Plný text
29 Cdo 2909/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. J. C., bytem [adresa] úpadkyně M O C C A T R A D E, s. r. o., identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 460 01, proti žalované KONKURSNÍ v. o. s., se sídlem [adresa] PSČ 460 02, identifikační číslo osoby [IČO], jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Lesy Liberec a. s., identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 460 02, o určení neplatnosti převodu vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 468/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2013, č. j. 11 Cmo 175/2012-44, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. března 2012, č. j. 33 Cm 468/2011-14, zamítl – odkazuje na ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – žalobu o určení neplatnosti převodu vlastnického práva k nemovitostem, a to k budově č. p. se stavební parcelou č. [parcela], k pozemkům č. 130/2, 130/3 a 391/5 se stavbami na nich se nacházejícími, jež jsou zapsány na listu vlastnictví [LV] pro k. ú. a obec O. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec (dále jen „nemovitosti“), učiněného kupní smlouvou ze dne 24. června 1999 a jejím dodatkem č. 1 ze dne 29. června 1999, uzavřenou mezi společností M O C C A T R A D E, s. r. o. a Lesy Liberec a. s. [dále jen „úpadkyně M“ a „úpadkyně L“] (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. února 2013, č. j. 11 Cmo 175/2012-44, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (první výrok) a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení. V této souvislosti poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. července 2005, č. j. 46 Cm 36/2002-134, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005, č. j. 15 Cmo 194/2006-160, jímž byly (mimo jiné) vyloučeny nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně M, a na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. března 2008, č. j. 46 Cm 10/2006-138, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2008, č. j. 15 Cmo 175/2008-159, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně L.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné (jen) podle ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013), Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Učinil tak vzhledem k závěrům formulovaným Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002, uveřejněném pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179, ze kterých je zřejmé, že za stavu, kdy pravomocnými soudními rozhodnutími byly nemovitosti vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně M a žaloba o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně L (podaná žalobcem) byla zamítnuta, již nemůže žalobce s požadavkem na určení neplatnosti „převodu vlastnického práva“ uspět.
Argumentace dovolatele (v dovolání označenou) judikaturou Nejvyššího soudu je přitom v poměrech dané věci zjevně nepřípadná.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – soud prvního stupně (přes kasační výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nákladům řízení) dosud o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů nerozhodl; rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2014
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu