Plný text
29 Cdo 5376/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) Ing. K. R., b) S. M., c) Lukrativ, a. s., se sídlem [adresa] PSČ 619 00, identifikační číslo osoby [IČO], d) D. K., e) Ing. B. K., f) Mgr. M. P., g) M. S., h) RNDr. M. S., k) M. N., l) V. P., m) R. G., n) P. K., o) R. B., p) Ing. M. F., q) MUDr. J. S., r) M. M., s) V. B., t) Ing. V. Z., u) PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED, se sídlem v Nikósii, Kennedy 70, 2nd floor, P. C. 1076, Papabasiliou House, Kyperská republika, v) PRAGUE INVESTMENT HOLDINGS (CYPRUS) LIMITED, se sídlem [adresa] zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 120 00, a w) MEI-Tsjechië en Slowakije Fonds, N. V., se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Peterem Šmehýlem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, za účasti 1) Sokolovské uhelné, a. s., naposledy se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], a 2) Sokolovské uhelné, právního nástupce, a. s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 43/2005, o dovolání navrhovatelů b) a k) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015, č. j. 7 Cmo 552/2013-543, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. S. M. a M. N. jsou povinni zaplatit Sokolovské uhelné, právnímu nástupci, a. s., společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.238,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. června 2013, č. j. 45 Cm 43/2005-510, rozhodl, že bude v řízení pokračovat se Sokolovskou uhelnou, právním nástupcem, a. s., coby právní nástupkyní Sokolovské uhelné, a. s., identifikační číslo osoby [IČO] (výrok I.), zastavil řízení o návrzích navrhovatelů a), b), c), d), e), f), g), h), k), l), m), n), o), u), v) a w) a „ohledně účastníka ad 1) Sokolovská uhelná, a. s.“ [výrok II.], připustil změnu původního navrhovaného petitu navrhovatelů p), q), r), s) a t) na „přezkoumání přiměřenosti protiplnění“ (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelů b), d), f), k) a v) potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. vůči všem odvolatelům (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelka b) [dále též „první dovolatelka“] a navrhovatel k) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že v řízení o neplatnost usnesení valné hromady o převodu obchodního jmění na hlavního akcionáře a smlouvy o převodu obchodního jmění, zahájeném před zápisem tohoto převodu do obchodního rejstříku, lze po zápisu převodu obchodního jmění do obchodního rejstříku pokračovat, jen dojde-li ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo o přiměřené zadostiučinění anebo o právo na dorovnání, pokud takové řízení již neprobíhá [viz § 220h odst. 4 a § 220p odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném ke dni konání napadené valné hromady, tj. ke 4. květnu 2005 (naposledy ve znění zákona č. 179/2005 Sb.), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 29 Odo 1128/2005, uveřejněné pod číslem 19/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2008“), a ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1048/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2011, pod číslem 160].
V projednávané věci odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně zastavil řízení (mimo jiné) vůči dovolatelům s ohledem na § 220h odst. 4 a § 220p odst. 3 obch. zák., neboť převod obchodního jmění Sokolovské uhelné, a. s., na jejího hlavního akcionáře Sokolovskou těžební, a. s. (nyní Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s.), byl pravomocně zapsán do obchodního rejstříku a oba dovolatelé podali již dříve samostatný návrh na přezkoumání výše vypořádání, resp. na dorovnání (podle § 220p odst. 2 a 3, § 220h a § 220k obch. zák.), přičemž probíhá-li již o téže věci u soudu jiné řízení, konverze projednávané věci na takové řízení není možná (brání jí překážka litispendence).
Napadené usnesení odvolacího soudu je s výše citovaným judikatorním závěrem, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, plně v souladu.
Dovolatelé odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2502/2014, jež je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci K. a M. proti České republice ze dne 15. října 2009, č. 32921/03, 28464/04, 5344/05, a namítají, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je nutné dokončit, neboť v řízeních konvertovaných postupem podle § 220h odst. 4 obch. zák. popsaným v R 19/2008 a v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1048/2008 soudy nebudou moci s ohledem na § 131 odst. 8 obch. zák. posuzovat otázku platnosti napadených usnesení valné hromady jako otázku předběžnou.
