Plný text
28 Cdo 61/2026-406
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně AQUATECHNIK Moravia, s.r.o. v likvidaci, IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Annou Morávkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému městu Dubňany, IČ [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupenému JUDr. Radkou Chlebcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] o 930.970,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 39/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2025, č. j. 55 Co 80/2025-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 12. 12. 2024, č. j. 26 C 39/2024-366, neprominul žalobkyni zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Soud neshledal omluvitelným důvodem ve smyslu § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), skutečnost, že žalobkyně omylem uvedla do platebního příkazu nesprávné číslo účtu, pročež nedošlo k včasné úhradě soudního poplatku za odvolání, což vedlo k zastavení řízení.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2025, č. j. 55 Co 80/2025-373, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Přitakal plně názoru obvodního soudu, jehož procesní postup označil za zcela korektní. V odvolání akcentované skutečnosti nepovažoval za podřaditelné pod „zmeškání z omluvitelného důvodu“.
3. Proti rozhodnutí městského soudu brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud dle jejího mínění při aplikaci § 58 o. s. ř. odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5379/2015. Soudům obou stupňů vytýká nedostatečné zkoumání omluvitelného důvodu zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, jenž může spočívat též ve skutečnostech zaviněných účastníkem řízení, a nesprávné vyhodnocení konkrétních individuálních okolností projednávaného případu. Zdůrazňuje svou vůli uhradit soudní poplatek včas, k čemuž nedošlo toliko pro neuvedení pomlčky za prvními čtyřmi číslicemi čísla účtu soudu. Současně připomíná, že je zcela v dispozici účastníka, kdy v rámci stanovené lhůty přistoupí k realizaci daného úkonu, pročež je irelevantní soudy akcentovaný okamžik, v němž se rozhodla soudní poplatek uhradit. Pro vylíčené žádá zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
4. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
5. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání však přípustným není.
8. Dle § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SOP“) nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (odst. 1). Zjistí-li odvolací soud poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, že nebyl zaplacen poplatek splatný podáním odvolání, vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může odvolací soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty odvolací soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Obdobně se postupuje při řízení před dovolacím soudem (odst. 2).
9. Ve smyslu § 55 o. s. ř. nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit.
10. Podle § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
11. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně hlásí k názoru, že lhůta ve smyslu § 9 odst. 1 a 2 zákona o SOP je propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř. procesní povahy, již může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§ 55, věta druhá, o. s. ř. a § 9 odst. 1 a 2 zákona o SOP), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o SOP včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit. Není tudíž možné uvažovat o prominutí zmeškání zmíněné lhůty podle § 58 o. s. ř. (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1550/2022, ze dne 13. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2380/2023, anebo ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 29 Cdo 1953/2025). V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud mimo jiné připomíná, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a to dokonce ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (krom výše jmenovaných viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).
12. S vědomím shora uvedeného lze tedy stěží přisvědčit dovolatelce stran rozporu negativního rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku s judikaturou dovolacího, potažmo Ústavního, soudu. Na výsledném (ve vztahu k žalobkyni nepříznivém) vyznění rozhodnutí pak ničeho nezmění, zabývaly-li se soudy již poněkud zbytně případnou existencí omluvitelných důvodů zmeškání lhůty. Namítaný rozpor pak zjevně nelze shledat ani ve vztahu k dovolatelkou konkrétně citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, v němž vyjádřené závěry se týkaly lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu (resp. prominutí jejího zmeškání), přičemž omluvitelným důvodem ve smyslu § 58 o. s. ř. mělo být úmrtí blízké osoby účastníka a s tím související jeho psychický stav. Odkaz na zmíněné rozhodnutí je tak v kontextu nyní řešené kauzy (lišící se charakterem lhůty i nesouměřitelností okolností, jež zmeškání přivodily) nutné považovat za nepřípadný.
13. K samotným námitkám dovolatelky ohledně naplnění omluvitelného důvodu sluší se zcela nad rámec shora vylíčeného poznamenat, že ani skutečnost spočívající v pochybení účastníka v čísle účtu soudu není podle konstantní judikatury zpravidla s to zvrátit nepříznivé procesní důsledky tímto způsobem zapříčiněného zastavení řízení (k tomu viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1763/2021, a ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 463/2025).
14. Z uvedeného je zjevné, že na předmětné dovolání není možné pohlížet jako na přípustné, pročež bylo Nejvyšším soudem ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu