Plný text
28 Cdo 4969/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. R., O., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Esta Praha s.r.o., IČO: [IČO], se sídlem ve [adresa] zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 66 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 187/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2015, č. j. 69 Co 12/2015-159, takto:
Dovolání se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 5) ze dne 14. února 2014, č. j. 9 C 187/2012-114, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 66 100 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; současně odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné. Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího) a nejsou naplněny ani předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241 odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitky uplatněné dovolatelkou, jež se vztahují k procesnímu postupu odvolacího soudu (jemuž dovolatelka vytýká nepřezkoumatelnost rozhodnutí, přijetí jiných skutkových závěrů bez zopakování či doplnění dokazování a nesplnění poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř.) vystihují vady (odvolacího) řízení a nepředstavují zde kvalifikované otázky procesního práva, jež by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím při přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně (k jehož zrušení ostatně přistoupil především z důvodu neúplnosti a nesprávnosti skutkových zjištění a chybějícího poučení). Přitom platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) a vady řízení samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání, na níž lze – v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 – usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Na přípustnost dovolání nelze pak usuzovat ani prostřednictvím námitek dovolatelky vztahujícím se právě ke skutkovým předpokladům, z nichž vychází odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí (a na nichž následně staví i své závěry o uzavření kupní smlouvy mezi stranami, odmítaje, že za zjištěných okolností by bylo lze na žalovanou pohlížet toliko jako na dohodnuté místo plnění). Způsobilým dovolacím důvodem nemohou být vadná skutková zjištění a uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li právě z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přitom platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu dohody zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (aplikován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; k tomu srovnej též hlavu II, díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002).
Tedy i otázka obsahu dohody účastníků (a z ní odvolacím soudem činěný závěr – dovolatelem kritizovaný – kdo měl být dodavatelem /prodávajícím/ střešního materiálu) je především otázkou skutkových zjištění. K dovolatelkou předestřené otázce hmotného práva, týkající se podmínek pro odstoupení od smlouvy podle § 517 odst. 1 obč. zák. (z důvodu prodlení dlužníka, který nesplnil svůj dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu věřitel poskytl) nelze než uvést, že za daného skutkového stavu – kdy odvolací soud vychází ze zjištění, že právě písemný úkon žalobce z 27. 7. 2012 byl onou dodatečnou výzvou k plnění (tedy ke splnění již dříve splatného dluhu) – nelze v právních závěrech odvolacího soudu nalézt ani kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně dovolatelkou předestřeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 989/99 (kdy přiměřenost dodatečné lhůty k plnění se odvíjí od charakteru závazku; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 4885/2009). [I s ohledem na odvolacím soudem kritizovaný (nedostačený) rozsah dokazování soudu prvního stupně k rozhodným okolnostem o obsahu dohody účastníků, nelze však vyloučit, že i řešení těchto relevantních právních otázek může v dalším průběhu řízení doznat změny ve vazbě na výsledky doplněného dokazování.]
Protože rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, nebylo rozhodováno o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); i o nich rozhodnout soudy nižších stupňů až v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2016
Mgr. Petr Kraus předseda senátu