Přitom však přehlížejí, že:
1) Ústavní soud (zohledňuje závěry rozsudku ve věci K. a M. proti České republice) v nálezu ze dne 3. března 2011, sp. zn. III. ÚS 2671/09 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 60, ročníku 2011, pod pořadovým číslem 33), odmítl návrh na „vyslovení rozporu“ § 220h obch. zák. „s ústavním pořádkem“ a návrh na zrušení § 131 odst. 3 a 4 obch. zák. poté, kdy dospěl k závěru, že práva stěžovatelů jsou dostatečně chráněna.
Přitom uzavřel, že dojde-li ke změně předmětu řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o převodu obchodního jmění na hlavního akcionáře a smlouvy o převodu obchodního jmění na řízení o náhradu škody, nebo o dorovnání, popřípadě o přiměřené zadostiučinění, bude soud v takovém řízení posuzovat rozpor usnesení valné hromady se zákonem či stanovami jako předběžnou otázku, aniž by tomu bránilo ustanovení § 131 odst. 8 obch. zák.
K tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 16. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 1630/11, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 70, ročníku 2013, pod pořadovým číslem 119, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci R. M. proti České republice ze dne 22. listopadu 2012, č. 58874/11.
2) Nejvyšší soud z uvedených závěrů Ústavního soudu vyšel v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1048/2008, v němž doplnil, že tyto závěry se uplatní i v případě, bude-li řízení o náhradu škody, o dorovnání (podle § 220k obch. zák.), nebo o přiměřené zadostiučinění probíhat samostatně; takto formuloval - s ohledem na specialitu úpravy zakotvené v § 220p obch. zák. - výjimku z obecného zákazu přezkumu platnosti usnesení valné hromady mimo řízení podle § 131 obch. zák. či řízení ve věcech obchodního rejstříku (vyjádřeného v dovolateli citovaném usnesení sp. zn. 29 Cdo 2502/2014).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož se soud prvního stupně bude zabývat platností napadených usnesení valné hromady jako otázkou předběžnou v řízení o dorovnání, je tudíž taktéž v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu.
První dovolatelka soudům obou stupňů dále vytýká, že řízení o jejím návrhu zastavily pro překážku litispendence spočívající v tom, že již v roce 2005 podala návrh na přezkoumání výše vypořádání, resp. na dorovnání (podle § 220p odst. 2 a 3, § 220h a § 220k obch. zák.), přestože dosud nezahájila žádné samostatné řízení o náhradu škody ani o přiměřené zadostiučinění, na něž mohlo být řízení v projednávané věci rovněž konvertováno.
Tato skutečnost však není pro projednávanou věc právně rozhodná, neboť první dovolatelka navrhla změnu předmětu řízení v projednávané věci právě na (samostatně již probíhající) řízení o přezkoumání přiměřenosti vypořádání, resp. o zaplacení dorovnání podle § 220p odst. 2 a 3, § 220h a § 220k obch. zák. (viz č. l. 418 spisu). Postup odvolacího soudu [potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení ve vztahu k první dovolatelce] byl za této situace v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 29 Odo 565/2006.
A konečně, dovolání nečiní přípustným ani námitka, podle níž v případě první dovolatelky neprobíhá řízení podle § 220k obch. zák., jelikož tato dosud nezaplatila soudní poplatek a v daném řízení „se ještě fakticky nic neudálo“. Závěr, podle něhož je soudní řízení zahájeno dnem, kdy soudu došel návrh na jeho zahájení, plyne zjevně přímo z výslovného znění § 82 odst. 1 o. s. ř.; otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, a judikaturu v něm uvedenou).
Ve vztahu k ostatním námitkám dovolatelé nevymezují (posuzováno podle obsahu) předpoklady přípustnosti dovolání stanovené § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14).
V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), kterou dovolatelé neodstranili v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných dalšími dovolacími námitkami; proto se jimi nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 26. ledna 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu