Plný text
29 Cdo 2903/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele M. N., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v [adresa] za účasti OSPAP a. s., se sídlem [adresa] PSČ 102 23, identifikační číslo [IČO], zastoupené JUDr. Radovanem Bernardem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, PSČ 110 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 166/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2009, č. j. 14 Cmo 85/2008-149, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti OSPAP a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 27 Cm 166/2005-92, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti OSPAP VELKOOBCHOD PAPÍREM, a. s., po změně obchodní firmy OSPAP, a. s., identifikační číslo [IČO] (dále jen „společnost“) konané dne 3. srpna 2005, o schválení přechodu všech účastnických cenných papírů společnosti, které nejsou ve vlastnictví hlavního akcionáře, na hlavního akcionáře, postupem podle ustanovení § 183i a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) [výrok I.] a zavázal navrhovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení [výrok II.].
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolatelem tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí v části, v níž soudy dospěly k závěru, že hlavní akcionář při stanovení výše protiplnění vycházel i z dalších podkladů, podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje.
Souladem ustanovení § 183i až § 183n obch. zák. s ústavním pořádkem se zabýval Ústavní soud – v obecné rovině – již v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/2005, uveřejněném pod číslem 257/2008 Sb., jímž zamítl nejen návrh na zrušení těchto ustanovení ve znění po novele provedené zákonem č. 377/2005 Sb., ale i návrh na jejich zrušení před touto novelou (tj. ve znění rozhodném pro projednávanou věc), původně vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 53/2005 (viz odstavce 1 až 3 označeného nálezu), aniž by ve vztahu k uvedenému znění zákona závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/2005 jakkoli modifikoval. Následně pak Ústavní soud i ve vztahu k obchodnímu zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., odmítal ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů ve věci squeeze out(u) s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 56/2005 a s odůvodněním, že v postupu obecných soudů neshledává nic, co by svědčilo o stěžovatelem tvrzeném zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. května 2008, sp. zn. IV. ÚS 2744/07, nebo usnesení ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. I. ÚS 1852/08).
V nálezu ze dne 21. března 2011, sp. zn. I. ÚS 1768/09 (dále jen „nález I. ÚS 1768/09“) však Ústavní soud uzavřel [bod 25], že: „Jakkoli v tehdejším znění ObchZ“ tj. ve znění před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. „nebyl výslovně upraven obligatorní dohled ČNB, je na základě výše uvedeného zřejmé, že právní úprava aplikovaná v daném případě nevyhovovala ústavním nárokům, a to právě pro absenci obligatorního dohledu ČNB, přičemž to byl právě tento dohled, jenž umožňoval zajistit ústavně přijatelnou ochranu základních práv menšinových akcionářů.“
V bodu 30 nálezu I. ÚS 1768/09 pak Ústavní soud konstatoval, že „z výše řečeného vyplývá, že absence dohledu ČNB znemožňovala náležitou ochranu stěžovatelových základních práv, a proto měla představovat též dostatečný důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o nuceném výkupu cenných papírů, bylo-li by ovšem možné rozhodnout v rozumné době, což ovšem z důvodů uvedených shora neplatí. Prohlásil-li by obecný soud usnesení valné hromady, která rozhodla o přechodu vlastnického práva k účastnickým cenným papírům na hlavního akcionáře, za neplatné, odpadne právní důvod, na jehož základě k takovému přechodu došlo (srov. Dědič, J., Štenglová, I., Čech, P., Kříž, R. Akciové společnosti. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 325n.), což by ve svém důsledku mělo vést k obnovení vlastnického práva předcházejících akcionářů. S ohledem na principy imanentní ústavnímu pořádku však přesto nelze vyslovit neplatnost usnesení valné hromady, neboť takové rozhodnutí by bylo nepřiměřeným zásahem jak do objektivního principu právní jistoty, který je jednou z komponent konceptu právního státu (srov. již nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/94, N 14/3 SbNU 73), tak by mohlo dojít k porušení subjektivních majetkových práv třetích osob. To proto, že k přijetí usnesení valné hromady o nuceném výkupu akcií došlo před několika lety. Zrušením napadených rozhodnutí by došlo ke zpochybnění řady právních úkonů, které v mezidobí akciová společnost učinila, což by mohlo přivodit vážnou majetkovou újmu třetím osobám jednajícím v dobré víře v platnost nuceného výkupu. Proto má Ústavní soud za to, že by neodpovídalo proporcionálnímu omezení jak působení objektivních ústavních principů, tak subjektivních základních práv, kdyby po uplynutí doby v řádu let proběhlo navrácení do původního stavu. V této konstelaci je nutno upřednostnit ochranu základních práv třetích osob a většinového akcionáře. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí nezrušil a toliko deklaroval, že napadená rozhodnutí způsobila porušení stěžovatelova základního práva vlastnit majetek, které garantuje čl. 11 Listiny. Konstatovaná protiústavnost rozhodnutí obecných soudů by přitom měla mít v případných dalších soudních řízeních stejné účinky jako zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.“
V usnesení ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. IV. ÚS 617/11 pak Ústavní soud dospěl – ohledně usnesení valné hromady podle ustanovení § 183i obch. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. – k závěru, že: „V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Dovolací soud s poukazem na § 183i až 183n obchodního zákoníku, na svou judikaturu i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, ze dne 27. března 2008 vyložil své závěry vztahující se ke lhůtě pro svolání valné hromady, na jejímž pořadu jednání je uplatnění práva výkupu účastnických cenných papírů, k právní úpravě jejich výkupu, shody této úpravy s ústavním pořádkem, jakož i se stanovením a posouzením výše protiplnění za nuceně vykoupené cenné papíry a charakterem řízení před odvolacím soudem vedeném jako řízení nesporné. Též odvolací soud se v odvolacím řízení proti usnesení soudu prvního stupně vypořádal s námitkami stěžovatele ve shodě s právními závěry Nejvyššího soudu, v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotil skutečnosti, pro které byl důvodně návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítnut a pro které také ve věci samé jeho výrok potvrdil. Soud prvního stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav, své rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnil, přičemž se dostatečně vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi a tvrzeními stěžovatele. Přes označení účastníků jako žalobce a žalovaný je podle náhledu Ústavního soudu zřejmé, že řízení vedl jako řízení nesporné.
Podle přesvědčení IV. senátu Ústavního soudu tak obecné soudy napadenými rozhodnutími rozhodly, stejně jako v typově stejných věcech stěžovatele, které byly projednávány Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1260/10 a sp. zn. IV. ÚS 1494/10, v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.“
Jak patrno ze shora uvedeného, není judikatura Ústavního soudu při posuzování souladu ustanovení § 183i a násl obch. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., zcela konzistentní. Podstatné pro rozhodnutí v projednávané věci však je, že v nálezu I. ÚS 1768/09 dospěl Ústavní soud k závěru, že po uplynutí „rozumné doby“ již nelze usnesení valné hromady, která rozhodla podle § 183i obch. zák,. prohlásit za neplatné. Protože v projednávané věci se valná hromada konala dne 3. srpna 2005, je Ústavním soudem stanovený předpoklad více než naplněn.
Posouzení, k jakému dni má znalec v posudku, vypracovaném pro účely výkupu účastnických cenných papírů, stanovit výši protiplnění v penězích, nemůže mít žádný význam pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané podle ustanovení § 183i a násl. obch. zák. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4161/2008 a sp. zn. 29 Cdo 3797/2008, ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4961/2009, nebo ze dne 5. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4998/2009, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Určení výše protiplnění k nesprávnému dni může vést toliko k závěru o nepřiměřenosti výše protiplnění, jež však důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady není (§ 183k odst. 5 obch. zák.). Nemůže-li se řešení této otázky projevit v poměrech dovolatele (tj. nemůže-li zvrátit rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu), nelze pro její posouzení dovolání připustit (srov. usnesení uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Stejný závěr se prosadí i u námitky dovolatelem tvrzené nedostatečnosti znaleckého posudku vypracovaného pro účely výkupu účastnických cenných papírů před určením výše protiplnění hlavním akcionářem.
A konečně závěr o tom, že považuje-li představenstvo výši protiplnění určenou posudkem znalce za spravedlivou, postačí, vyjádří-li to ve zprávě podle § 183i odst. 2 obch. zák. odkazem na tento posudek, je do té míry zjevný, že k založení přípustnosti dovolání vést nemůže.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání navrhovatele odmítl a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše činí podle ustanovení § 7 písm. g), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 3.750,- Kč, a náhrady hotových výdajů určené podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Společně s náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 810,- Kč tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži dovolatele celkem 4.860,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 31. května 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu