Plný text
29 Cdo 913/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. P. K., proti žalované A. J., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 147/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2010, č. j. 5 Cmo 125/2010-198, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. září 2010, č. j. 5 Cmo 125/2010-198, potvrdil rozsudek ze dne 3. listopadu 2008,
č. j. 48 Cm 147/2006-116, ve znění usnesení ze dne 31. března 2010,
č. j. 48 Cm 147/2006-188, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 62 Sm 148/2006-15, kterým žalované uložil zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s 6% úrokem od 17. srpna 2006 do zaplacení, částku 70.000,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 3. června 2003 do zaplacení a částku 55.000,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 3. července 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 682,- Kč a náklady řízení.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. července 2009) dovolání podle odstavce 1 (zakládajícího mimo jiné přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Přitom není pochyb, že spor o zaplacení směnky (jímž je i projednávaná věc) je z hlediska procesního ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. p) o. s. ř. obchodní věcí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 597/2011).
Současně platí, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, jakož i usnesení ze dne 11. května 2004, sp. zn. 29 Odo 209/2003, uveřejněné v témže časopise č. 6, ročník 2004, pod číslem 116, jež obstálo i v ústavní rovině, když Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 1. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 626/03, odmítl).
V poměrech dané věci je zcela zjevné, že směnečným platebním rozkazem bylo rozhodnuto o směnečných pohledávkách plynoucích ze tří směnek, vystavených žalovanou ve dnech 4. června 2002, 9. června 2003 a 28. června 2004, znějících na směnečné sumy 70.000,- Kč, 80.000,- Kč a 55.000,- Kč, tj. na částky nepřesahující 100.000,- Kč; skutečnost, že součet samostatných směnečných nároků přesahuje částku 100.000,- Kč, je z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bez právního významu (viz obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 1032/2003).
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001 a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu