investičního fondu i ke skutečnostem známým jeho depozitáři. Míní, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky, je-li pro posouzení dobré víry ve vztahu k užívání nemovité věci rozhodný způsob zániku užívacího práva a jeho obvyklé následky a trvá-li dobrá víra uživatele věci podle § 2994 o. z. i v případě, že se v průběhu užívání dozví o zániku práva původně oprávněné osoby k této věci.

6. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyhodnotil rozhodné okolnosti mající vliv na dobrou víru v užívání pozemků, jde-li o význam, postavení a povahu uživatele, jakož i předmět jeho činnosti, i ve světle toho, že žalovaná je vrcholným profesionálem (investičním fondem) v oblasti nemovitých věcí, jako taková měla sama vyvíjet zvýšenou aktivitu, aby se dozvěděla o zániku svého užívacího práva, a kdy jí lze přičítat i vědomost či pasivitu jejího depozitáře. Žalovaná – pokračuje dovolatelka – věděla, že proti původnímu vlastníkovi pozemků je vedena exekuce (kdy pravidelným důsledkem exekuce je exekuční dražba nemovitých věcí ve vlastnictví povinného) a také to, že jí může (z jiných důvodů) kdykoli během trvání smlouvy oprávnění užívat pozemky zaniknout (z důvodu, že byla uzavřena na dobu určitou do doby rozhodnutí ve věci restituce vlastnického práva k pozemkům, které jsou předmětem podnájmu, nejdéle do 31. 1. 2016). Nejpozději od počátku června 2015 pak dobrá víra žalované zanikla nejen proto, že měla o zániku svých práv vědět, ale proto, že s nimi byla „objektivně seznámena“.

7. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.

8. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.

9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zdůrazňovala, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3382/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017).

12. V režimu právní úpravy občanského zákoníku účinné po 1. 1. 2014 (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; v textu jen „o. z.“) se pak judikatorní závěry reflektující otázku věcné pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení v popsaných případech (dá-li disponent věc neoprávněně k užívání nebo požívání jinému) již bezezbytku neuplatní, neboť judikaturou přijaté pravidlo vylučující odpovědnost faktického uživatele za bezdůvodné obohacení modifikuje ustanovení § 2994 o. z. Po uživateli (poživateli) lze náhradu (bezdůvodné obohacení) požadovat, nebyl-li v dobré víře, že osoba, která mu věc přenechala, k tomu byla oprávněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, uveřejněný pod číslem 8/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný tamtéž pod číslem 25, ročník 2022).

13. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021) ustanovení § 2994 o. z. jest (se zřetelem na jeho smysl a jím sledovaný účel) nutno vztáhnout jak na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcí disponentovi již v době přenechání nesvědčilo, tak i na situace, v nichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl, avšak toto právo posléze zaniklo, přičemž disponentem založený titul, na základě něhož faktický uživatel s věcí hospodařil, současně pozbyl účinků (typicky skončení podnájemního vztahu při zániku nájmu). Podstatné je, že se užívání věci faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li uživatel v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči uživateli právo na náhradu.

14. Dobrá víra uživatele (poživatele) věci se presumuje (§ 7 o. z.), pročež ten, kdo jeho dobrou víru popírá (zde žalobkyně), musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese také důkazní břemeno (srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, a ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017).

15. Jak Nejvyšší soud již dříve konstatoval ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v dané věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1687/2023), dobrá víra ve smyslu § 2994 o. z. se hodnotí podle všech relevantních okolností, zejména podle uživatelovy vědomosti o zániku dispozičního oprávnění na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, a jeho následného jednání. Posouzení otázky, byla-li domněnka dobré víry úspěšně vyvrácena či nikoliv, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci, a v dovolacím řízení lze proto úvahy soudů nižších stupňů přezkoumat toliko v případě, jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1195/2020, ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2476/2020 a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2623/2019).

16. Úvaha soudů nižších stupňů v přítomné věci nepřiměřená není a žádným defektem netrpí; soudy zde přihlédly ke všem podstatným skutečnostem a logicky, s oporou v právu a judikatuře vyložily, proč se žalobkyni nepodařilo vyvrátit domněnku dobré víry žalované (jde-li o oprávnění disponenta – nájemce – přenechat věc do podnájmu žalované, resp. důvodnost přesvědčení o trvání tohoto oprávnění). Odvolací soud přitom přihlédl zejména k tomu, že žalovaná se v červnu 2015 svým přičiněním dozvěděla pouze o změně vlastníka (kdy jen tato okolnost sama o sobě nájem neruší; srov. § 2221 o. z.), nikoliv o zániku nájmu (jenž nebyl zjistitelný z katastru nemovitostí, jímž zde silně a opakovaně argumentuje žalobkyně, ani z jiných veřejných zdrojů). Významné byly i další okolnosti: žalovaná uhradila nájemkyni podnájemné za rok 2015, nájemkyně jí poměrnou část nevrátila, ani žalobkyně ani nájemkyně zánik nájmu (podnájmu) žalované neoznámily, nájemkyně dále zajišťovala správu pozemků a žalovaná nebyla v jejich užívání nikým rušena. Z dopisů žalované z ledna a února 2016 vyplývalo pouze to, že žalovaná měla zájem užívat pozemky i nadále, nikoliv vědomost o tom, že podnájem již zanikl.

17. Dovolací přezkum je pak v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

18. Dovolatelkou předložená otázka, zda dobrá víra trvá i tehdy, dozví-li se uživatel o zániku práva osoby, která mu věc přenechala, nevychází ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. Ten totiž nezjistil, že by žalovaná o zániku nájmu věděla; zjistil jen její vědomost o změně vlastníka. Tato otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

19. Totéž platí i pro otázku významu způsobu zániku užívacího práva. Odvolací soud se způsobem zániku užívacího práva žalované a jeho následky v individuálních poměrech souzené věci zaobíral a podrobně odůvodnil svůj skutkový závěr, že žalovaná o zániku svého užívacího práva ani zániku oprávnění disponenta v předmětném období nevěděla a vědět nemohla, čímž dostál i požadavku formulovanému v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (rozsudek ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1687/2023).

20. Staví-li dovolatelka svou argumentaci o možné absenci dobré víry izolovaně také na vědomosti žalované o vedení exekuce proti původnímu vlastníku předmětných pozemků, „jejíž pravidelnou součástí je exekuční dražba nemovité věci“, případně na tom, že v průběhu trvání smlouvy mohlo oprávnění žalované užívat pozemky zaniknout i z jiných důvodů, přehlíží, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). I kdyby však jejich uplatnění bylo přípustné, nemohly by přivodit změnu závěru o dobré víře uživatelky, neboť s ní nikterak nesouvisí, resp. nic nemění na závěru, že se žalovaná nedozvěděla a ani z veřejně dostupných zdrojů dozvědět nemohla o zániku oprávnění nájemkyně disponovat s předmětnými pozemky.

21. Odkazy dovolatelky na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3776/2015, rozsudek ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, usnesení ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 700/2022, rozsudek ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, nejsou případné, neboť se týkají skutkově odlišných situací nebo dobré víry v jiných právních souvislostech. Naopak závěr odvolacího soudu odpovídá judikatuře, podle níž vlastník nemá přímé právo na náhradu vůči uživateli, jehož dobrá víra ve smyslu § 2994 o. z. nebyla vyvrácena.

22. Přípustnost dovolání nezakládá ani současně nastolená otázka, má-li být při posuzování dobré víry dle § 2994 o. z. přihlédnuto ke specifickému postavení žalované coby investičního fondu a lze-li jí přičíst i vědomost získanou jejím depozitářem. I tyto otázky dovolatelka formuje na základě vlastních skutkových závěrů, že žalovaná jako investiční fond se měla dozvědět o zániku nájmu společnosti RYBRATEX s.r.o. v souvislosti s exekuční dražbou. Z postavení žalované, která je investičním fondem, dovozuje její povinnost vyvíjet zvýšenou aktivitu, aby se dozvěděla o zániku svého užívacího práva, když jí má být „plně přičitatelná vědomost i pasivita depozitáře“. Ze skutkových zjištění ovšem nikterak nevyplývá, že měl depozitář potřebné informace k dispozici. Pouhá vědomost o exekuci nebo o možnosti, že užívací právo může v budoucnu zaniknout (jak již výše vysvětleno) nedokládá nedostatek dobré víry v rozhodném období a na závěru, že dobrá víra žalované v přítomné věci nebyla úspěšně zpochybněna, nic nemění ani její postavení, charakter a předmět činnosti (jež její možnost dozvědět se o rozhodných okolnostech v přítomné věci oproti jiným subjektům zásadně neposiluje).

23. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není (není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco žalovanou v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 35 900 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 7 633,50 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 11. 2026

Mgr. Petr Kraus předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací