Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekKategorie B - vybráno k publikaci

Spisová značka

29 ICdo 142/2022

Téma · generováno AIOdporovatelnost ručení a vzdání se subrogace

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.142.2022.1
Další údaje
Předmět řízení: Insolvenční řízení Incidenční spory (odporové spory) Incidenční spory (žaloba odpůrčí) Spojení věcí ke společnému řízení Ručení Vzdání se práva Veřejný pořádek (o. z.)

Shrnutí · generováno AI

Insolvenční správce napadl ručení dlužníka za dluhy společností ze stejné skupiny a vzdání se regresních práv. Nejvyšší soud potvrdil pravost přihlášených pohledávek a většinu závěrů nižších soudů. Částečně však zrušil rozhodnutí o odpůrčí žalobě, aby odvolací soud znovu posoudil vzdání se subrogace vůči dvěma společnostem.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Prospěch z ručení poskytnutého insolvenčním dlužníkem za cizí dluh má ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákona obligační věřitel, jemuž má plnění ručitele připadnout, nikoli obligační dlužník. Vůči věřiteli, který není osobou blízkou ani členem koncernu, lze proto podle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona odporovat jen jednání učiněnému rok před zahájením řízení. Neúčinnost vzdání se subrogace se posuzuje k době právního jednání, nikoli podle pozdějšího reorganizačního plánu; je nutné zkoumat § 241 a § 242 insolvenčního zákona.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Rozhodující naopak je, že osobou, která má z poskytnutého ručení prospěch ( § 237 odst. 1 insolvenčního zákona ), je i zde obligační věřitel, u něhož plnění ručitele „skončí“, tedy ten, kdo má plnění podle poskytnutého ručení „získat“.
    Zobrazit v textu
  • Obligační dlužník není osobou, která má (ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákona ) prospěch z ručení poskytnutého (insolvenčním) dlužníkem za jeho dluhy vůči obligačnímu věřiteli.
    Zobrazit v textu
  • Shledal-li odvolací soud, že smlouva o vydání dluhopisů a smlouva o úvěru mohou být (co do vzdání se práva subrogace dlužníkem) vůči společnosti NWR a společnosti NWR Holdings neúčinnými právními jednáními podle § 240 insolvenčního zákona , pak již neměl poměřovat jejich neúčinnost tím, zda splňují „obecnou charakteristiku odporovatelného právního jednání podle § 235 insolvenčního zákona “ a zda je naplněn „materiální rys zkrácení“.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (11) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

KSOS 25 INS [č.]32 ICm 3260/2016 29 ICdo 142/2022-2439

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a/ Ing. L. L., Ph.D., se sídlem [adresa] jako insolvenčního správce dlužníka Správa pohledávek OKD, a. s., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem [adresa] b/ Správy pohledávek OKD, a. s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ Citibank N.A. London Branch, se sídlem v Londýně, Citigroup Centre, [adresa] Canary Wharf, E14 5LB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo BR001018, zastoupený JUDr. Petrem Přecechtělem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, 2/ New World Resources N.V., se sídlem v Amsterdamu, Nizozemské království, nizozemské registrační číslo 34239108, registrovanou pobočkou v Brightonu, Suite 3 Avery House 69 North Street, BN41 1DH, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, britské registrační číslo BR016952, zastoupený JUDr. Ivo Jandou, Ph.D., advokátem, se sídlem [adresa] 3/ NWR Holdings B.V., se sídlem v [adresa] zastoupený Mgr. Davidem Ilczyszynem, advokátem, se sídlem [adresa] o určení pravosti a výše přihlášených pohledávek a o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 3260/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce b/, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS [č.], o dovoláních žalobce a/ a žalobce b/ proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2022, č. j. 32 ICm 3260/2016, 14 VSOL [č.]-2231 (KSOS 25 INS [č.]), takto:

I. Zrušuje se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2022, č. j. 32 ICm 3260/2016, 14 VSOL [č.]-2231 (KSOS 25 INS [č.]), v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2021, č. j. 32 ICm 3260/2016-1964, v bodu I. výroku ve vztahu k druhému žalovanému, v bodu II. výroku ve vztahu k třetímu žalovanému a v bodu XI. výroku o nákladech státu, a dále se rozsudek odvolacího soudu zrušuje ve třetím, čtvrtém, sedmém a osmém výroku o nákladech řízení a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce a/ odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen bod IX. rozsudku soudu prvního stupně, a proti druhému, pátému, šestému, devátému a desátému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. II. Dovolání žalobce b/ se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2022, č. j. 32 ICm 3260/2016, 14 VSOL [č.]-2231 (KSOS 25 INS [č.]), jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2021, č. j. 32 ICm 3260/2016-1964, v bodech IV. a V. výroku; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žalobce a/ je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 3 932,50 Kč, k rukám zástupce prvního žalovaného. IV. Žalobce b/ je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 3 932,50 Kč, k rukám zástupce prvního žalovaného.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou ze dne 9. září 2016 se věřitel Citibank N. A., London Branch, (dále též jen „věřitel C“) domáhal vůči dlužníku Správě pohledávek OKD, a. s. (s tehdejší obchodní firmou OKD, a. s.), a insolvenčnímu správci dlužníka (Ing. L. L., Ph.D.) určení, že jsou po právu pohledávky, které přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSOS 25 INS [č.] přihláškami pohledávek P 33-1 ve výši 9 530 033 808,71 Kč a P 100-1 ve výši 621 273 217,79 Kč [po částečném zpětvzetí přihlášky pohledávek podáním ze dne 11. července 2016 (P100-4, P100-5)]; incidenční spor o pravost a výši pohledávek byl zahájen a probíhal u insolvenčního soudu pod sp. zn. 32 ICm 3260/2016.

2. Věřitel C uvedl v přihlášce pohledávky P33 jako důvod jejího vzniku, že jde o ručení za závazky druhého žalovaného (New World Resources N. V. – právnické osoby založené podle nizozemského práva, dále též jen „společnost NWR“) z titulu „dokumentu“ nazvaného Indenture EUR 300 000 000 Senior Secured PIK Toggle Notes due 2020 (dále jen „smlouva o vydání dluhopisů“). Smlouvu uzavřeli dne 7. října 2014 společnost NWR jako emitent dluhopisů, věřitel C jako agent pro zajištění (Security Agent), dlužník jako ručitel, společnost Deutsche Trustee Company Limited jako správce a další smluvní strany; na jejím základě vydala společnost NWR dluhopisy o celkové jmenovité hodnotě 300 000 000 EUR se splatností v roce 2020. Zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (3. května 2016) se stala automaticky splatná „celá jistina“ dluhopisů ve výši 352 272 413 EUR (k původní jistině byl připočten kapitalizovaný úrok), a to včetně nesplacených úroků přirostlých ke dni splatnosti ve výši 234 848,28 EUR. Celková výše pohledávky činí 352 507 261,28 EUR, což po přepočtu podle kurzu České národní banky činí ke dni zahájení insolvenčního řízení 9 530 033 808,71 Kč; podle smluvních ujednání je věřitel C oprávněn vymáhat pohledávku samostatně.

3. Jako důvod vzniku pohledávky P100 (dílčí pohledávky č. 1) uvedl věřitel C v přihlášce, že jde o ručení za závazky třetího žalovaného (NWR Holdings B. V. – právnické osoby založené podle nizozemského práva, dále též jen „společnost NWR Holdings“) ze smluv nazvaných:

[1] Super Senior Term Facility Agreement EUR 35 000 000 (dále jen „smlouva o úvěru“) uzavřené dne 9. září 2014 společností NWR Holdings jako úvěrovaným, společností Deutsche Bank AG, London Branch, jako agentem, věřitelem C jako agentem pro zajištění (Security Agent), dlužníkem jako ručitelem, společností NWR a dalšími smluvními stranami.

[2] Intercreditor Agreement (dále jen „mezivěřitelská dohoda“) uzavřené dne 7. října 2014 společností NWR Holdings, společností NWR, dlužníkem, věřitelem C, Deutsche Bank AG, London Branch, a dalšími smluvními stranami.

4. Na základě smlouvy o úvěru přijala společnost NWR Holdings úvěr v celkové výši 35 000 000 EUR. Jistina úvěru v této výši, včetně přirostlých nesplacených úroků ve výši 328 611,10 EUR, se stala okamžitě splatnou na základě dopisu agenta (Deutsche Bank AG, London Branch) ze dne 4. května 2016. Po podání přihlášky pohledávky „došlo k realizaci zajištění“ a k částečné úhradě pohledávky (mimo jiné) ohledně přirostlých nesplacených úroků a části jistiny ve výši 12 019 670,25 EUR. Celková výše uplatňované pohledávky po částečném zpětvzetí přihlášky činí 22 980 329,75 EUR, což po přepočtu podle kurzu České národní banky činí ke dni zahájení insolvenčního řízení 9 530 033 808,71 Kč; podle smluvních ujednání je věřitel C oprávněn pohledávku samostatně vymáhat.

5. Přihlášené nevykonatelné, nepodmíněné a nezajištěné pohledávky věřitele C popřeli u přezkumného jednání konaného u insolvenčního soudu dne 10. srpna 2016 (B-180) dlužník a insolvenční správce co do jejich pravosti a výše; jedním z důvodů popření pohledávek insolvenčním správcem byla tvrzená neúčinnost smlouvy o vydání dluhopisů, smlouvy o úvěru a mezivěřitelské dohody.

6. Žalobou ze dne 28. února 2017 se insolvenční správce domáhal vůči věřiteli C, společnosti NWR a společnosti NWR Holdings určení, že smlouva o vydání dluhopisů, smlouva o úvěru a mezivěřitelská dohoda jsou právně neúčinné, neboť má jít o právní jednání bez přiměřeného protiplnění podle § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a o zvýhodňující právní jednání podle § 241 insolvenčního zákona). Podle insolvenčního správce mají ze smlouvy o vydání dluhopisů prospěch věřitel C a společnost NWR a ze smlouvy o úvěru a mezivěřitelské dohody věřitel C a společnost NWR Holdings; incidenční spor na základě podané odpůrčí žaloby byl zahájen a probíhal u insolvenčního soudu pod sp. zn. 32 ICm 1277/2017.

7. Usnesením ze dne 8. března 2017, č. j. 32 ICm 3260/2016-78, insolvenční soud spojil řízení vedená pod sp. zn. 32 ICm 3260/2016 (odporový spor) a sp. zn. 32 ICm 1277/2017 (odpůrčí spor) ke společnému řízení nadále vedenému pod sp. zn. 32 ICm 3260/2016 s tím, že účastníci budou ve společném řízení „označováni“ jejich procesním postavením shodně jako v záhlaví tohoto rozsudku (insolvenční správce coby žalobce a/, dlužník coby žalobce b/, věřitel C coby první žalovaný, společnost NWR coby druhý žalovaný a společnost NWR Holdings coby třetí žalovaný); účastníkem incidenčního sporu bylo v té době i Krajské státní zastupitelství v Ostravě (§ 7c insolvenčního zákona), které z řízení vystoupilo podáním ze dne 28. července 2021 (č. l. 1771).

8. Insolvenční soud rozsudkem ze dne 22. září 2021, č. j. 32 ICm 3260/2016-1964:

[1] Zamítl návrh žalobce a/ na určení, že smlouva o vydání dluhopisů je neúčinná (bod I. výroku).

[2] Zamítl návrh žalobce a/ na určení, že smlouva o úvěru je neúčinná (bod II. výroku).

[3] Zamítl návrh žalobce a/ na určení, že mezivěřitelská dohoda je neúčinná (bod III. výroku).

[4] Určil, že pohledávka ve výši 9 530 033 808,71 Kč vzniklá z titulu ručení žalobce b/ za závazky vzniklé ze smlouvy o vydání dluhopisů, přihlášená prvním žalovaným přihláškou číslo P33-1 do insolvenčního řízení vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. 25 INS [č.], je po právu co do pravosti a výše (bod IV. výroku).

[5] Určil, že pohledávka ve výši 621 273 214,79 Kč vzniklá z titulu ručení žalobce b/ za závazky vzniklé ze smlouvy o úvěru a mezivěřitelské dohody, přihlášená prvním žalovaným přihláškou číslo P100-1 do insolvenčního řízení vedeného insolvenčním soudem, je po právu co do pravosti a výše (bod V. výroku).

[6] Rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (body VI. až X. výroku) a o náhradě nákladů státu (bod XI. výroku).

9. Jde přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci, když jeho předchozí rozsudek ze dne 23. října 2019, č. j. 32 ICm 3260/2016-1280, jímž rovněž zamítl odpůrčí žalobu insolvenčního správce a určil, že přihlášené pohledávky věřitele C jsou po právu, zrušil (k odvolání žalobců a Krajského státního zastupitelství v Ostravě) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. října 2020, č. j. 32 ICm 3260/2016, 13 VSOL [č.]-1709 (KSOS 25 INS [č.]), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

10. Insolvenční soud – vycházeje zejména z § 19, § 32 odst. 2, § 79 odst. 1, § 103, § 112, § 118a a § 153 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 3, § 5, § 7, § 14 odst. 1, § 173 odst. 2, § 198 odst. 1, § 235, § 237 odst. 1, § 239, § 240 a § 336 odst. 2 insolvenčního zákona, § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), § 22, § 441, § 495, § 1936 až § 1938, § 1982 odst. 1, § 2010 odst. 2, § 2018 a § 2019 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), § 13, § 47, § 48, § 51 odst. 2, § 55, § 74, § 79, § 81 odst. 1 a § 421 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], § 20 odst. 2 a § 24 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, § 18 a § 19 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, § 39 písm. h/ vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, § 20 odst. 1 písm. b/ zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákona o auditorech), § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, § 2, § 9 odst. 2, § 23, § 24 odst. 1, § 30 a § 90, § 91 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „z. m. p. s.“), čl. 267 prvního, druhého a třetího pododstavce Smlouvy o fungování Evropské Unie, čl. 3, 4 a 13 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (dále jen „nařízení o úpadkovém řízení“), čl. 84 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení, čl. 2, čl. 3 odst. 1, 3 a 4, čl. 9, čl. 12 a čl. 21 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnici o restrukturalizaci a insolvenci), instrukce č. 7/2018 Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. dubna 2018, č. j. 9/2018-MOC-J, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské Unie, jakož i z (označených) rozhodnutí cizozemských soudů – vyšel v rozhodnutí z následujícího závěru o skutkovém stavu:

11. Dlužník, jakož i společnost NWR a společnost NWR Holdings byli součástí „holdingové skupiny NWR“ a byli podřízeni jednotnému řízení ze strany New World Resources Plc. Jednotné řízení se týkalo zejména společné finanční politiky, obchodní politiky a plánování. Hlavní činností dlužníka je těžba uhlí, ostatní společnosti provozují pouze „holdingové činnosti“. Do 7. října 2024 byla mateřskou společností dlužníka společnost NWR, poté společnost NWR Holdings.

12. V roce 2010 vydala společnost NWR na základě smlouvy o vydání dluhopisů ze dne 27. dubna 2010 dluhopisy, které byly stejně jako další závazky z oné smlouvy zajištěny bezpodmínečným a neodvolatelným ručitelským závazkem dlužníka. Peněžní prostředky z emise dluhopisů byly použity ke splacení dluhu dlužníka ze syndikovaného úvěru (na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. února 2006); společnost NWR získala prodejem dluhopisů celkem 490 489 843,75 EUR. Dlužník získal za převzetí ručitelského závazku od roku 2010 do roku 2013 odměnu ve výši 233 260 996,18 Kč; výše roční odměny byla stanovena předem znaleckým posudkem.

13. V roce 2010 byly dokončeny rozsáhlé investice do provozu dlužníka (programy „POP 2010“ a „COP 2010“), pokračovalo se v programu „PERSPektiva 2015“ a společnost NWR posílila finanční postavení skupiny NWR, když zajistila revolvingový úvěrový rámec 100 000 000 EUR po dobu 3 let pro potřeby čerpání skupinou. Od roku 2012 docházelo na světových trzích k propadu cen uhlí, avšak náklady dlužníka na těžbu se z objektivních důvodů zvyšovaly; dlužník učinil řadu úsporných opatření, nepodařilo se mu ale zabránit negativním dopadům způsobených nízkou cenou uhlí a snížením odbytu. Od roku 2013 byl dlužník závislý na financování mateřskými společnostmi a v roce 2014 již nebyl schopen generovat dostatek peněžních prostředků pro svou činnost; proto skupina NWR a její dosavadní věřitelé uzavřeli podle anglického práva „dohodu o neformální restrukturalizaci dluhu 2014“ (Scheme of Arrangement), kterou schválil anglický soud a uznal soud státu New York.

14. V rámci neformální restrukturalizace byla uzavřena dne 7. října 2014 nová smlouva o vydání dluhopisů (ze dne 7. října 2014), na základě níž společnost NWR vydala dluhopisy v nominální výši 300 000 000 EUR s „PIK“ úrokem, které nahradily předchozí dluhopisy; dlužník se zavázal poskytnout za tyto nové dluhopisy a další smluvní závazky bezpodmínečné a neodvolatelné ručení stejného obsahu jako u předchozích dluhopisů. Smlouva o vydání dluhopisů obsahovala dohodu o volbě práva státu New York.

15. Dále byla s dosavadními věřiteli (vypočtenými v odstavci 38.7 odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu) uzavřena dne 9. září 2014 smlouva o úvěru, na základě které investoři poskytli úvěr společnosti NWR Holdings; pouze tito investoři se mohli podílet na neformální restrukturalizaci a financování nového úvěru, za který se dlužník rovněž zavázal poskytnout bezpodmínečné a neodvolatelné ručení. Smlouva o úvěru obsahovala dohodu o volbě anglického práva.

16. V souladu s dohodou s dosavadními věřiteli byla uzavřena již dne 5. září 2014 rámcová úvěrová smlouva upravující podmínky využívání peněžních prostředků získaných úvěrem pro potřeby dlužníka a dne 7. října 2014 mezivěřitelská dohoda; dlužník mohl požádat některou ze společností ve skupině NWR o úvěr a peněžní prostředky mu měly být ihned vyplaceny.

17. Na základě neformální restrukturalizace provedené v roce 2014 tak získala skupina NWR nový kapitál v celkové výši 185 000 000 mil. EUR (150 000 000 EUR ve formě emise konvertibilních dluhopisů a úvěr ve výši 35 000 000 EUR), došlo ke snížení nesplaceného dluhu z 825 000 000 EUR na 535 000 000 EUR, prodloužila se splatnost dluhopisů z roku 2018 na rok 2020, jakož i splatnost další úvěrové smlouvy (o „ECA“ úvěru) ze dne 29. června 2009 a snížily se náklady na obsluhu dluhů. Ve vztahu k dlužníku se na základě provedené neformální restrukturalizace snížily dosavadní ručitelské závazky z 500 000 000 EUR na 335 000 000 EUR (ručení za zaplacení emitovaných dluhopisů na základě smlouvy o vydání dluhopisů a úvěru na základě smlouvy o úvěru).

18. Peněžní prostředky získané neformální restrukturalizací sloužily především pro potřeby dlužníka, který od společnosti NWR a společnosti NWR Holdings získal v letech 2014 a 2015 vnitropodnikové úvěry, jejichž výše činila k zahájení insolvenčního řízení (3. května 2016) cca 64 000 000 EUR; podle zavedené praxe se dluhy dlužníka vzniklé z vnitropodnikových úvěrů „kapitalizovaly“. Dlužník dále uzavřel se společností NWR a společností NWR Holdings smlouvy o odměně za ručení. Společnost NWR měla dlužníku uhradit odměnu v šesti ročních splátkách (prvních pět ve výši 2 537 000 EUR, šestá ve výši 1 268 500 EUR). Společnost NWR Holdings měla dlužníku uhradit odměnu 6 000 EUR. K 7. říjnu 2014 měla činit obvyklá cena odměny dlužníka za ručitelský závazek vzniklý ze smlouvy o vydání dluhopisů 0,5 % až 3,76 % ročně z ručené částky, obvyklá cena odměny dlužníka za ručitelský závazek ze smlouvy o úvěru se měla pohybovat do 3,76 % ročně z ručené částky.

19. V době přijetí ručitelských závazků měl dlužník vyšší majetek (13 105 739 000 Kč) než závazky (včetně vnitropodnikových úvěrů ve výši 8 540 654 000 Kč jde o závazky ve výši 12 828 284 000 Kč).

20. Výše pohledávek věřitele C vzniklých z titulu ručitelských závazků dlužníka činila ke dni jejich přihlášení 9 530 033 808,71 Kč (z titulu ručení ze smlouvy o vydání dluhopisů) a 955 950 972,61 Kč (z titulu ručení ze smlouvy o úvěru a mezivěřitelské dohody).

21. Po právní stránce přijal insolvenční soud následující závěry:

22. Na insolvenční řízení dlužníka dopadá s ohledem na dobu jeho zahájení (3. května 2016) nařízení o úpadkovém řízení. Hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v České republice a české soudy tak mají pravomoc projednat a rozhodovat v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka včetně incidenčních sporů; rozhodným právem je právo České republiky (lex concursus).

23. Věřitel C je pobočkou zahraniční banky, založen byl podle anglického práva a je zapsán v anglickém obchodním rejstříku (Companies House); jak dokládají insolvenčním správcem odporované smlouvy, vstupuje věřitel C do právních vztahů a anglické soudy i soudy státu New York s ním jednají jako s účastníkem řízení. Věřitel C tak má „hmotněprávní i procesní subjektivitu“ a je rovněž oprávněn (aktivně legitimován) k přihlášení pohledávek a k vedení incidenčního sporu o jejich pravost a výši. V jednotlivých smlouvách bylo v (označených) článcích sjednáno jeho zmocnění jako agenta pro zajištění k zastupování věřitelů v případě vymáhání ručitelských závazků dlužníka; takové zástupčí oprávnění agenta pro zajištění připouští právo státu New York i anglické právo. Zastupování jednotlivých věřitelů agentem pro zajištění je souladné i s právem České republiky, které v různých právních předpisech připouští zastupování věřitelů jedním zmocněncem a institut agenta pro zajištění upravuje v § 20 odst. 2 zákona o dluhopisech. Smlouvy rovněž obsahovaly ujednání o tzv. paralelním dluhu; tím se míní samostatná pohledávka věřitele C vůči dlužníku z titulu ručitelských závazků pro případ, kdy věřitel C nebyl oprávněn „podle práva jurisdikce“ zastupovat jednotlivé věřitele. Pohledávky přihlásil věřitel C ve správné výši (odpovídající smluvní dokumentaci).

24. Námitka započtení vznesená dlužníkem v rámci procesní obrany (v odporovém sporu) ve vyjádření k žalobě ze dne 22. března 2019 a v průběhu jednání dne 25. března 2019 není důvodná; takto uplatněná kompenzační námitka je „nad rámec neurčitosti“ též protiprávní. Dlužník hodlal započítat proti přihlášeným pohledávkám svou tvrzenou pohledávku ve výši 32 685 744 755 Kč, jejíž vznikl odůvodnil tvrzeným protiprávním jednáním vyplývajícím ze vztahu ovládané a ovládající osoby v rámci koncernu od roku 2005, které mělo pokračovat i jednáním souvisejícím s emisí dluhopisů v roce 2014 a na němž se věřitel C měl podílet; v tomto směru dlužník popsal své financování, výplaty dividend včetně zaplacení kupní ceny za nákup akcií v roce 2005 a „sérii nejrozmanitějších právních jednání“, které se „převážně odehrávaly v rámci koncernové struktury“.

25. V řízení se nelze zabývat kompenzační námitkou, protože započtení takové pohledávky je (podle označené judikatury Nejvyššího soudu) nemožné „pro nejistotu a neurčitost“. Incidenční spor by tím byl nepřiměřeně zatížen s ohledem na stáří tvrzené pohledávky, předpoklad doplnění skutkových tvrzení a potřebu rozsáhlého dokazování. Námitka započtení nemůže být důvodná i proto, že není dána „podmínka vzájemnosti pohledávek“, a to jak podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tak podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; ovládající osobou dlužníka totiž byla v rozhodné době společnost NWR, nikoliv věřitel C. Na (ne)kompenzabilitu pohledávky má vliv i to, že má pocházet z jiného právního vztahu než (z věřitelem C uplatněných pohledávek) z titulu ručení. Nadto se incidenční spor týká určení pravosti a výše přihlášených pohledávek, takže v soudním řízení nejde o „nárok stejného druhu“ (na plnění). Kompenzační námitka je rovněž v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení, protože by měla za následek podstatnou změnu v majetkové podstatě vedoucí k nižší míře uspokojení přihlášených věřitelů a jde „v podstatě“ o zkracující právní jednání ve smyslu § 235 insolvenčního zákona.

26. Neformální restrukturalizace dluhu v roce 2014 (Scheme of Arrangement – schéma vypořádání) je institutem anglického práva [zákona o obchodních společnostech (Companies Act) z roku 2006], schválil ji anglický soud a uznal soud státu New York; jde o neformální preventivní řešení úpadkové situace dlužníka, přičemž anglické schéma vypořádání silně inspirovalo i směrnici o restrukturalizaci a insolvenci. Odpůrčí žaloba nebyla podána vůči schématu vypořádání, ale proti jednotlivým smlouvám uzavřeným v jeho rámci.

27. Insolvenční správce odporuje jednotlivým (celým) smlouvám, jakkoli je z vylíčení rozhodných skutečností nepochybné, že napadá (toliko) neúčinnost ručitelských závazků dlužníka („inkorporovaných“ do smluv uvedených v petitu odpůrčí žaloby) včetně omezení subrogačních práv (regresu vůči obligačním dlužníkům); podle „výkladového pravidla a maiori ad minus“ je takto formulovaná odpůrčí žaloba projednatelná.

28. Za obligační dlužníky (společnost NWR a společnost NWR Holdings) i za ručitele (dlužníka) uzavřel odpůrčí žalobou napadené smlouvy zmocněnec pan B. W. (dále jen „B. W.“). Námitka insolvenčního správce, že smlouvy jsou neplatné, protože orgány dlužníka je neschválily řádně a dlužník neudělil řádně plnou moc B. W., nemůže být důvodná již proto, že takové právní posouzení odporuje ochraně práv třetích osob. Nedůvodné jsou ale i všechny ostatní námitky insolvenčního správce ohledně platnosti smluv. V dohodě o plné moci uzavřené dlužníkem a B. W. bylo jako rozhodné zvoleno právo České republiky, plná moc udělená dne 2. září 2014 splňuje veškeré náležitosti stanovené zákonem a udělení plné moci bylo řádně schváleno představenstvem dlužníka (jeho statutárním orgánem); nedošlo ani k porušení § 13, § 48 a § 55 z. o. k. v rozhodném znění a důvodná není ani námitka, že dlužník nemohl ovlivnit obsah smluv.

29. Volba cizího práva ve smlouvách napadených odpůrčí žalobou byla učiněna platně a není v rozporu s imperativními normami českého práva. Smlouva o vydání dluhopisů se tak řídí právem státu New York a smlouva o úvěru s navazující mezivěřitelskou dohodou anglickým právem; volba práva se vztahuje i na ujednání o ručitelských závazcích dlužníka.

30. Odporovat lze jen platným právním jednáním; v systému angloamerického práva (Common Law) jde v tomto směru o „vymahatelnost“ právních jednání. Dlužník přijal ručitelský závazek ze smlouvy o vydání dluhopisů podle práva státu New York jako „neodvolatelný a bezpodmínečný“; proto proti němu nelze cokoliv namítat. Další námitky vůči ručitelského závazku dlužníka tak byly vypořádány jen „pro úplnost“; ani tyto námitky však nejsou důvodné. Konkrétně jde o námitku neexistence kauzy (hospodářského důvodu) ručitelského závazku; námitku, že vyloučení (omezení) subrogace vůči obligačnímu dlužníku je v rozporu s veřejným pořádkem; námitku podvodného jednání spočívajícího v tom, že dlužník byl společností NWR k podpisu smlouvy „přinucen“ a byl uveden v omyl ohledně poskytnutí přiměřeného protiplnění za ručení; námitku, že dlužník byl znevýhodněn oproti společnosti NWR Karbonia S.A. (dalšímu členu holdingové skupiny NWR), která měla sjednáno „omezení odpovědnosti“; námitku, že B. W. smlouvu uzavřel za dlužníka v neexistující funkci ředitele jeho právního oddělení (Chief Legal Officer – CLO); námitku, že ujednání o paralelním dluhu vůči věřiteli C je v rozporu s veřejným pořádkem; námitku ohledně způsobu distančního uzavření smlouvy; námitku týkající se zániku pohledávky podle čl. 12.06 smlouvy, jakož i námitku nevymahatelnosti ručitelského závazku pro úpadek dlužníka.

31. Zkoumání „vymahatelnosti a účinnosti“ smlouvy o úvěru a mezivěřitelské dohody nebrání čl. 13 nařízení o úpadkovém řízení; ručitelský závazek dlužníka je přitom podle anglického práva vymahatelný a není v rozporu s veřejným pořádkem. I tento ručitelský závazek dlužník přijal jako „neodvolatelný a bezpodmínečný“; proto proti němu nelze cokoliv namítat a další námitky byly opět vypořádány jen „pro úplnost“. Jde o obdobné námitky jako u ručitelského závazku ze smlouvy o vydání dluhopisů; konkrétně jde i zde o námitku neexistence kauzy (hospodářského důvodu) ručitelského závazku; námitku, že vyloučení (omezení) subrogace vůči obligačnímu dlužníku je v rozporu s veřejným pořádkem; námitku podvodného jednání spočívajícího v tom, že společnost NWR Holdings „přinutila“ dlužníka k podpisu smlouvy a uvedla ho v omyl ohledně poskytnutí přiměřeného protiplnění za ručení; námitku ohledně způsobu distančního uzavření smlouvy a kvalifikované formy smlouvy „Deed“; námitku, že ujednání o paralelním dluhu vůči věřiteli C je v rozporu s veřejným pořádkem, jakož i námitku nevymahatelnosti ručitelského závazku pro úpadek dlužníka.

32. Odpůrčí žalobou napadené smlouvy jsou platné (vymahatelné ve smyslu Common Law); z hlediska zkoumání neúčinnosti smluv je rozhodným dnem 7. říjen 2014. Věřitel C je pasivně legitimován, protože jako agent pro zajištění zastupuje jednotlivé věřitele, v jejichž prospěch bylo ručení sjednáno; společnost NWR a společnost NWR Holdings jsou rovněž ve sporu pasivně legitimovány, neboť jejich prospěch spočívá v omezení subrogačních práv dlužníka (regresního nároku vůči nim).

33. Skutečnost, že dlužník je součástí holdingové skupiny NWR, znamená, že dlužník a další právně samostatné holdingové společnosti (zejména společnost NWR, společnost NWR Holdings a společnost New World Resources Plc coby nejvýše postavená mateřská společnost holdingu) tvoří koncern ve smyslu zákona o obchodních korporacích; v holdingové struktuře jsou přesně určeny jednak společnosti zabývající se pouze holdingovým řízením na jedné straně a jednak (na druhé straně) dlužník jako společnost zabývající se pouze provozní činností (závod dlužníka představoval jedinou výrobní část holdingu). Oproti tomu věřitel C zastupující jednotlivé věřitele není součástí holdingové skupiny NWR, netvoří s dlužníkem koncern a pojmově nemůže být ani jeho osobou blízkou; odpůrčí žaloba vůči věřiteli C proto nemůže být úspěšná, jelikož účinky napadených právních jednání nastaly dříve než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona).

34. Ani ve vztahu ke společnosti NWR a společnosti NWR Holdings nemohou být dotčená právní jednání (smlouva o vydání dluhopisů, smlouva o úvěru a mezivěřitelská dohoda) neúčinná, neboť dlužník získal přiměřené protiplnění v podobě odměny odpovídající obvyklé ceně za přijetí ručitelských závazků a přijetí těchto závazků mělo pozitivní vliv na jeho majetkovou sféru a na „vyšší uspokojení“ věřitelů. Nadto samotné přijetí ručení jako zajišťovacího prostředku nemohlo vést k úpadku dlužníka a ten v rozhodné době nebyl v úpadku v žádné z jeho forem. Ručitelské závazky rovněž postrádají „materiální rys zkrácení“ ve smyslu § 235 insolvenčního zákona (mimo jiné) kvůli tomu, že podle skutkových zjištění neformální restrukturalizací byly sníženy dosavadní ručitelské závazky dlužníka, což má za následek možnost vyššího uspokojení jeho věřitelů.

35. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. června 2022, č. j. 32 ICm 3260/2016, 14 VSOL [č.]-2231 (KSOS 25 INS [č.]):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. až V., IX. a XI. výroku (první výrok)

[2] Změnil body VI. až VIII. a X. výroku rozsudku insolvenčního soudu ohledně výše nahrazovaných nákladů řízení (druhý až pátý výrok).

[3] Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (šestý až desátý výrok).

36. Odvolací soud – vycházeje zejména z § 14 odst. 4 a § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., § 7, § 198 odst. 1, § 235, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3, § 240 až § 242, § 352 odst. 2 a § 426 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, čl. 4 bodu 2 písm. m/ nařízení o úpadkovém řízení, § 42b odst. 3 písm. a/ a § 42e zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích), ve znění účinném do 31. prosince 2021, § 9 odst. 2 a § 26 odst. 1 věty druhé z. m. p. s., § 581 odst. 2 obč. zák., § 17 odst. 2, § 22 odst. 2 a § 545 o. z. a § 79 z. o. k. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – dospěl (poté, co částečně zopakoval dokazování listinami) k následujícím závěrům:

37. Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka je řízením s evropským mezinárodním prvkem. Hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny na území České republiky, kde je vedeno hlavní úpadkové řízení, a soudy České republiky jsou mezinárodně příslušné k projednávání incidenčních sporů; rozhodné právo pro vedení odporového sporu i sporu na základě odpůrčí žaloby je české právo (lex concursus).

38. Námitka nesprávného obsazení insolvenčního soudu není důvodná. Po skončení dočasného přidělení soudkyně insolvenčního soudu JUDr. Simony Pittermannové (dále jen „JUDr. S. P.“) k výkonu funkce k Vrchnímu soudu v Praze byla věc od 1. května 2021 správně přidělena podle § 42e zákona o soudech a soudcích zpět do jejího soudního oddělení; důvodem pro vyloučení soudkyně JUDr. S. P. nejsou okolnosti, které spočívají v jejím postupu v řízení o projednávané věci, a insolvenční správce v odvolání neuplatnil jiné „relevantní námitky“ zpochybňující její nepodjatost.

39. Důvodná není ani námitka nedostatku procesní subjektivity věřitele C. Věřitel C není oddělen od své „mateřské“ banky a potud nemá právní subjektivitu; podle právního řádu svého vzniku je však způsobilý „mít“ procesní práva a povinnosti v soudním řízení a má procesní subjektivitu podle práva svého vzniku, neboť jeho účastenství v soudních řízeních před soudy státu New York bylo prokázáno. Nedostatek procesní subjektivity věřitele C by ostatně bez dalšího nevedl k zastavení řízení.

40. Pohledávky byly správně přihlášeny jako nepodmíněné, byť jde o pohledávky z titulu ručení coby akcesorického závazku; věřitelé přihlásili pohledávky „prostřednictvím“ věřitele C jako agenta pro zajištění a uplatnili je „ve správné výši“.

41. Dlužník u jednání insolvenčního soudu konaného dne 25. března 2019 započetl proti přihlášeným pohledávkám svou tvrzenou pohledávku vůči věřiteli C z titulu náhrady škody vzniklé „v souvislosti se zacházením s peněžními prostředky dlužníka v období od 2006 do roku 2010“, kdy věřitel C nebo „osoby z její skupiny přestaly být bezprostředně účastny tohoto procesu“. Z tvrzení dlužníka neplyne „přičitatelnost“ tvrzeného jednání věřitelům pohledávek „zastupovaných“ věřitelem C jako agentem pro zajištění; i kdyby měl dlužník vůči věřiteli C tvrzenou pohledávku, nejde o pohledávku „vzájemnou“ (vůči věřitelům), a tedy započitatelnou. Nadto věřitel C namítl, že započítávaná pohledávka není splatná, a dlužník její splatnost „neprokázal“.

42. Závěr insolvenčního soudu o platnosti smlouvy o vydání dluhopisů a smlouvy o úvěru je správný. Smlouva o vydání dluhopisů se řídí právem státu New York a neplatnost (nevymahatelnost) lze deklarovat v případě „podvodného jednání“ obou smluvních stran na úkor osoby třetí; podvodné jednání, popřípadě nepoctivost věřitelů dluhopisů tvrzeno nebylo a jednáním věřitele C a dalších dosud neurčených osob „se není důvod zabývat“. Uvedené platí i pro smlouvu o úvěru, v obou případech jsou ručitelské závazky dlužníka platné včetně vzdání se práva na regresní nároky vůči obligačním dlužníkům.

43. Předmětem odpůrčí žaloby na určení neúčinnosti jsou jednak právní jednání, kterými dlužník převzal ručitelské závazky podle smlouvy o vydání dluhopisů a smlouvy o úvěru, dále právní jednání, kterým se dlužník v těchto smlouvách vzdal práva subrogace, jakož i „právní jednání“ dlužníka „vyplývající“ z mezivěřitelské dohody.

44. Mezivěřitelskou dohodou dlužník nepřevzal žádný závazek a nevzdal se žádného práva. K uzavření dohody došlo bez ohledu na jeho vůli; nejde tak o jeho právní jednání podle § 545 o. z., jehož neúčinnost by bylo možné určit. Mezivěřitelská dohoda upravuje práva a povinnost agenta pro zajištění ve vztahu k věřitelům, které na základě této dohody zastupuje při vymáhání závazků ze smlouvy o vydání dluhopisů a ze smlouvy o úvěru.

45. Na rozdíl od právního názoru vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení ze dne 19. října 2020) se není třeba primárně zabývat otázkou přiměřenosti (proti)plnění, které dlužník získal za převzetí ručitelských závazků. Ručení bylo založeno dohodou mezi ručitelem (dlužníkem) a věřiteli „reprezentovanými“ věřitelem C, kteří měli z ručitelského závazku prospěch. Obligační dlužníci ze smluv (společnost NWR a společnost NWR Holdings) nejsou pasivně legitimováni v této části sporu, neboť nejde o prospěch obligačního dlužníka získaný právním jednáním dlužníka (převzetím ručitelských závazků) a obligační dlužník není povinen takový „prospěch“ vydat do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka (ručitele).

46. Vůči věřitelům „reprezentovaným“ věřitelem C byla učiněna právní jednání (převzetí ručitelských závazků) učiněna ve lhůtě více než jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona) a nelze jim tak odporovat. Insolvenční správce dovozoval, že v důsledku neformální restrukturalizace v roce 2014 vznikl nejpozději dne 5. září 2014 (schválením restrukturalizačního plánu anglickým soudem) koncern dlužníka, skupiny NWR a věřiteli „zastupovanými“ věřitelem C založený na obligačním vztahu, neboť účastníci neformální restrukturalizace vykonávali vůči dlužníku jednotnou vůli a jednotné řízení; věřitelé, kteří se stali (nepřímými) akcionáři dlužníka, již dříve vykonávali faktický podstatný vliv rozhodný pro aplikaci § 79 zákona o obchodních korporacích.

47. U jednání konaného dne 15. září 2020 v rámci odvolacího řízení proti prvnímu rozsudku insolvenčního soudu (ze dne 23. října 2019) poučil odvolací soud insolvenčního správce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil skutková tvrzení o údaj, kteří konkrétní věřitelé byli v rozhodné době v postavení osob blízkých dlužníku nebo s ním tvořili koncern, a aby označil důkazy ke svým tvrzením. Insolvenční správce v podání z 9. října 2020 nepřednesl „opěrné body“ skutkového stavu o koncernovém vztahu věřitelů s dlužníkem, ani o vztahu „vyjmenovaných fyzických osob“ jako osob blízkých dlužníku a jeho tvrzení zůstala „nekonkrétní“. Insolvenční soud proto postupoval správně, jestliže neuložil společnosti NWR a společnosti NWR Holdings vysvětlovací povinnost. „Vrátil-li se“ insolvenční správce v novém řízení před insolvenčním soudem k tvrzení, že „faktický koncern“ vznikl na základě neformální restrukturalizace v roce 2014, pak restrukturalizační plán nevykazuje znaky jednotného řízení; nejde o dlouhodobé a systémové prosazování koncernové politiky, nýbrž o „ad hoc“ řešení situace ohledně pohledávek skupiny NWR. Správce tak neunesl břemeno tvrzení, že věřitel C je osobou blízkou dlužníku nebo osobou, která s ním tvoří koncern.

48. Ohledně určení neúčinnosti právních jednání dlužníka spočívajících v převzetí ručitelského závazku tak není potřeba zabývat se otázkou přiměřenosti protiplnění (zkoumání „obvyklé ceny převzatého ručení“), ani otázkou, zda v rozhodné době byl dlužník v úpadku.

49. Ohledně právního jednání dlužníka spočívajícího ve vzdání se práva subrogace jsou pasivně legitimovanými společnosti NWR a NWR Holdings, které jsou v koncernovém vztahu s dlužníkem; napadená jednání dlužník učinil ve lhůtě tří let před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona), takže jim lze odporovat.

50. Vzdání se subrogace nepředstavuje ze strany dlužníka „poskytnutí“ plnění a nejde ani o „úbytek“ majetku, který by mohl sloužit k uspokojení nezajištěných věřitelů. Jde o zbavení se práva na „zvýšení“ majetku, bude-li plněno z ručitelského závazku. Vedle naplnění zvláštních skutkových podstat odporovatelných právních jednání (§ 240 až § 242 insolvenčního zákona) musí být pro závěr o jejich neúčinnosti splněn i „materiální“ rys zkrácení nebo zvýhodnění (§ 235 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), bez kterého není naplněn smysl právní úpravy. V době rozhodování odvolacího soudu je způsobem řešení úpadku dlužníka reorganizace probíhající podle schváleného reorganizačního plánu závazného pro všechny účastníky insolvenčního řízení; podle odvolacím soudem doplněných skutkových zjištění tento schválený reorganizační plán neobsahuje jako „zdroj“ pro uspokojení nezajištěných věřitelů pohledávky dlužníka za společností NWR a společností NWR Holdings z titulu regresních nároků. Nezajištění věřitelé dlužníka se zjištěnými pohledávkami tak „nejsou a nebudou“ uspokojováni z plnění získaného případným regresním nárokem; „zdroj“ pro jejich uspokojení proto není dotčen a jednání dlužníka nesplňuje obecný „materiální“ rys zkrácení. Věřitel C pak není v této části odpůrčí žaloby pasivně legitimován a ani zde není třeba zabývat se otázkou přiměřenosti protiplnění poskytnutého dlužníku společností NWR a společností NWR Holdings, otázkou, zda v rozhodné době byl dlužník v úpadku, ani dalšími odvolacími námitkami insolvenčního správce.

II. Dovolání a vyjádření k nim

51. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání insolvenční správce (dále též jen „první dovolatel“) a dlužník (dále též jen „druhý dovolatel“).

52. První dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě otázek, které dovolací soud dosud neřešil, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

53. Ve vyjádření ze dne 3. října 2022 se první dovolatel „plně ztotožnil“ s dovoláním druhého dovolatele a změnil dovolací návrh tak, že nadále požadoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, jestliže neshledá důvod pro zastavení řízení nebo pro změnu v tom duchu, že se zamítá žaloba věřitele C.

54. V rámci dovolání první dovolatel předestřel Nejvyššímu soudu následující otázky:

[1] Má zahraniční (v České republice neregistrovaná) organizační složka zahraniční právnické osoby (tzv. „branch“) založená podle práva Spojených států amerických procesní subjektivitu ve smyslu § 19 o. s. ř.?

[2] Je obligační dlužník osobou, která má prospěch (ve smyslu § 240 insolvenčního zákona) z ručení poskytnutého dlužníkem (ručitelem) za dluhy obligačního dlužníka vůči obligačnímu věřiteli?

[3] Jakým způsobem se počítá lhůta stanovená v § 240 odst. 3 insolvenčního zákona vůči obligačnímu věřiteli a obligačnímu dlužníku ve vztahu k ručení poskytnutého dlužníkem za dluhy obligačního dlužníka vůči obligačnímu věřiteli? Počítá se tato lhůta ve vztahu k obligačnímu věřiteli a ve vztahu k obligačnímu dlužníku samostatně, nebo platí, že je-li tato lhůta splněna ve vztahu k obligačnímu dlužníku (pro koncern s dlužníkem), je tato lhůta splněna i ve vztahu k obligačnímu věřiteli?

[4] Mohou práva a povinnosti sjednané v rámci neformální restrukturalizace podle zahraničního práva založit mezi subjekty koncern ve smyslu § 240 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona a § 79 z. o. k.?

[5] Je úspěch odpůrčí žaloby insolvenčního správce (a uložení povinnosti vrátit peněžité plnění nebo peněžité náhrady za poskytnuté plnění) v případě reorganizace dlužníka podmíněn tím, aby schválený reorganizační plán počítal s tímto plněním jako zdrojem pro uspokojení nezajištěných věřitelů?

[6] Učiní-li dlužník několik právních jednání (uzavře několik smluv jako součást komplexní transakce), je insolvenční správce povinen (za účelem ochrany majetkové podstaty dlužníka, přihlašuje-li věřitel z takových smluv pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka) odporovat všem jednotlivým smlouvám (obsahují-li stejné „neúčinné“ závazky), nebo postačuje, aby insolvenční správce odporoval jediné smlouvě?

55. V mezích uplatněného dovolacího důvodu první dovolatel k první otázce uvádí, že procesní subjektivitu věřitele C (coby pobočky „London Branch“ právnické osoby Citibank N. A. založené podle federálního práva Spojených států amerických) je třeba poměřovat § 9 odst. 2 z. m. p. s.; procesní způsobilost se řídí právním řádem, podle něhož cizí právnická osoba vznikla, když je zároveň zřejmé, že podle českého právního řádu věřitel C způsobilý není. Splnění podmínek řízení nelze dovozovat na základě splnění podmínek v zahraničních řízeních, tedy pouhým odkazem na judikaturu cizích soudů, protože není jasné, na základě čeho cizí soudy vyhodnocují splnění podmínek (jejich) řízení; z judikatury odkazované odvolacím a insolvenčním soudem toliko plyne, že věřitel C byl účastníkem řízení před anglickým soudem nebo soudem státu New York, nikoliv to, zda věřitel C má podle federálního práva Spojených států amerických procesní subjektivitu.

56. Ze stanoviska společnosti Enterprise Law Group, LLP ze dne 17. srpna 2021 se podává, že podle „ustálené linie precedentů federálních soudů USA“ nemají neregistrované organizační složky právnické osoby samostatnou právní subjektivitu odděleně od svých mateřských společností; mateřská banka má podle federálního zákona oprávnění „žalovat a být žalovaná – jako jeden subjekt, nikoliv po jednotlivých pobočkách“; uvedené dovolatel dokládá rozhodnutími amerických soudů. Nedostatek způsobilosti věřitele C být účastníkem řízení (podat žalobu o určení pravosti a výše přihlášených pohledávek) podle (označené) judikatury Nejvyššího soudu vede k zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

57. K druhé a třetí otázce první dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že dlužník převzal ručitelské závazky (též) ve prospěch osob tvořících s ním koncern (společnosti NWR a společnosti NWR Holdings). Z ručení má prospěch jak (obligační) věřitel, tak „zároveň a zejména“ hlavní (obligační) dlužník; prospěch jednoho přitom nevylučuje prospěch druhého. V poměrech projednávané věci byl dlužník jako ručitel jediný, kdo měl „reálný majetek“ a bez jeho ručení by osoby v koncernu „neobdržely ničeho“ z odpůrčí žalobou napadených smluv. Proti tomu majetkový prospěch pro obligačního věřitele přichází v úvahu jen tehdy, jestliže obligační dlužník nesplní svůj závazek a jde tak „o následný, nikoliv automatický“ prospěch. Právní názor odvolacího soudu, že obligační dlužníci nemají prospěch z převzetí ručení, odporuje účelu insolvenčního zákona a činí § 240 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona „zcela nepoužitelným v běžném životě“. I Nejvyšší soud v (označené) judikatuře nezpochybňuje, že převzetím ručení získává obligační dlužník ekonomickou výhodu, jež je ocenitelná penězi. Na podporu své argumentace dovolatel poukázal též na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sen. zn. 13 VSOL [č.] a sen. zn. 12 VSOL [č.], jakož i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 Cmo 183/2010.

58. První dovolatel míní, že prospěch z ručení poskytnutého dlužníkem za dluhy obligačních dlužníků (společnosti NWR a společnosti NWR Holdings, kteří jsou v koncernovém vztahu s dlužníkem) vůči obligačnímu věřiteli (věřiteli C) má ve smyslu § 240 insolvenčního zákona zejména obligační dlužník, což zároveň nevylučuje sekundární prospěch obligačního věřitele. Pro účely určení lhůty podle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona je významný právě tento prospěch obligačního dlužníka i v případě, kdy insolvenční správce podal odpůrčí žalobu (též) vůči obligačnímu věřiteli, jenž v insolvenčním řízení uplatňuje pohledávky z neúčinného právního jednání dlužníka; i proti obligačnímu věřiteli tak lze odporovat právním jednáním dlužníka v tříleté lhůtě. První dovolatel dodává, že neúčinná právní jednání dlužníka spočívající v poskytnutí ručení nelze „štěpit“ tak, že jde o jednání neúčinné jen vůči obligačním dlužníkům a nikoliv též vůči věřiteli C, neboť neúčinnost právního jednání se určuje ve vztahu ke všem věřitelům dlužníka.

59. Ohledně čtvrté dovolací otázky první dovolatel zastává názor, že se vůči věřiteli C prosadí lhůta tří let podle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona i kvůli koncernovému propojení s dlužníkem. Poukazuje přitom na skutečnost, že oba soudy neprovedly jím navržené důkazy ke skutečnostem prokazujícím koncernové spojení dlužníka a věřitelů zastupovaných věřitelem C. Již na základě emise dluhopisů v roce 2010 (nahrazené smlouvou o vydání dluhopisů v roce 2014) zde byli původní věřitelé (držitelé původních dluhopisů), kteří ale nebyli „finálními a skutečnými“ věřiteli investujícími finanční prostředky, nýbrž šlo o „intermediaries“ (prostředníky). První dovolatel nemá a objektivně nemůže mít informace o tom, které konkrétní osoby byly finálními majiteli dluhopisů, má však důvodně zato, že některé tyto osoby tvořily s dlužníkem koncern nebo vůči němu byly osobami blízkými; k tomu první dovolatel žádal, aby soudy vyzvaly původní věřitele ke sdělení, zda byli konečnými věřiteli (Scheme Creditors) a pokud nikoli, pro koho konkrétně drželi dluhopisy. Konstrukce prostředníků (fondů, bank apod.) totiž zakrývá skutečné věřitele jako konečné investory, kteří investovali peníze do nákupu dluhopisů. Z dokumentů k neformální restrukturalizaci vyplývá, že hlasovací právo ke schválení restrukturalizačního plánu měli až skuteční věřitelé (Scheme Creditors). Skutečnost, že někteří z držitelů dluhopisů vydaných na základě smlouvy o vydání dluhopisů (v roce 2014) jsou akcionáři společnosti NWR Plc. (mateřské společnosti vůči společnosti NWR) plyne i z výroční zprávy této společnosti za rok 2015, kterou však nebyl proveden důkaz (minimálně jde o společnosti ze skupiny Ashmore, Prudential nebo Gramercy). V tomto ohledu dovolatel označil i další osoby, které byly skutečnými věřiteli (Scheme Creditors) a zároveň v koncernovém vztahu k dlužníku (popřípadě byly jeho osobami blízkými). Rovněž mezivěřitelská dohoda „počítala“ s tím, že zde byli věřitelé z řad akcionářů zastoupení věřitelem C; vztah společnosti NWR a jednotlivých věřitelů byl přitom „velmi provázaný“, protože mezivěřitelskou dohodu uzavřela společnost NWR také jako zmocněný zástupce těchto věřitelů, takže důvěra mezi těmito subjekty „byla obrovská“.

60. První dovolatel hodnotí jako absurdní, že není „odhaleno“, čí pohledávky věřitel C uplatňuje v insolvenčním řízení, tedy kdo je konečným věřitelem z odpůrčí žalobou napadených smluv. Podle prvního dovolatele jde o „bezprecedentní zneužití institutu agenta pro zajištění“; soudům vytýká, že – ačkoli sám splnil svou procesní povinnost a konkretizoval tvrzení nad rámec „opěrných bodů“ – neuložily v tomto ohledu věřiteli C vysvětlovací povinnost ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu a neprovedly ani jím navrhované důkazy včetně mezinárodního dožádání k doložení identifikačních údajů investorů.

61. Koncernový vztah dlužníka a věřitele C dovozuje první dovolatel též z toho, jakým způsobem proběhla neformální restrukturalizace v roce 2014 (Scheme of Arrangement). Míní, že podstatou koncernu ve smyslu § 79 z. o. k. je možnost „vykonávat vliv“; „nutnost koncernu“ nespočívá (jenom) v majetkové účasti nebo přímé kontrole z ní plynoucí. Koncern ve vztahu k věřitelům zastupovaným věřitelem C „byl dán“ od okamžiku, kdy anglický soudce Norris schválil dne 5. září 2014 Scheme of Arrangement, tedy neformální restrukturalizaci a účastníkům vznikla povinnost konat „společným postupem“, tedy jednat ve shodě. V době uzavření smlouvy o úvěru (9. září 2014) i smlouvy o vydání dluhopisů (7. října 2014) tak účastníci vykonávali vůči dlužníkovi jednotnou vůli a jednotné řízení, které bylo dáno právě existencí jimi dohodnutého a následně soudem schváleného Scheme of Arrangement; v tomto směru první dovolatel odkazuje na jednotlivé závazky ustavené neformální restrukturalizací včetně toho, že věřitelé přímo nabyli majetkovou účast ve skupině NWR. Jde tak o koncern založený na obligačním vztahu (společných právech a povinnostech představovaných Scheme of Arrangement) a společným jednáním ve shodě; po nabytí akcií věřiteli se tento koncern „přetransformoval do přímé kontroly“ (věřitelé zastupovaní věřitelem C měly podle neformální restrukturalizace nabýt podíl 49 % ve skupině NWR). Podle Scheme of Arrangement rovněž došlo ke změně korporátní struktury NWR, mimo jiné byla společnost NWR zavázána vytvořit novou entitu (společnost NWR Holdings) a vložit majetkový podíl (akcie) „na dlužníkovi“ do této společnosti, jakož i zajistit, aby podle společnost NWR Holdings podle svých stanov nevykonávala jiné činnosti, než výkon holdingové činnosti nad dlužníkem a společností NWR Karbonia S.A.; prostředky získané ze smlouvy o úvěru měly být poskytnuty dlužníku prostřednictvím společnosti NWR Holdings po odečtení s tím spojených nákladů.

62. Uvedená tvrzení prvního dovolatele nemohla být v řízení považována za „nová“, protože odvolací soud jej poučil v prvním odvolacím řízení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení v tomto směru a označit důkazy k prokázání doplněných tvrzení; první dovolatel má proto za nesprávný závěr odvolacího soudu, že koncentrace řízení „byla prolomena jen do 9. října 2020“ a s odkazy na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu dovozuje, že potud nejde o nepřípustné novoty uplatněné v rozporu s principem koncentrace řízení.

63. K páté otázce první dovolatel uvádí, že „primárním účelem“ jeho odpůrčí žaloby bylo určení neúčinnosti ručitelských závazků dlužníka; neúčinnost vzdání se práva subrogace nemá pro majetkovou podstatu dlužníka zásadní význam vzhledem k nemajetnosti společnosti NWR a společnosti NWR Holdings. Odvolacímu soudu přesto vytýká nesprávné posouzení otázky neúčinnosti vzdání se práva subrogace potud, že podle (označené) ustálené judikatury Nejvyššího soudu každá ze skutkových podstat neúčinných právních jednání vyjmenovaná v § 240 až § 242 insolvenčního zákona již sama o sobě obsahuje splnění jednoho ze základních rysů uvedených v § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy že při jejím naplnění automaticky dochází ke zkrácení možnosti uspokojení věřitele (§ 240 a § 242 insolvenčního zákona) anebo ke zvýhodnění věřitele na úkor jiných věřitelů (§ 241 insolvenčního zákona); naplněním skutkové podstaty § 240 insolvenčního zákona jednáním bez přiměřeného protiplnění tak dochází bez dalšího ke zkrácení možnosti uspokojení věřitele. Nesprávný (rozporný s označenou judikaturou Nejvyššího soudu) je i závěr odvolacího soudu, že obsah (účinného) reorganizačního plánu dlužníka je podstatný pro účely určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, neboť podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání.

64. Ohledně šesté otázky první dovolatel argumentuje obsahem mezivěřitelské dohody (jejím čl. 19.2), z něhož dovozuje, že i z této dohody vyplývají dlužníku závazky z titulu ručení za dluhy podle smlouvy o úvěru; každá ze tří odpůrčí žalobou napadených smluv tak je neúčinným právním jednáním.

65. Dlužník (druhý dovolatel), který podal dovolání proti prvnímu výroku, jakož i proti „souvisejícímu“ pátému a desátému výroku rozsudku odvolacího soudu, vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu, popřípadě otázek, které dovolací soud dosud neřešil, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil v tom duchu, že řízení o žalobě věřitele C zastaví, nebo jeho žalobu zamítne, popřípadě, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně druhý dovolatel předestřel Nejvyššímu soudu následující otázky:

[1] Umožňoval § 42e zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. prosince 2021, opětovně přidělit přerozdělené věci soudnímu oddělení, kterému byly původně přiděleny, i tehdy, jestliže důvodem původního přerozdělení byla skutečnost podle § 42b odst. 3 písm. b/ zákona o soudech a soudcích?

[2] Má pobočka banky založená podle federálního práva Spojených států amerických procesní způsobilost v řízení před českými soudy? Vede závěr o nedostatku procesní způsobilosti žalovaného podle české právní úpravy k zastavení řízení?

[3] Lze vůči pohledávkám více věřitelů přihlášeným do insolvenčního řízení jejich společným a nerozdílným věřitelem jako tzv. agentem pro zajištění započítat pohledávku dlužníka, která směřuje vůči takovému solidárnímu věřiteli (agentu pro zajištění)?

[4] Může zástupce skutečného věřitele pohledávky přihlásit pohledávku skutečného věřitele do insolvenčního řízení vlastním jménem a na vlastní účet?

[5] Je přijatý ručitelský závazek druhého dovolatele platný, jestliže jeho přijetí bylo součástí rozsáhlého pokračujícího protiprávního jednání a je tak nepoctivým výkonem práva, za druhého dovolatele jej převzala osoba, která k tomu nebyla zmocněna, závazek představuje nepojmenovanou smlouvu, která nemá kauzu, a účinky ručitelského závazku jsou ve zjevném rozporu s tuzemským veřejným pořádkem?

[6] Zanikl ručitelský závazek jiným způsobem?

[7] Lze spojit řízení o pravosti a výši přihlášené pohledávky s řízením o odpůrčí žalobě insolvenčního správce?

[8] Může být důvodem pro vyloučení zástupce účastníka řízení to, jakým způsobem „vede obhajobu“?

66. V mezích uplatněného dovolacího důvodu druhý dovolatel k první otázce uvádí, že ve věci rozhodovala nezákonná soudkyně insolvenčního soudu (JUDr. S. P.), neboť věc jí neměla být opětovně přidělena k 1. května 2021 poté, co skončilo její dočasné přidělení k výkonu funkce k Vrchnímu soudu v Praze. Poukazuje na princip přidělování a přerozdělování věcí náhodným výběrem pomocí generátoru přidělování a na zásadu zákonného soudce v nálezové judikatuře Ústavního soudu a dovozuje, že v daném případě byl porušen § 42e zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. prosince 2021, a jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce.

67. Ke druhé otázce druhý dovolatel argumentuje obdobně jako insolvenční správce u své první dovolací otázky ve prospěch závěru, že věřitel C nemá procesní způsobilost. Soudům vytýká, že se zabývaly tím, zda věřitel C byl účastníkem anglických soudních řízení nebo řízení před soudy státu New York. Podle § 9 odst. 2 z. m. p. s. přitom měly vyhledat právo, podle něhož vznikl věřitel C coby londýnská pobočka banky Citibank N.A.; osobní statut Citibank N.A. je dán federálním právem Spojených států amerických, nikoliv právem anglickým (jak dovozoval insolvenční soud) nebo právem státu New York (jak uvedl odvolací soud). Podle federálního práva Spojených států amerických se vychází z pravidla, že procesní subjektivita osoby se odvozuje od právní osobnosti, v řízení přitom „není sporu“, že věřitel C nemá právní osobnost (hmotněprávní subjektivitu). Skutečnost, že soudy Spojených států amerických při označování účastníka postupují nejednotně (nerozlišují důsledně při označování účastníka mezi Citibank N.A. a věřitelem C jako jeho londýnskou pobočkou) nemění nic na tom, že procesní subjektivitu má pouze ten, kdo má právní osobnost (Citibank N.A.).

68. Druhý dovolatel v této souvislosti považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nedostatek procesní způsobilosti by nevedl k zastavení řízení ani podle tuzemské právní úpravy; takový závěr považuje za zjevně rozporný s (označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Soudy tak měly řízení zastavit, aniž by věřitele C poučovaly o nutnosti „odstranit vady jeho přihlášky“.

69. Ohledně třetí otázky druhý dovolatel pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že jeho započítávaná pohledávka není vzájemná vůči pohledávkám věřitelů zastupovaných věřitelem C jako agentem pro zajištění. Věřitel C „již od počátku tvrdí“, že je solidárním (společným a nerozdílným) věřitelem dovolatele; v takovém případě může dovolatel vůči pohledávkám věřitele C započítat své pohledávky. I kdyby věřitel C pouze zastupoval jednotlivé věřitele z věřitelských závazků, nemůže obstát námitka, že pohledávky dovolatele a věřitele C nejsou vzájemné, protože takový závěr by vedl k nepřípustnému zásahu do jeho práva využít obranu, kterou mu procesní předpis umožňuje. Nesprávný je i závěr, že jeho pohledávka není doposud splatná, protože námitka započtení „způsobila její splatnost“ a dovolatel následně provedl započtení z opatrnosti „ještě vícekrát“.

70. Ke čtvrté otázce druhý dovolatel uvádí, že právní posouzení odvolacího soudu vede k závěru, že věřitel C přihlásil pohledávky coby „věc (pobočka)“, která takové pohledávky „nevlastní“. Má-li platit, že skuteční věřitelé jsou věřitelem C pouze zastupováni, pak to znamená, že své pohledávky do insolvenčního řízení „vůbec nepřihlásili“. V insolvenčním řízení mohou uplatňovat pohledávky pouze věřitelé; jelikož věřitel C skutečné věřitele toliko zastupuje, nesvědčí mu aktivní legitimace, aby pohledávky uplatňoval vlastním jménem a na vlastní účet.

71. Druhý dovolatel v rámci páté otázky považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o platnosti ručitelských závazků a míní, že jimi není „vázán“. V prvé řadě považuje ručitelské závazky za absolutně neplatné z důvodu nepoctivého výkonu práva; přitom odkazuje na „řetězec trvajícího protiprávního jednání od roku 2006 do roku 2016“, na jehož základě došlo „společným koordinovaným jednáním“ věřitele C a „dalších osob sdružených okolo Z. B.“ včetně společnosti NWR a společnosti NWR Holdings k protiprávnímu vyvedení majetku dovolatele ve výši přibližně 65 000 000 000 Kč. Věřitel C se na tomto jednání (které dovolatel v dovolání specifikuje v obecné rovině) přímo či nepřímo obohatil na úkor dovolatele v řádech stovek milionů Kč v rozmezí let 2006 až 2014. Insolvenční soud neprovedl navržené důkazy k prokázání nepoctivého výkonu práva, ačkoliv ručitelským závazkům podle cizího práva nelze v České republice přiznat účinek, jelikož se to zjevně příčí veřejnému pořádku. Právní řád České republiky je totiž založen mimo jiné na zásadě, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání a že zneužití práva nepožívá právní ochrany, a každý soud se musí zabývat otázkou absolutní neplatnosti právního jednání ve smyslu § 588 o. z.

72. Dále druhý dovolatel prosazuje názor, že B. W., který za něj podepsal odpůrčí smlouvou napadené smlouvy, k tomu nebyl zmocněn a byl označen jako ředitel právního oddělení, kterým nebyl; B. W. byl zmocněn pouze společností NWR a věřitel C o této skutečnosti věděl. Mezi zájmy B. W. a zájmy druhého dovolatele navíc panoval rozpor, protože B. W. v dané věci jednal v zájmu emitenta dluhopisů, popřípadě svém, nikoliv v zájmu druhého dovolatele. O kolizi zájmů přitom věděl a musel vědět jak emitent dluhopisů a B. W. (coby osoba blízká emitentovi dluhopisů), tak věřitel C. J. směřující k udělení plné moci B. W., jakož i navazující právní jednání B. W. za dovolatele jsou tak neplatná (§ 437 odst. 2 o. z. ve spojení s § 580 o. z.). Soudy „vyloučily“ uváděný střet zájmů z důvodu, že neformální restrukturalizace dovolateli přinesla prospěch; takový závěr má dovolatel za „přinejmenším předčasný“. „Neplatí“ ani tvrzení, že zájmy členů koncernu nemohou být v rozporu, a nelze přijmout argument založený na principu ochrany práv třetích osob; věřitelé museli vědět o rozporu zájmů mezi dovolatelem a společností NWR a dovolatel je „oprávněn se toho dovolat“.

73. Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal s tím, že případné pověření B. W. nemohlo zahrnovat volbu cizího práva. Dovolatel nebyl „účastníkem“ smlouvy o vydání dluhopisů ani smlouvy o úvěru a o jeho „účastenství“ lze uvažovat jen ve vztahu k ručitelskému závazku, od něhož je nutné striktně rozlišovat doložku o volbě právě, která je samostatným smluvním ujednáním právně nezávislým na zbylém obsahu smlouvy.

74. U ručitelského závazku za dluh podle smlouvy o úvěru navíc nebyla volba cizího práva ani provedena (čl. 40 smlouvy); tam použitá formulace se má v pochybnostech vyložit k tíži toho, kdo výraz použil jako první (§ 557 o. z.), což jsou věřitelé a společnost NWR. V případě správné aplikace českého práva na ručitelský závazek ze smlouvy o úvěru pak ke vzniku pohledávek věřitele C nemohlo nikdy dojít z důvodu nedostatku kauzy, protože „neodvolatelné a bezpodmínečné nebo absolutní ručení“ české právo nezná. Postavení dovolatele by bylo typické pro „primárního dlužníka“ a v takovém případě by musel věřitel C podle § 1791 o. z. prokázat důvod závazku (kauzu).

75. V případě platné volby cizího práva by takové ujednání nemohlo vyvolat v České republice účinky, neboť by se zjevně příčilo veřejnému pořádku (§ 4 z. m. p. s. a čl. 21 nařízení Řím I). Účinkem sjednaného „neodvolatelného a bezpodmínečného“ ručitelského závazku (při použití státu New York, popřípadě anglického práva) je povinnost dovolatele plnit na dluh vůči věřiteli C za stejných podmínek, jaké platí pro primárního dlužníka, ačkoliv si dlužník „nic nepůjčil“ a jeho závazek tak nemá kauzu.

76. Ohledně šesté otázky druhý dovolatel považuje za nesprávný úsudek obou soudů, že jeho dluh z ručitelského závazku zanikl již 4. dubna 2018 podle čl. 12.06 písm. a/ smlouvy o úvěru, kdy došlo k připsání celé kupní ceny za prodej jeho akcií, čímž byly vloženy podstatné části obchodního závodu dlužníka do státní společnosti Prisko.

77. K sedmé otázce druhý dovolatel uvádí, že insolvenční soud nesprávně spojil řízení o určení pravosti a výše pohledávek a řízení o odpůrčí žalobě ke společnému řízení, což mělo na účastníky „nepříznivé dopady“, protože „jedním ze základních předpokladů řízení“ je, že soud „přistupuje“ k účastníkům podle toho jaké mají procesní postavení (kdo je žalobcem a kdo žalovaným) a v závislosti na tom zákon stanoví účastníku řízení procesní práva a povinnosti.

78. U osmé otázky druhý dovolatel míní, že insolvenční soud nepřipustil jeho zastupování původně zvoleným zástupcem (Mgr. P. K., dále jen „Mgr. P. K.“) pro údajný střet zájmů (§ 32 odst. 2 o. s. ř.), když důvodem k vyloučení byly ve skutečnosti jeho „způsob vedení řízení“ a to, „jak vedl obhajobu“; tím insolvenční soud nepřípustně zasáhl do ústavně zaručeného práva dovolatele na volbu zástupce (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a porušil princip rovnosti stran sporu v neprospěch dovolatele.

79. Věřitel C ve vyjádření (včetně doplnění ze dne 12. dubna 2023) navrhuje obě dovolání odmítnout jako nepřípustná, popřípadě zamítnout jako nedůvodná; shrnuje okolnosti vzniku uplatňovaných pohledávek, průběh řízení a dále podrobně rozebírá obsah obou dovolání a s odkazy na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a odbornou literaturu vyvrací jednotlivé dovolací námitky.

80. Společnost NWR a společnost NWR Holdings ve společném vyjádření navrhují obě dovolání odmítnout jako nepřípustná, popřípadě zamítnout jako nedůvodná; obdobně jako věřitel C shrnují relevantní skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení a poté se detailně vyjadřují k obsahu dovolání a s odkazy na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a odbornou literaturu argumentují proti jednotlivým dovolacím námitkám.

81. První dovolatel po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.) v replice z 7. srpna 2026 dále argumentoval k otázce koncernu dlužníka, na což reagoval věřitel C vyjádřením ze dne 1. září 2026.

III. Přípustnost dovolání

82. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

83. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (9. května 2016) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].

84. Z hlediska právní terminologie Nejvyšší soud již na tomto místě poznamenává, že právní jednání napadená odpůrčí žalobou insolvenčního správce (smlouva o vydání dluhopisů, smlouva o úvěru a mezivěřitelská dohoda) učinili dlužník a žalovaní v době od 1. ledna 2014; zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přitom nahradil pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 240 až 242 insolvenčního zákona.

K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněný pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).

85. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustnosti podaných dovolání, maje na zřeteli, že mohou být v dané věci přípustná jen podle § 237 o. s. ř.

K přípustnosti dovolání insolvenčního správce (prvního dovolatele)

86. Insolvenční správce napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním výslovně „v plném rozsahu“ (bod 2 dovolání), tedy i v rozsahu prvního výroku v té části, jíž odvolací soud potvrdil body IX. a XI. výroku rozsudku insolvenčního soudu, jakož i třetí až desátý výrok rozsudku odvolacího soudu.

87. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Dovolání může podat jen účastník řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), nadto platí, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní; hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva Srov. např. již např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sb. rozh. obč.), nebo odstavec 21 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 2/2021, uveřejněného pod číslem 70/2023 Sb. rozh. obč.

88. Uvedené vylučuje možnost podat dovolání v rozsahu pátého a desátého výroku odvolacího soudu, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení nikoliv ve vztahu k dovolateli. V tomto rozsahu tak Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako podané osobou, která k tomu není oprávněna (§ 218 písm. b/ ve spojení s § 243c odst. 3 větou první o. s. ř.).

89. Ve vztahu k ostatním uvedeným nákladovým výrokům pak přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

90. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení druhé až páté otázky, neboť ohledně druhé až čtvrté otázky (která osoba má prospěch z převzetí ručitelských závazků dlužníkem, jaká lhůta podle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona se vztahuje k věřiteli C a zda je dán koncern dlužníka a věřitele C) jde o věc Nejvyšším soudem v daných souvislostech doposud neřešenou a pátou otázku (týkající se zkoumání neúčinnosti vzdání se regresního nároku) odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zkoumat přípustnost šesté otázky (zda má insolvenční správce odporovat všem třem právním jednáním, tedy i mezivěřitelské dohodě) má význam až na základě zodpovězení druhé až čtvrté otázky. Konečně první otázkou insolvenční správce obsahově vystihuje tvrzenou vadu řízení (srov. i bod 41 dovolání), k níž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení povinen přihlédnout u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá) a kterou Nejvyšší soud (proto) vypořádá u dovolání připuštěného pro zodpovězení shora uvedených otázek.

K přípustnosti (a vadám) dovolání dlužníka (druhého dovolatele)

91. Dlužník napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku a dále „v souvisejícím“ pátém a desátém výroku.

92. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné i zde předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Dlužník je účastníkem řízení toliko ve spojeném řízení o určení pravosti a výše přihlášených pohledávek, nikoliv (též) v části řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Uvedené vylučuje možnost podat dovolání v rozsahu prvního výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil body I. až III. rozsudku insolvenčního soudu (ve věci samé ohledně odpůrčí žaloby), jakož i body IX. a XI. rozsudku insolvenčního soudu (o nákladech řízení nikoliv ve vztahu k dovolateli). V tomto rozsahu tak Nejvyšší soud dovolání dlužníka bez dalšího odmítl jako podané osobou, která k tomu není oprávněna (§ 218 písm. b/ ve spojení s § 243c odst. 3 větou první o. s. ř.).

93. Přípustnost dovolání v rozsahu, v němž dlužník napadá pátý a desátý výrok rozsudku odvolacího soudu vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jelikož jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

94. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil body IV. a V. rozsudku insolvenčního soudu (ve věci samé ohledně odporové žaloby).

95. Přípustnost dovolání nemůže založit třetí otázka (zda dlužník účinně započetl tvrzenou pohledávku vůči věřiteli C z hlediska vzájemnosti pohledávek).

96. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.

97. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dlužník nezpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu, že jednostranné započtení se řídí českým právem. V procesní rovině se námitka započtení projevuje coby kompenzační námitka ve smyslu obrany proti návrhu podle § 98 věty druhé o. s. ř.; k tomu dále srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněný pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč. (odstavec 38 odůvodnění), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2026, sp. zn. 29 Cdo 2929/2024 (odstavec 27 odůvodnění).

98. Odvolací soud jako samostatný důvod, pro který neshledal kompenzační námitku důvodnou (protože k započtení pohledávky z hlediska hmotného práva nedošlo), uvedl skutečnost, že započítávaná pohledávka nebyla splatná (§ 581 odst. 2 věty druhé obč. zák.) v době jejího započtení u jednání insolvenčního soudu dne 25. března 2019, přičemž z hlediska časového vymezení započítávané pohledávky uvedl, že má jít o tvrzenou škodu, která měla vznikat od roku 2006 do 2010. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro způsobilost pohledávky k započtení podle § 3028 odst. 3 o. z. rozhodnou úpravou doba jejího vzniku; k tomu srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 2929/2024, a judikaturu v jeho důvodech uvedenou, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněného pod číslem 77/2019 Sb. rozh. obč. (na nějž oba soudy odkazovaly).

99. Namítá-li dlužník, že u započítávané pohledávky „způsobila námitka započtení její splatnost“, pak přehlíží, že výrazem ustálené rozhodovací praxe naopak je, že kompenzační projev učiněný věřitelem s pohledávkou, která v době, kdy kompenzační projev dojde adresátu, ještě není splatná, nemá co do započtení žádné účinky a těchto účinků nenabývá ani k okamžiku, kdy se taková pohledávka (v budoucnu) splatnou stane (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod číslem 64/2006 Sb. rozh. obč.).

100. Právní posouzení věci odvolacím soudem je s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu souladné. K tvrzení dlužníka, že následně provedl započtení z opatrnosti „ještě vícekrát“, Nejvyšší soud nemohl přihlížet jako k nepřípustně nově uplatněné skutečnosti (§ 241a odst. 6 o. s. ř.); nadto jde o tvrzení skutkově zcela nekonkrétní, které by (ani jinak) neumožňovalo prověřit dovolací argumentaci dlužníka.

101. Jen pro úplnost a bez ohledu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že stejný závěr se uplatní i v režimu právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 (§ 1982 odst. 1 a § 1987 odst. 1 o. z.).

102. Ohledně šesté otázky (zda ručitelský závazek dlužníka zanikl dne 4. dubna 2018 na základě splnění podmínek uvedených v čl. 12.06 smlouvy o úvěru) dovolání vykazuje vady, které nebyly ve lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Odhlédne-li Nejvyšší soud od toho, že dlužník patrně míní smlouvu o vydání dluhopisů (viz skutková zjištění insolvenčního soudu v odstavci 34.92.14 jeho rozsudku), pak insolvenční soud se s touto otázkou podrobně vypořádal v odstavci 70 rozsudku a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil jako věcně správný. Druhý dovolatel v této části dovolání nevymezil řádně důvod dovolání podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (nevyložil, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem) a nezformuloval žádnou otázku hmotného práva, neboť v dovolání toliko uvedl, že oba soudy „nesprávně odmítly“ jeho námitku ohledně zániku dluhu; pouhý věcný nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem přitom nepředstavuje způsobilé vymezení dovolacího důvodu.

103. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř (v rozsahu prvního výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil body IV. a V. výroku rozsudku insolvenčního soudu) pro řešení čtvrté a páté otázky (možnost agenta pro zajištění přihlásit pohledávky do insolvenčního řízení vlastním jménem a co do platnosti ručitelských závazků dovolatele), když potud jde o věc Nejvyšším soudem v daných souvislostech doposud neřešenou. První, druhou, sedmou a osmou otázkou dovolatel obsahově vystihuje tvrzené vady řízení, k nimž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení povinen přihlédnout u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá) a které Nejvyšší soud (proto) vypořádá u dovolání připuštěného pro zodpovězení shora uvedených otázek.

IV. Důvodnost dovolání

104. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

105. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

K druhé a třetí otázce insolvenčního správce (prvního dovolatele)

106. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení insolvenčního zákona:

§ 237

(1) Povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

(…)

§ 239

(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

(…)

§ 240

(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

(2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

(…)

107. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 40/2021, uveřejněném pod číslem 43/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 43/2024“), přijal závěr, podle něhož uzavře-li dlužník jako zástavce v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení zástavní smlouvu, podle níž poskytne bez přiměřeného protiplnění svůj majetek k zajištění pohledávky zástavního věřitele vůči třetí osobě (obligačnímu dlužníku), jde za splnění dalších předpokladů uvedených v § 240 insolvenčního zákona o neúčinné právní jednání. Jen z toho, že dlužník (jako zástavní dlužník) a třetí osoba (jako obligační dlužník) tvoří koncern, nelze dovozovat, že insolvenční správce může s úspěchem odporovat též takové zástavní smlouvě uzavřené v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona).

108. V uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud vymezil proti právnímu názoru odvolacího soudu, že zástavní smlouvu v tam projednávané věci dlužník uzavřel nejen „ve prospěch“ zástavního věřitele, ale též „ve prospěch“ obligačního dlužníka (splnění jehož dluhu zajistil zástavním právem), což odůvodnil následujícími úvahami:

[1] V rozsudku ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 128/2018, uveřejněném pod číslem 29/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 29/2021“), Nejvyšší soud vysvětlil, že § 237 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje jako pasivně legitimované subjekty (jako nositele povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních jednání) osoby, „v jejichž prospěch bylo neúčinné právní jednání učiněno“, nebo osoby, „které z něho měly prospěch“.

[2] Zjednodušeně řešeno, odpůrčí nároky jsou koncipovány tak, že pasivní věcná legitimace postihuje osoby, jimž se dostalo prospěchu (poskytnutím plnění) z neúčinného právního jednání dlužníka. Z úpravy obsažené v § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona rovněž vyplývá, že tím, komu se dostalo prospěchu (poskytnutím plnění podle neúčinného právního jednání dlužníkem) z neúčinného právního úkonu dlužníka, nemusí být osoba, které dlužník přislíbil, že plnění z takového právního jednání poskytne; k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015, uveřejněný pod číslem 93/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 93/2018“).

[3] Výrazem ustálené soudní praxe je, že žalobu, kterou se domáhá vyslovení neúčinnosti smlouvy (právního jednání dlužníka) a zároveň vydání peněžitého plnění, které na základě smlouvy ušlo z dlužníkova majetku, nebo rovnocenné (peněžité) náhrady za původní dlužníkovo plnění, které (již) není možné vydat do majetkové podstaty, podává insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona vůči osobám, „v jejichž prospěch bylo neúčinné právní jednání učiněno“ nebo vůči osobám, „které z něho měly prospěch“, bez zřetele k tomu, že případně nejde o smluvní strany smlouvy. Lze si totiž snadno představit smlouvu, jíž se dlužník zavazuje svému kontrahentovi, že poskytne plnění (bez přiměřeného protiplnění) třetí osobě („ve prospěch třetí osoby“); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2016“), R 93/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 128/2018, uveřejněný pod číslem 29/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021, sen. zn. 29 ICdo 118/2020, uveřejněný pod číslem 64/2022 Sb. rozh. obč.

[4] „Prospěch“ tak nutně znamená „poskytnutí plnění“, neboť zástavní právo je sice zřizováno (bez přiměřeného protiplnění) ve prospěch zástavního věřitele, avšak ten při uzavření zástavní smlouvy ještě žádné plnění nepřijímá. I zde však jde o to, že v konečném důsledku by zástavní věřitel získal plnění na úkor ostatních věřitelů. „Příjemcem“ plnění (osobou, v jejíž prospěch bylo zajištění zřízeno) je vždy zástavní věřitel, ať dlužník zajišťuje dluh vlastní, nebo cizí; v tomto ohledu je též nerozhodné, zda dlužník zajišťuje dluh osoby blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern.

[5] Podstatné tedy je, u koho plnění z majetkové podstaty „skončí“, kdo je „získá“. Adresát takového (případného budoucího) plnění je pak osobou povinnou vydat plnění zpět do majetkové podstaty (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona) a vůči ní má směřovat odpůrčí žaloba insolvenčního správce (§ 235 odst. 2 insolvenčního zákona). Smyslem takové odpůrčí žaloby je zabránit tomu, aby se „příjemci“ dostalo zvýhodňujícího plnění z majetkové podstaty (popřípadě, aby vydal zpět již přijaté plnění), přičemž není podstatné, který (čí) konkrétní dluh se dlužník zavázal zajistit.

[6] V tomto smyslu vyznívá i R 93/2018, podle něhož osobou, která ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákona měla prospěch z dlužníkova neúčinného právního jednání, je i osoba (věřitel), které dlužník ve smyslu § 332 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), splnil dluh (jako „třetí osoba“) za jejího dlužníka. I v tomto případě je osobou pasivně věcně legitimovanou v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě „příjemce“ takového plnění (bez ohledu na to, že podle hmotného práva by jinak měl dlužník právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, jehož dluh splnil). Prospěch ze zřízení zástavního práva tak má zástavní věřitel (osoba, které se má dostat plnění z výtěžku zpeněžení dlužníkova majetku), bez ohledu na to, že podle hmotného práva by měl (zástavní) dlužník v případě plnění ze zástavy subrogační regres vůči obligačnímu dlužníku (srov. § 1937 odst. 2 a § 1938 odst. 1 o. z.).

109. V poměrech nyní projednávané věci lze takto nastíněné úvahy plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (R 43/2024) doplnit následovně:

110. Ručení představuje zajišťovací institut, kterým ručitel posiluje právní postavení obligačního věřitele tím, že se zaváže jej uspokojit, jestliže obligační dlužník nesplní svůj dluh (v českém právu srov. § 2010 odst. 1 a § 2018 a násl. o. z.); v tomto ohledu nejsou podstatné odlišnosti týkající se zajištění poskytnutého zřízením zástavního práva v tom směru, že ručení je svou povahou osobní (nikoliv věcněprávní) zajišťovací institut a že ručením lze z povahy věci zajistit jen splnění dluhu třetí osoby. Rozhodující naopak je, že osobou, která má z poskytnutého ručení prospěch (§ 237 odst. 1 insolvenčního zákona), je i zde obligační věřitel, u něhož plnění ručitele „skončí“, tedy ten, kdo má plnění podle poskytnutého ručení „získat“. Obligační věřitel je adresátem takového (případného budoucího) plnění ručitele; proto je i osobou povinnou vydat plnění zpět do majetkové podstaty (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona) a vůči němu má směřovat odpůrčí žaloba. Skutečnost, že obligační dlužník je osobou blízkou dlužníku (ručiteli) nebo s ním tvoří koncern, tu není rozhodná. Obligační dlužník totiž není (v rozebraných poměrech insolvenčního odpůrčího práva) osobou, která by měla z poskytnutého ručení prospěch. Podstatné není ani to, zda dlužník poskytl ručení na základě předchozí dohody s obligačním dlužníkem; pro účely zkoumání, zda je splněna skutková podstata právního jednání bez přiměřeného protiplnění, má význam toliko okolnost, zda dlužník za převzetí ručení obdržel protiplnění ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona.

111. Nejvyšší soud nemá důvod přijímat jiné řešení ani v poměrech projednávané věci na základě argumentace přednesené v dovolání. Na základě skutkových zjištění učiněných oběma soudy Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že dlužník a další členové holdingové skupiny NWR postupovali při neformální restrukturalizaci v roce 2014 ve shodě a že převzetí ručení za dluhy společnosti NWR a společnosti NWR Holdings bylo součástí celého komplexu nového uspořádání vzájemných vztahů členů skupiny NWR (včetně jejich strukturované ekonomické provázanosti) i právních vztahů skupiny navenek vůči věřitelům; to však nic nemění na uvedeném základním schématu insolvenční odporovatelnosti.

112. Důvodná není ani námitka, že neúčinnost ručitelského závazku nelze „štěpit“ tak, že by šlo o jednání neúčinné jen vůči obligačnímu věřiteli (věřiteli C). Insolvenční správce zde zaměňuje pasivní věcnou legitimaci v odpůrčí žalobě (která má směřovat vůči osobě mající prospěch z neúčinného právního jednání dlužníka) s tím, že pravomocný rozsudek, jímž je neúčinnost právního jednání určena (§ 235 odst. 2 insolvenčního zákona), je závazný pro všechny procesní subjekty (§ 164 insolvenčního zákona), tedy i pro všechny věřitele, kteří v insolvenčním řízení uplatňují svá práva vůči dlužníku (§ 9 písm. c/ insolvenčního zákona).

113. Právní posouzení odvolacím soudem je tak správné a dovolání není v této části důvodné. Obligační dlužník není osobou, která má (ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákona) prospěch z ručení poskytnutého (insolvenčním) dlužníkem za jeho dluhy vůči obligačnímu věřiteli. Vůči obligačnímu věřiteli (který není osobou dlužníku blízkou a netvoří s ním koncern) lze pak odporovat právnímu jednání učiněnému dlužníkem (jen) v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení; na tom nic nemění skutečnost, že obligační dlužník tvoří s (insolvenčním) dlužníkem koncern.

Ke čtvrté otázce insolvenčního správce (prvního dovolatele)

114. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení zákona o obchodních korporacích, ve znění účinném do 31. prosince 2020 (§ 775 z. o. k.; z obsahu spisu neplynou žádné skutečnosti ve smyslu § 780 z. o. k.):

§ 74

(1) Ovládající osobou je osoba, která může v obchodní korporaci přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Ovládanou osobou je obchodní korporace ovládaná ovládající osobou.

(2) Je-li ovládající osobou obchodní korporace, je mateřskou obchodní korporací, a je-li ovládanou osobou obchodní korporace, je dceřinou obchodní korporací.

(3) Řídící osoba podle § 79 a většinový společník jsou vždy ovládajícími osobami, ledaže ve vztahu k většinovému společníkovi § 75 stanoví jinak. Řízená osoba podle § 79 je vždy ovládanou osobou.

§ 79

(1) Jedna nebo více osob podrobených jednotnému řízení (dále jen „řízená osoba“) jinou osobou nebo osobami (dále jen „řídící osoba“) tvoří s řídící osobou koncern.

(2) Jednotným řízením je vliv řídící osoby na činnost řízené osoby sledující za účelem dlouhodobého prosazování koncernových zájmů v rámci jednotné politiky koncernu koordinaci a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu.

(3) Existenci koncernu jeho členové bez zbytečného odkladu uveřejní na svých internetových stránkách, jinak nelze postupovat podle § 72.

115. Ustálenou rozhodovací praxi k otázce pojetí koncernu pro účely insolvenčního řízení představuje závěr, že slovní spojení „osoba tvořící s dlužníkem koncern“ je nutno vykládat způsobem vymezeným legální definicí těchto pojmů v příslušných právních předpisech, tedy pro dobu před 1. lednem 2014 způsobem vymezeným v § 66a odst. 7 obch. zák., a pro dobu od 1. ledna 2014 způsobem vymezeným v § 79 z. o. k. K těmto závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil [srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněného pod číslem 106/2017 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018, uveřejněného pod číslem 100/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2020“)] a nemá důvod se od nich odchylovat ani na základě argumentace přednesené insolvenčním správcem v dovolání a věc předkládat k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.

116. V R 100/2020 dále Nejvyšší soud ozřejmil, že jsou-li obchodní korporace ve vzájemném vztahu osobami ovládanými a řízenými jednou fyzickou osobou, nevede to v poměrech zákona o obchodních korporacích samo o sobě k závěru, že takové obchodní korporace jsou osobami tvořícími s „řídící osobou“, a tedy i mezi sebou navzájem, koncern. K tomu by muselo být rovněž prokázáno, že takto ovládané obchodní korporace jsou ovládající osobou též podrobeny jednotnému řízení (§ 79 odst. 1 z. o. k.), tedy že „řídící osoba“ vyvíjí na činnost obchodních korporací (coby „řízených osob“) vliv sledující za účelem dlouhodobého prosazování koncernových zájmů v rámci jednotné politiky koncernu koordinaci a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu (§ 79 odst. 2 z. o. k.).

117. V rozsudku ze dne 31. března 2022, sen. zn. 29 ICdo 14/2020, (vydaném v jiném incidenčním sporu o odpůrčí žalobě dovolatele v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek téhož dlužníka) Nejvyšší soud zopakoval, že insolvenční zákon neobsahuje žádnou vlastní (autonomní) definici pojmu koncern (proto je pojem „osoby tvořící s dlužníkem koncern“ nutno vykládat způsobem vymezeným legální definicí tohoto pojmu v příslušných právních předpisech) a shrnul, že předpokladem pro existenci koncernu je jednotné řízení, jehož zákonná definice je uvedena v § 79 odst. 2 z. o. k.. Pro závěr, že určité podnikatelské seskupení dosahuje kvality koncernu (a není tedy „pouhým“ ovlivněním či ovládáním), je nezbytné naplnění několika základních znaků jednotného řízení. Je to rozhodující vliv řídící osoby, vliv na činnost řízené osoby, dlouhodobost, prosazování koncernových zájmů, jednotná politika koncernu a koordinace a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu.

118. Tamtéž se Nejvyšší soud podrobně zabýval shrnutím dosavadní judikatury k otázce tzv. vysvětlovací povinnosti a k její aplikaci v poměrech incidenčního sporu o odpůrčí žalobě (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2026, sp. zn. 29 ICdo 141/2024, vydaný v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě téhož insolvenčního správce v jiném insolvenčním řízení).

119. Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 115/2012“), Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč., nebo opět R 115/2012).

120. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, předestřel, že v některých případech strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila. Potud Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí odkázal na dílo: Macur, J.: Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita v Brně, 1995, str. 121 a násl., jakož i na dílo: Macur, J.: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Masarykova univerzita v Brně, 2000. K závěrům tohoto rozsudku se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněného pod číslem 63/2018 Sb. rozh. obč., rozsudku ze dne 16. prosince 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019, nebo v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 14/2020.

121. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněného pod číslem 58/2023 Sb. rozh. obč., (srov. zejména odstavec 77 odůvodnění) je podstatou „vysvětlovací povinnosti“, že procesní strana nezatížená (subjektivním) břemenem důkazním a břemenem tvrzení podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měl ve vlastním zájmu ve svých skutkových tvrzeních podrobně přednést její odpůrce; ten však potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu druhé procesní strany. Vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem vychází z ústavního hlediska z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném zásadou projednací. Shromažďování skutkového materiálu iniciativou procesních stran může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace a je tedy postižena „informačním deficitem“, je ohroženo nebo porušeno její právo na spravedlivý proces. Z objektivního hlediska je informačním deficitem procesní strany zase ohrožena nebo porušena základní společenská funkce civilního procesu, spočívající v poskytování ochrany skutečným subjektivním hmotným právům, jež vyplývají z pravdivě zjištěného skutkového stavu. K tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2025, sen. zn. 29 ICdo 41/2024.

122. Z posledně uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu též plyne, že není nepřiléhavé uvažovat o možném uložení vysvětlovací povinnosti žalovanému v odpůrčím incidenčním sporu ohledně toho, zda je osobou, která tvoří s dlužníkem koncern; aplikace tohoto postupu má ale své meze a podmínky, za kterých má soud takto postupovat. K tomu, aby bylo možné uložit žalovanému z odpůrčí žaloby vysvětlovací povinnost ohledně skutečnosti, že tvoří (v rozhodnou dobu tvořil) s dlužníkem koncern (např. pro zde rozhodné poměry při zkoumání odporovatelnosti právních jednání dlužníka bez přiměřeného protiplnění dle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona), musí dovolatel (insolvenční správce) alespoň v základních bodech splnit povinnost tvrzení (unést břemeno tvrzení) ohledně existence koncernu, a to zejména ohledně existence výše uvedených základních podmínek jednotného řízení dle § 79 odst. 2 z. o. k. Nestačí povšechná nepříliš konkrétní tvrzení a nelze nutit žalovaného, aby tvrdil skutečnosti proti sobě. Stejně tak nelze „zhojit“ povinnost tvrdit důkazními návrhy a „doufat“, že z nich nakonec vyplynou potřebná tvrzení (např. z výslechu svědků).

123. V poměrech projednávané věci se uvedené závěry ustálené judikatury promítají následovně. Insolvenční správce přes poučení poskytnuté odvolacím soudem v rámci prvního odvolacího řízení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nesplnil povinnost tvrdit (přednést) alespoň opěrné body skutkového stavu, týkajícího se koncernu dlužníka a věřitelů zastupovaných věřitelem C; v řízení toliko uváděl, že již „původní“ koneční věřitelé (jejichž identita mu není známa) ve smyslu skutečných investorů (majitelů původních dluhopisů z roku 2010) jsou (byli) zároveň významnými akcionáři společnosti NWR Plc a že se tito věřitelé ve shodě podíleli na neformální restrukturalizaci v roce 2014.

124. Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční správce netvrdil ani v základních rysech nic o tom, zda a jak mají podléhat dlužník a věřitelé zastupovaní věřitelem C coby agentem pro zajištění jednotnému řízení, když zjevně směšuje pojmové znaky koncernu podle § 79 odst. 2 z. o. k. s majetkovou účastí věřitelů ve společnostech skupiny NWR; Nejvyšší soud připomíná, že nelze zaměňovat ani seskupení ovládaných osob (§ 74 z. o. k.), či ovlivnění nebo ovládání jako takové a koncern. Úprava § 240 odst. 3 insolvenčního zákona formuluje lhůtu tří let před zahájením insolvenčního řízení pouze ve vztahu k osobám, jež s dlužníkem tvoří (tvořily) koncern (vedle dlužníkových osob blízkých), nikoli ve vztahu k seskupení ovládaných osob či ovlivněných osob. Skutečnost, že dlužník je ovládanou osobou mateřskou obchodní korporací ve skupině NWR, jejíž členové jsou majetkově propojeni, nikterak nevypovídá o splnění povinnosti tvrzení ohledně existence koncernu dlužníka a věřitelů jiných členů skupiny NWR, byť v rozsahu základních opěrných bodů. Rovněž ohledně případných fyzických osob blízkých dlužníku ve smyslu § 22 odst. 2 o. z. (srov. blíže R 100/2020) insolvenční správce nepřednesl ani základní opěrné body ohledně toho, o které členy statutárního orgánu dlužníka má jít, popřípadě jakým způsobem mají věřitelé podstatně ovlivňovat dlužníka mimo rámec působení mateřské obchodní korporace.

125. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 14/2020 Nejvyšší soud rovněž poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou výslovně odkáže v textu žaloby, popřípadě později v řízení při plnění své povinnosti tvrzení.

126. Nejvyšší soud též opakovaně (srov. např. již rozsudek ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, či rozsudek ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sb. rozh. obč.) vysvětlil, že zmíněný postup odkázáním na listinu je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka musí být aplikována restriktivně. Tento závěr je však nutno rovněž aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004). Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 830/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejích doplněních) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením, odkázal na tyto listiny. Takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami civilního (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 2259/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 26 Cdo 2017/2011).

127. V daném případě dovolatel namítá, že v řízení nebyly provedeny jeho důkazní návrhy, zejména výroční zpráva společnosti NWR Plc za rok 2015, nebyl vyžádán souhlas věřitelů se Scheme of Arrangement a výslech navržených osob, či nebylo provedeno mezinárodní dožádání za účelem zjištění konečných věřitelů dluhopisů z roku 2010; nekonkretizoval ale, jak přesně by z těchto důkazů měla plynout tvrzení ohledně toho, že dlužník a věřitelé zastupovaní věřitelem C tvoří koncern (popřípadě jde o osoby blízké dlužníku ve smyslu § 22 odst. 2 o. z.). Soudy nižších stupňů nebyly povinny samy zjišťovat tvrzení o existenci koncernu z navržených listin a jiných důkazů a nahrazovat dovolatelovu povinnost tvrzení v tomto směru.

128. Zbývá posoudit námitku prvního dovolatele, že koncern dlužníka a věřitelů zastupovaných věřitelem C byl založen na obligačním vztahu nejpozději dne 5. září 2014, a to společným jednáním ve shodě při přijímání Scheme of Arrangement, kdy sledem jednotlivých kroků věřitelé přímo nabyli majetkovou účast ve skupině NWR a po nabytí akcií se „koncern přetransformoval do přímé kontroly“.

129. Jakkoli insolvenční správce brojil proti tomu, že se na něj ohledně doplnění tvrzení vztahuje lhůta ke koncentraci řízení (v důsledku poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), založil odvolací soud své rozhodnutí na tom, že doplněnými tvrzeními není třeba se zabývat (i kdyby byla uplatněna včas), neboť plán neformální restrukturalizace „nevykazuje znaky jednotného řízení“.

130. Závěr odvolacího soudu je správný, neboť ani z tvrzení znovu zrekapitulovaných insolvenčním správcem v dovolání neplyne závěr o existenci koncernu. Nejvyšší soud opakuje, že existence koncernu (nikoliv „pouhého“ ovlivnění či ovládání) nutně přepokládá naplnění základních znaků jednotného řízení (rozhodující vliv řídící osoby, vliv na činnost řízené osoby, dlouhodobost, prosazování koncernových zájmů, jednotná politika koncernu a koordinace a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu).

131. Ze skutkových zjištění ohledně obsahu Scheme of Arrangement a jednotlivých smluvních dokumentů přijatých při realizaci neformální restrukturalizace nijak nevyplývá vytvoření nové řídící struktury a jednotného řízení ve shora uvedeném smyslu. J. ve shodě všech zúčastněných stran při přijímání plánu restrukturalizace (jednorázové dohody) se předpokládá a případná majetková účast věřitelů v restrukturalizovaných společnostech nijak do budoucna nezakládá znaky jednotného koncepčního řízení zahrnujícího věřitele zastupované věřitelem C; uvedené nelze dovodit ani z toho, že součástí neformální restrukturalizace byla změna holdingové struktury skupiny NWR (včetně vytvoření společnosti NWR Holdings za účelem výkonu holdingové činnosti mimo jiné nad dlužníkem). Jinak řečeno, z prvním dovolatelem prosazovaných skutečností o restrukturalizaci existujícího koncernu holdingové skupiny NWR neplyne, že se nad rámec existujícího koncernu dlužníka s ostatními společnostmi v rámci skupiny NWR stali „na základě obligačního vztahu“ členy takového koncernu i věřitelé, kteří se účastnili neformální restrukturalizace.

132. Pro úplnost lze doplnit, že i v českém insolvenčním právu lze reorganizaci typově provést na základě schváleného reorganizačního plánu převodem části aktiv dlužníka na nově založenou právnickou osobu, ve které mají věřitelé majetkovou účast (§ 341 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), popřípadě při řešení předúpadkové situace podnikatele na základě restrukturalizačního plánu provést restrukturalizaci majetku převodem části majetku na nově založenou právnickou osobu, ve které získají dotčené strany účast (§ 17 písm. d/ zákona č. 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci); z takového řešení (před)úpadkové situace bez dalšího neplyne vznik koncernu mezi dlužníkem (podnikatelem) a jeho věřiteli (dotčenými stranami) podle § 79 z. o. k.

133. Dovolání insolvenčního správce tak potud není důvodné.

K páté otázce insolvenčního správce

134. V rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vysvětlil, že ponechají-li se stranou právní jednání, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle § 235 až 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním jednáním dlužníka, která jsou taxativně vypočtena v § 240 až 242 insolvenčního zákona. K tomu zároveň dodal, že § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního jednání dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního jednání dlužníka, totiž že jde o právní jednání, kterým dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z § 240 až 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní jednání dlužníka“ a „zvýhodňující právní jednání dlužníka“.

135. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. v R 106/2016, v němž (pro účely zkoumání neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona) dodal, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání; ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního jednání další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). V odstavci 60 odůvodnění pak Nejvyšší soud výslovně odmítl názor (tamějšího) dovolatele, že pro posouzení, zda uzavřením zástavních smluv zkrátil dlužníkovy věřitele, je rozhodný obsah (účinného) reorganizačního plánu dlužníka, podle kterého bude zajištění podle zástavních smluv buď využito (zpeněženo) za účelem uspokojení zajištěné pohledávky (uspěje-li zajištěný věřitel), nebo je dlužník použije podle svého uvážení (uspěje-li insolvenční správce s odpůrčí žalobou).

136. Již takto předestřená ustálená judikatura Nejvyššího soudu činí nesprávnými závěry odvolacího soudu na téma neúčinnosti vzdání se práva subrogace. Shledal-li odvolací soud, že smlouva o vydání dluhopisů a smlouva o úvěru mohou být (co do vzdání se práva subrogace dlužníkem) vůči společnosti NWR a společnosti NWR Holdings neúčinnými právními jednáními podle § 240 insolvenčního zákona, pak již neměl poměřovat jejich neúčinnost tím, zda splňují „obecnou charakteristiku odporovatelného právního jednání podle § 235 insolvenčního zákona“ a zda je naplněn „materiální rys zkrácení“.

137. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu rovněž odporuje, jestliže odvolací soud zkoumal podmínky odporovatelnosti nikoliv k době vzniku těchto právních jednání, nýbrž k době svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), přičemž bral v potaz aktuální stav insolvenčního řízení a obsah schváleného reorganizačního plánu dlužníka.

138. Úvahy odvolacího soudu o tom, že vzdání se subrogace nepředstavuje „poskytnutí“ plnění a nejde ani o „úbytek“ majetku, který by mohl sloužit k uspokojení nezajištěných věřitelů, ale o zbavení se práva na „zvýšení“ majetku, bude-li plněno z ručitelského závazku, jsou nesrozumitelné potud, že odvolací soud zvažoval aplikaci § 240 odst. 1 insolvenčního zákona, ačkoliv skutková podstata právního jednání bez přiměřeného protiplnění vyžaduje, aby se dlužník „zavázal poskytnout plnění“ (odstavce 29 a 30 odůvodnění napadeného rozsudku).

139. Dovolání tak je v této části důvodné.

140. Pro účely urychlení dalšího řízení Nejvyšší soud podotýká, že jsou-li splněny ostatní podmínky odporovatelnosti, spadá vzdání se práva mezi typická zvýhodňující právní jednání (§ 241 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona). Vzhledem ke koncernovému vztahu dlužníka a společností NWR a NWR Holdings je třeba se rovněž zabývat tím, zda vzdání se práva nepředstavuje úmyslně zkracující právní jednání podle § 242 insolvenčního zákona; k tomu blíže srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 157/2023, uveřejněný pod číslem 46/2025 Sb. rozh. obč.

141. Z hlediska pasivní věcné legitimace je zároveň zřejmé, že osobou mající prospěch (§ 237 odst. 1 insolvenčního zákona) z jednání dlužníka spočívajícího ve vzdání se práva subrogace není věřitel C. U smlouvy o vydání dluhopisů jde toliko o společnost NWR (jen vůči ní se dlužník vzdal se svého práva) a u smlouvy o úvěru obdobně toliko společnost NWR Holdings (jen vůči ní se dlužník vzdal svého práva).

K šesté otázce insolvenčního správce (prvního dovolatele)

142. Na otázku položenou prvním dovolatelem není třeba odpovídat s ohledem na způsob vypořádání druhé až čtvrté dovolací otázky, jejichž prostřednictvím se dovolateli nepodařilo zpochybnit závěry odvolacího soudu, že vůči věřiteli C nelze s úspěchem odporovat právním jednáním učiněným v roce 2014 (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona) a že osobou mající prospěch (§ 237 odst. 1 insolvenčního zákona) z převzetí ručitelských závazků je toliko věřitel C (nikoliv též obligační dlužníci společnost NWR a společnost NWR Holdings); formulací dovolacích námitek k šesté otázce dovolatel míří právě jen na neúčinnost převzetí ručení dlužníka v mezivěřitelské dohodě. Odpověď na položenou otázku tak nemůže mít vliv na výsledek dovolacího řízení, takže důvod připustit dovolání pro řešení této otázky není dán; k nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněného pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč.

K dovolání dlužníka (druhého dovolatele)

Ke čtvrté otázce dlužníka (druhého dovolatele)

143. Podstatou dovolací námitky je, zda věřitel C coby agent pro zajištění je z hlediska hmotného práva oprávněn jednat vlastním jménem na účet věřitelů, které zastupuje, a zda je tak oprávněn přihlásit vlastním jménem pohledávky těchto věřitelů a být účastníkem insolvenčního řízení včetně incidenčního sporu o určení pravosti a výše přihlášených pohledávek (k tvrzené procesní nezpůsobilosti věřitele C viz pasáž o vadách řízení níže).

144. Postavení věřitele C coby agenta pro zajištění je smluvně založeno podle cizího práva, konkrétně podle práva státu New York (u smlouvy o vydání dluhopisů) a podle anglického práva (u smlouvy o úvěru). Insolvenční soud učinil na základě provedeného dokazování skutková zjištění o obsahu uvedených smluv včetně mezivěřitelské dohody (srov. shrnutí v odstavci 46.6 odůvodnění jeho rozsudku) a dále se způsobem souladným s ustálenou judikaturou (představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4674/2014, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024, sp. zn. 25 Cdo 3217/2023) zabýval výkladem uvedeného cizího práva ke zjištění obsahu práv a povinností takto ustaveného agenta pro zajištění (srov. odstavce 46.7 a 46.8 odůvodnění jeho rozsudku), přičemž dospěl k závěru, že věřitel C je oprávněn uplatnit pohledávky v insolvenčním řízení vlastním jménem; odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný.

145. Soudy tak správně aplikovaly cizí právo; dovolatel se zjevně mýlí, jestliže v dovolání dovozuje, že věřitel C jedná vlastním jménem a „na vlastní účet“ a vykonává tak práva, jež mu nenáleží. Postavení věřitele C je v zásadě zvláštním případem nepřímého zastoupení, jehož principem je, že nepřímý zástupce jedná vlastním jménem na účet jiného (zde věřitelů ze smlouvy o vydání dluhopisů a smlouvy o úvěru). V české právní úpravě lze nalézt smluvní nepřímé zastoupení např. v § 1186 odst. 1 o. z., které upravuje věcnou legitimaci k vymáhání postoupené pohledávky tak, že dává postupiteli možnost vymáhat pohledávku svým jménem na účet postupníka; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2018, sp. zn. 28 Cdo 2709/2018, a v kontextu předchozí právní úpravy (§ 530 odst. 1 obč. zák.) závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, uveřejněném pod číslem 100/2009 Sb. rozh. obč., nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 NSČR 111/2024, uveřejněném pod číslem 31/2018 Sb. rozh. obč.

146. V insolvenčních poměrech sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací soudní praxi již tím, že uveřejnil pod číslem 131/2011 Sb. rozh. obč. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2011, sen. zn. 1 VSPH [č.], podle něhož jestliže se postupitel dohodl s postupníkem, že bude vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka (§ 530 odst. 1 obč. zák.), je oprávněn podat též insolvenční návrh vůči dlužníku, přihlásit postoupenou pohledávku do insolvenčního řízení a vykonávat v insolvenčním řízení práva náležející věřiteli postoupené pohledávky.

147. Pro úplnost lze dodat, že český právní řád rovněž zná institut agenta pro zajištění (§ 20 zákona o dluhopisech), a to s účinností od 4. ledna 2019 na základě novelizace zákona o dluhopisech provedené zákonem č. 307/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Jak přiléhavě poznamenal insolvenční soud (odstavec 46.10 odůvodnění jeho rozsudku), podle důvodové zprávy k zákonu č. 307/2018 Sb. byl institut agenta pro zajištění v praxi smluvně využíván již dříve. Postavení agenta pro zajištění jako nepřímého zástupce vyplývá z § 20 odst. 2 zákona o dluhopisech, podle něhož vykonává práva „vlastním jménem ve prospěch oprávněných osob“, a to i v insolvenčním řízení.

148. Zákonem č. 307/2018 Sb. byl ostatně novelizován i insolvenční zákon (mimo jiné) v § 2 písm. g/, který tak s účinností od 4. ledna 2019 agentu pro zajištění podle zákona o dluhopisech přiznává postavení zajištěného věřitele.

149. Z uvedeného tak jednoznačně plyne, že smluvnímu ujednání o agentu pro zajištění podle cizího práva nelze upřít účinek ve smyslu § 4 z. m. p. s. (k výhradě veřejného pořádku viz níže).

150. Dovolání dlužníka tak není v této části důvodné.

K páté otázce dlužníka (druhého dovolatele)

151. Dlužník v rámci argumentace pokládá vícero otázek, které jednak směřují k tomu, že převzetí jeho ručitelského závazku není platné, popřípadě jím není vázán, jednak k procesu uzavírání jednotlivých smluv (kdy napadá zejména nedostatek či překročení zmocnění B. W., jeho jednání za dovolatele ve střetu zájmů a provedení volby práva) a dále k tomu, že sjednanému ručitelskému závazku nelze přiznat účinky kvůli rozporu s veřejným pořádkem.

152. Ručitelské závazky byly podle hodnocení obou soudů založené podle cizího práva, konkrétně podle práva státu New York (u smlouvy o vydání dluhopisů) a podle anglického práva (u smlouvy o úvěru). Insolvenční soud učinil na základě provedeného dokazování skutková zjištění o obsahu uvedených smluv včetně mezivěřitelské dohody a dále se způsobem souladným s ustálenou judikaturou (představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4674/2014 nebo rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3217/2023) podrobně zabýval výkladem uvedeného cizího práva ke zjištění obsahu práv a povinností z převzetí ručitelského závazku včetně toho, zda jsou smluvní ujednání platná (v právním režimu Common Law vymahatelná). Odvolací soud se k závěrům o platnosti (vymahatelnosti) ručitelských závazků výslovně přihlásil.

153. Jakkoliv i nesprávná aplikace cizího práva může založit přípustnost a důvodnost dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2024, sp. zn. 25 Cdo 685/2023), dovolatel se soustředil na otázku, zda jsou ručitelské závazky platné z hlediska českého práva, považuje je za absolutně neplatné (§ 588 o. z.), maje za to, že jde o nepoctivý výkon práva a odkazuje na zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Soudům vytýká, že neprovedly dokazování k prokázání skutečností o „řetězci trvajícího protiprávního jednání od roku 2006 do roku 2016“.

154. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (dále jen „stát, který řízení zahájil“). Podle odst. 2 písm. m/ téhož článku právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména, pravidla týkající se neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele.

155. Podle čl. 13 nařízení o úpadkovém řízení ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. m/ se nepoužije, pokud osoba, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, prokáže, že

- je pro tento úkon rozhodné právo jiného členského státu než státu, který zahájil řízení, a

- toto právo neumožňuje žádným způsobem napadnout v daném případě dotyčný úkon.

156. Věřitel C v řízení na svou obranu tvrdil, že jsou dány podmínky čl. 13 nařízení o úpadkovém řízení ve vztahu ke smlouvě o úvěru a mezivěřitelské dohodě; podle právního posouzení v rozsudku insolvenčního soudu (srov. odstavec 73 odůvodnění), který odvolací soud potvrdil jako věcně správný, podmínky čl. 13 nařízení o úpadkovém řízení splněny nebyly; znamená to, že podle čl. 4 odst. 2 písm. m/ nařízení o úpadkovém řízení se české právo (lex concursus) použije při zkoumání neúčinnosti, ale i neplatnosti dotčených právních jednání dlužníka.

157. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou tak podstatná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění, které nedoznalo změn od nabytí jeho účinnosti (1. ledna 2014):

§ 8

Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

§ 588

Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

158. Ustálenou judikaturu k výkladu § 8 o. z. Nejvyšší soud shrnul ve svém usnesení ze dne 16. prosince 2020, sen. zn. 29 NSČR 114/2019, uveřejněném pod číslem 54/2021 Sb. rozh. obč., následovně:

[1] Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).

[2] Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).

159. Judikaturu ohledně výkonu práva v rozporu s dobrými mravy k § 3 odst. 1 zákona obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).

160. K pojmu dobrých mravů se Nejvyšší soud dále souhrnně vyjádřil např. v rozsudku ze dne 16. března 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněném pod číslem 80/2021 Sb. rozh. obč.

[1] Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/1998 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sb. rozh. obč., a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[2] Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

[3] Ustanovení § 580 o. z. uvádí důvody neplatnosti. Neplatné je tak mj. právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Ustanovení § 588 o. z. potom řeší, kdy soud k neplatnosti právního jednání přihlédne i bez návrhu. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. června 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněném pod číslem 104/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2020“), vyložil adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., tak, že nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Podle přesvědčení velkého senátu adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není.

[4] I když takový výklad učinil Nejvyšší soud na „zjevném“ rozporu s veřejným pořádkem, nelze než vztáhnout tyto závěry obdobně i na „zjevný“ rozpor s dobrými mravy. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není

[5] Korektiv dobrých mravů nelze zcela vyloučit ani ve vztazích mezi podnikateli.

161. Pojem veřejný pořádek Nejvyšší soud dále shrnul např. v rozsudku ze dne 28. května 2025, sp. zn. 23 Cdo 3870/2023, uveřejněném pod číslem 13/2026 Sb. rozh. obč. Veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné pod číslem 95/2019 Sb. rozh. obč.). Veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu.

162. Poměřováno uvedenými judikaturními závěry nelze souhlasit s dlužníkem, že ručitelské závazky jsou neplatné, popřípadě jde ze strany věřitele C o zjevné zneužití práva. V prvé řadě je zjevné, že dlužník nesměřuje svou argumentaci k samotným smlouvám uzavřeným v rámci neformální restrukturalizace, ale k širšímu a blíže neurčenému komplexu jednání věřitele C, skupiny NWR a „dalších sdružených osob“, v jehož důsledku mělo dojít k vyvedení majetku dovolatele v letech 2006 až 2014 a obohacení věřitele C. T. o „řetězci protiprávního jednání“ jsou přitom natolik neurčitá a vágní, že plně platí výklad podaný v rámci vypořádání čtvrté dovolací otázky insolvenčního správce o nemožnosti nahrazovat nedostatečná tvrzení důkazními návrhy, na který lze plně odkázat; na tomto místě postačuje zopakovat judikaturní závěry, že takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami civilního (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti. Soudům tak nelze důvodně vytýkat, že neprovedly důkazní návrhy dlužníka.

163. Druhý dovolatel rovněž přehlíží, že věřitel C má jako agent pro zajištění postavení nepřímého zástupce (srov. vypořádání jeho čtvrté dovolací otázky), takže není hmotněprávním věřitelem přihlášených pohledávek, ale svým jménem tyto pohledávky třetích osob (věřitelů ze smlouvy o vydání dluhopisů a smlouvy o úvěru) v insolvenčním řízení uplatňuje na jejich účet (v jejich prospěch).

164. Smlouva o vydání dluhopisů i smlouva o úvěru byly součástí smluvní dokumentace přijaté v rámci neformální restrukturalizace v roce 2014, kdy uvedený Scheme of Arrangement schválil anglický soud; šlo o složitý proces restrukturalizace v rámci holdingové skupiny NWR, jejíž byl dlužník součástí. Ani z dovolacích námitek se nepodává, jakým způsobem se má uvedená neformální restrukturalizace „zřejmě, jednoznačně či nepochybně“ příčit dobrým mravům nebo zjevně odporovat hodnotovým a řídícím principům, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu (jako je např. zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, nebo ochrana právního postavení třetích osob), když tyto námitky v obecné (nekonkrétní) rovině směřují k tvrzenému časově předcházejícímu jednání, které mělo dlužníka majetkově poškozovat. Uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení rovněž nesplňuje definici šikany, respektive výkonu práva v rozporu s jeho účelem, kterým je uspokojení pohledávek (vzniklých z převzetí ručení).

165. Ohledně dovolacích námitek týkajících se nedostatku, popřípadě překročení zmocnění B. W. a obsahu jednotlivých smluv Nejvyšší soud poznamenává, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.

166. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

167. Dlužník v této souvislosti také prosazuje závěr, že se dovolal relativní neplatnosti ručitelských závazků (§ 437 odst. 2 ve spojení s § 580 o. z.), neboť B. W. byl jako zástupce ve střetu s jeho zájmy (mimo jiné proto, že jednal i za společnost NWR a společnost NWR Holdings) a věřitel C o této kolizi zájmů věděl. Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (odstavec 34.78 odůvodnění insolvenčního soudu), jimiž je dovolací soud vázán, se nicméně podává, že B. W. byl na základě časově omezené plné moci udělené dne 2. září 2014 zmocněn (mimo jiné) k uzavírání veškerých smluv, přičemž plná moc se uplatní i v případě, že zmocněnec jedná jako protistrana nebo jako zástupce protistrany; uvedené ústí v závěr, že B. W. byl oprávněn dovolatel zastoupit (§ 437 odst. 1 o. z.).

168. Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že sjednotil soudní praxi přijetím rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 5. října 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, uveřejněného pod číslem 54/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 54/2023“), v němž odůvodnil závěr, že důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění, popřípadě překročení zástupčího oprávnění, není neplatnost právního jednání učiněného (neoprávněným) zástupcem, i když třetí osoba není v dobré víře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění; takové jednání toliko zastoupeného nezavazuje, přičemž zastoupenému zůstává právo je dodatečně schválit (ratihabovat) a tím je učinit závazným i pro sebe (srov. § 440 a § 446 o. z.). Nedostatku zástupčího oprávnění zástupce (způsobeného nedovoleným střetem zájmů) se zastoupený naopak dovolá ve smyslu § 437 odst. 2 věty první o. z. tím, že právní jednání bez zbytečného odkladu dodatečně neschválí. Již dříve v rozsudku ze dne 23. července 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném pod číslem 37/2020 Sb., (jehož závěrů se R 54/2023 dovolává) Nejvyšší soud vysvětlil, že forma dodatečného schválení (ratihabice) není předepsána a může mít i „podobu“ plnění závazků převzatých za právnickou osobu neoprávněným zástupcem.

169. Dovolatel rovněž namítá, že převzetí ručitelských závazků nemůže mít účinky, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem podle § 4 z. m. p. s. a čl. 21 nařízení Řím I.

170. Podle § 4 z. m. p. s. ustanovení zahraničního právního řádu, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, nelze použít, jestliže by se účinky tohoto použití zjevně příčily veřejnému pořádku. Ze stejných důvodů nelze uznat cizí rozhodnutí, cizí soudní smír, cizí notářskou a jinou veřejnou listinu, cizí rozhodčí nález, nebo provést procesní úkon k dožádání z ciziny, anebo uznat právní poměr nebo skutečnost, které vznikly v cizině nebo podle zahraničního právního řádu.

171. Podle čl. 21 nařízení Řím I použití některého ustanovení práva kterékoli země určeného na základě tohoto nařízení může být odmítnuto pouze v případě, že by bylo zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem místa soudu.

172. Pojem veřejný pořádek užitý v § 4 z. m. p. s. nelze směšovat s pojmem veřejného pořádku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (PETROV, Jan. § 1 [Soukromé a veřejné právo. Kogentní a dispozitivní ustanovení]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 67. Dostupné na beck-online.cz.).

173. Výhrada veřejného pořádku je výjimečný prostředek, k jehož použití lze přistupovat jen jako ke krajnímu opatření. Chráněny jsou jen zásady společenského a státního zřízení a právního řádu, které svým významem dosahují takového stupně, že je nutno na nich trvat bezvýhradně. Jak zdůrazňuje důvodová zpráva, výhrada veřejného pořádku je obranou proti důsledkům použití zahraničního práva, resp. zahraničních aktů aplikace práva, které jsou v tuzemském prostředí nesnesitelné a neudržitelné. Ustanovení neukládá, aby byly hodnoceny zahraniční právní předpisy či akty aplikace práva, je však nutné hodnotit účinky, které v tuzemsku vyvolá jejich použití. Pojem veřejného pořádku nezahrnuje v žádném případě všechny kogentní normy (srov. BŘÍZA, Petr, BŘICHÁČEK, Tomáš. § 4 Výhrada veřejného pořádku. In: BŘÍZA, Petr, BŘICHÁČEK, Tomáš, FIŠEROVÁ, Zuzana, HORÁK, Pavel, PTÁČEK, Lubomír, SVOBODA, Jiří. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 25.).

174. Výhrada veřejného pořádku se tak jako „ultima ratio“ použije jen v případě, kdy jsou účinky zahraničního práva „nesnesitelné a neudržitelné“ z hlediska zachování zásad společenského a státního zřízení a právního řádu. Ujednání o převzetí ručitelského závazku takové účinky jistě nemá bez ohledu na právní hodnocení dlužníka, že „neodvolatelné a bezpodmínečné“ ručení české právo nezná. Jakkoliv je to pro výsledek dovolacího řízení nerozhodné, nesprávnost takového právního hodnocení vyplývá přímo z § 183 odst. 2 insolvenčního zákona a dále z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se bankovní záruka chápe jako zvláštní případ ručení; k povaze bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na první výzvu a bez námitek), u níž se neuplatní princip akcesority ani subsidiarity, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2025, sen. zn. 29 NSČR 62/2023, uveřejněné pod číslem 26/2026 Sb. rozh. obč.

175. Dovolání dlužníka tak není důvodné ani v této části.

K tvrzeným vadám řízení

176. U přípustného dovolání Nejvyšší soud z úřední povinnosti přihlíží k (zmatečnostním) vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). O tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, přitom nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (dovolací soud není soudem skutkovým a vychází při posouzení existence zmatečnostních vad toliko z obsahu spisu). K tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod číslem 86/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2009, sp. zn. 21 Cdo 154/2008, uveřejněné pod číslem 5/2010 Sb. rozh. obč.

177. Jiné (než dovolateli ohlašované) vady řízení se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tvrzenými vadami předestřenými v obou dovoláních.

178. Dlužník namítl, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce, jelikož věc neměla být opětovně přidělena soudkyni insolvenčního soudu (JUDr. S. P.) k 1. května 2021 (poté, co skončilo její dočasné přidělení k výkonu funkce k Vrchnímu soudu v Praze).

179. Podle § 42b odst. 3 zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném ke dni 1. května 2021, náhodným výběrem pomocí generátoru přidělování se podle rozvrhu práce přerozdělují již přidělené insolvenční věci v případě a/ nepřítomnosti samosoudce nebo všech členů senátu přesahující 8 týdnů, nebo lze-li takovou nepřítomnost důvodně očekávat, b/ zániku funkce samosoudce nebo všech členů senátu, jejich dočasného zproštění výkonu funkce, dočasného přidělení nebo přeložení k výkonu funkce k jinému soudu, ledaže jsou samosoudce nebo všichni členové senátu v soudním oddělení podle rozvrhu práce nebo podle jiného právního předpisu nahrazeni, c/ vyloučení samosoudce nebo všech členů senátu, nebo d/ podle odstavce 2, nemůže-li věc soudní oddělení z důvodů stanovených zákonem opětovně projednat.

180. Podle § 42e zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném ke dni 1. května 2021, stanoví-li tak rozvrh práce, přidělí se po skončení nepřítomnosti uvedené v § 42b odst. 3 písm. a/ přerozdělené insolvenční věci nebo některé z těchto věcí soudnímu oddělení, kterému byly původně přiděleny.

181. Zákonem č. 218/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony byl novelizován § 42e zákona o soudech a soudcích s účinností od 1. ledna 2022.

182. Podle § 42e zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. ledna 2022, stanoví-li tak rozvrh práce, přidělí se přerozdělené insolvenční věci nebo některé z těchto věcí po skončení nepřítomnosti uvedené v § 42b odst. 3 písm. a/ nebo po skončení dočasného přidělení soudnímu oddělení, kterému byly přiděleny před přerozdělením.

183. Z uvedeného dlužník dovozuje, že zákon o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. prosince 2021, neumožňoval opětovné přidělení věci soudnímu oddělení JUDr. S. P. po skončení jejího dočasného přidělení jinému soudu, neboť tuto možnost výslovně upravil až § 42e zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. ledna 2022.

184. Námitku nesprávného přidělení věci dlužník uplatnil u předsedy Krajského soudu v Ostravě již v průběhu řízení podáním datovaným 6. srpna 2021 (č. l. 1777), který ji vyřídil sdělením ze dne 24. srpna 2021, sp. zn. Spr 2460/2021 (č. l. 1806), v němž uvedl, že JUDr. S. P. byla od 1. září 2020 do 30. dubna 2021 dočasně přidělena k Vrchnímu soudu v Praze. Na tuto skutečnost reagoval čl. III. bod 14 změny č. 8 ze dne 28. srpna 2020 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2020, účinné od 1. září 2020, podle níž byly věci dosud přidělené JUDr. S. P. přerozděleny pomocí generátoru s tím, že v případě skončení dočasného přidělení JUDr. S. P. a jejího návratu zpět na Krajský soud v Ostravě se takto přidělené věci přidělují zpět uvedené samosoudkyni. Po skončení dočasného přidělení bylo čl. IV. bodem 5 změny č. 5 ze dne 27. dubna 2021 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2021, účinné od 1. května 2021, určeno, že insolvenční incidenční spory přerozdělené k 1. září 2020 z důvodu „stáže“ JUDr. S. P. na Vrchním soudu v Praze se vzhledem k ukončení její „stáže“ přidělují zpět; dále byly uvedeny spisové značky jednotlivých věcí včetně projednávané věci. Předseda Krajského soudu v Ostravě zároveň vyjádřil přesvědčení, že jde o „zcela předvídatelný postup“ opřený o „předem stanovené pravidlo“ v souladu se zákonem, nikoliv o nahodilé a překvapivé přidělení věci či projev libovůle soudní moci.

185. Vládní návrh zákona č. 218/2021 Sb. projednala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky jako sněmovní tisk 630 ve svém 8. volebním období (2017-2021). Podle důvodové zprávy ke zvláštní části zákona k části první (změna zákona o soudech a soudcích) k bodu 6 (§ 42e): „Srovnatelným případem relativně krátkodobé nepřítomnosti je také dočasné přidělení soudce k jinému soudu podle § 68. I v těchto případech se očekává návrat soudce v horizontu týdnů či měsíců, rovněž dočasné přidělení je důvodem pro přerozdělení věcí. Z totožných důvodů jako v případě (obecné) nepřítomnosti přesahující 8 týdnů se navrhuje, aby bylo možné přerozdělené věci opět přidělit i soudci navrátivšímu se po dočasném přidělení k jinému soudu (což je v zásadě jen specifická forma nepřítomnosti trvající zpravidla déle než 8 týdnů).“

186. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20, uveřejněného ve pod číslem 153/2021 Sbírky nálezů a usnesení, je právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod autonomním ústavním pojmem. Jeho obsah proto není vymezen zákony a rozvrhem práce – naopak, zákony upravující organizaci a výkon soudní moci musejí být vykládány a aplikovány v souladu s ním. Dané ustanovení také vymezuje požadavky na určení osoby, která bude nezávisle a nestranně soudní moc v konkrétní věci vykonávat, a která se tak bude také jevit. Pravidla pro její určení musejí splňovat i kvalitativní požadavky vylučující jejich účelové zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Odnětí již přidělené věci musí být vždy až poslední z možností a musí se tak stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli; takovým důvodem nemůže být pouze potřeba zajištění „plynulého chodu“ orgánu soudní moci, popř. běžné nerovnoměrné zatížení jednotlivých soudců v již přidělených věcech, a to tím spíše, předvídá-li rozvrh práce soudu jiné řešení.

187. Tamtéž Ústavní soud uvedl, že přes povahu a relativně striktní znění čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nejde o právo absolutní (neomezitelné). Do střetu s jeho dodržením se může dostat například požadavek na nestranného soudce (čl. 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod) či požadavek průběhu řízení bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). To v určitých situacích umožňuje odnětí věci zákonnému soudci a jeho nahrazení soudcem jiným. Pro uplatnění výjimky ze striktního dodržení práva na zákonného soudce ale musí existovat odůvodněný, přezkoumatelný a z hlediska ústavou chráněných hodnot relevantní důvod, který navíc musí obstát v testu proporcionality a respektovat též zákonné požadavky na rozvrh práce.

188. Ústavní soud v nálezu ze dne 15. června 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, uveřejněném pod číslem 115/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vysvětlil, že rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k absenci účinných záruk poskytovaných českým právním řádem proti zneužití diskrece předsedy soudu při přidělování a přerozdělování věcí je takové přidělení či přerozdělení věci rovněž v rozporu s interní nezávislostí soudců, která je nedílnou komponentou práva na nezávislý a nestranný soud.

189. Nejvyšší soud je přesvědčen, že právo účastníků na zákonného soudce nebylo v projednávané věci porušeno. Jakkoli § 42e zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném ke dni 1. května 2021, odkazoval při opětovném přidělení věci toliko na § 42b odst. 3 písm. a/ zákona o soudech a soudcích a nikoliv též na písm. b/ ustanovení (týkající se důvodu přerozdělení věci z důvodu dočasného přidělení samosoudce k výkonu funkce k jinému soudu), obstojí i výklad ustanovení, podle něhož dočasné přidělení k výkonu funkce k jinému soudu je možno chápat jako samostatný důvod nepřítomnosti samosoudce přesahující 8 týdnů, jestliže je takový postup (opětovné přidělení věci do soudního oddělení téhož samosoudce po skončení jeho dočasného přidělení) účastníkům předem znám na základě transparentní změny rozvrhu práce. V tomto směru lze chápat (v duchu důvodové zprávy k zákonu č. 218/2021 Sb.) novelizaci § 42e zákona o soudech a soudcích, účinnou od 1. ledna 2022, toliko jako upřesnění textu zákona pro vyloučení pochybností; při splnění ostatních podmínek nebyl ani dříve z hlediska rovnosti práv účastníků podstatný důvod dočasné nepřítomnosti samosoudce, kterému byla věc původně přidělena a kterému má být věc přidělena opětovně.

190. Rozhodující v dané věci je, že opětovné přidělení věci JUDr. S. P. nebylo učiněno ad hoc opatřením předsedy insolvenčního soudu, ale na základě transparentního a předem známého postupu vtěleného do rozvrhu práce; nešlo tak o situaci kritizovanou Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15. Účastníkům bylo předem známo, že ke změně rozhodující samosoudkyně dochází jen dočasně (po dobu jejího dočasného přidělení) a že jí bude věc po návratu na insolvenční soud opětovně přidělena; to vše nikoliv na základě neodůvodněného ad hoc opatření soudního funkcionáře, ale v souladu s předem schválenou změnou rozvrhu práce. Nelze ani přehlédnout, že věc byla JUDr. S. P. jako zákonné soudkyni původně přidělena; právu na zákonného soudce coby „autonomnímu ústavnímu pojmu“ by naopak mohlo odporovat trvalé odnětí věci původnímu zákonnému soudci za situace, kdy mu nic nebrání (po odpadnutí dočasné překážky) věc projednat a rozhodnout.

191. Ústavní soud navíc v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3011/20 nastínil, že je třeba brát v úvahu a poměřovat i další ústavně garantované složky práva účastníků na spravedlivý proces včetně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V tomto ohledu je opětovné přidělení věci samosoudkyni, poté, kdy odpadne překážka její dočasné nepřítomnosti, výrazem šetření práv účastníků v souladu se zásadou procesní ekonomie.

192. Podle obsahu spisu tak řízení není postiženo tvrzenou zmatečnostní vadou.

193. Oba dovolatelé dále zpochybňovali způsobilost věřitele C být účastníkem řízení a jeho procesní způsobilost.

194. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

195. Podle § 9 odst. 2 z. m. p. s. způsobilost zahraničních osob jiných než fyzických být účastníkem řízení a jejich procesní způsobilost se řídí právním řádem, podle něhož taková osoba vznikla; stačí však, je-li způsobilá podle českého právního řádu.

196. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. prosince 2025, sp. zn. 27 Cdo 2508/2024, potvrdil, že § 9 odst. 2 z. m. p. s. je vystavěn na tzv. inkorporační zásadě, tedy na použití právního řádu, podle něhož právnická osoba vznikla. Inkorporační zásada vychází z teze, že právní řád, podle něhož právnická osoba vznikla (byla založena), jí přiznává právní osobnost a způsobilost k právním jednáním (svéprávnost); tímto právním řádem (osobním statutem) se řídí nejen právní osobnost a způsobilost k právním jednáním, ale rovněž otázky způsobilosti být účastníkem řízení a procesní způsobilosti. Podle § 9 odst. 2 z. m. p. s. však postačí, je-li zahraniční právnická osoba způsobilá být účastnicí podle českého právního řádu.

197. V usnesení ze dne 24. listopadu 2022, sen. zn. 29 NSČR 90/2021, uveřejněném pod číslem 83/2023, Nejvyšší soud ozřejmil, že zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů, pravomoc soudu, věcná nebo místní příslušnost soudu, zda příslušný (označený) procesní subjekt má způsobilost být účastníkem řízení nebo plnou procesní způsobilost, jakož i pro posouzení, zda soudní písemnost byla účastníku řízení (adresátu) řádně a včas doručena, případně zda příslušné procesní podání (včetně řádných a mimořádných opravných prostředků) je včasné, není svou povahou „dokazováním“ skutečností rozhodných pro přiznání (nebo odepření) v řízení uplatněného nároku, nýbrž šetřením podmínek, za kterých řízení vůbec může probíhat nebo (v návaznosti na ten který procesní úkon) dále pokračovat.

198. Insolvenční soud za účelem šetření podmínek řízení mimo jiné zjistil, že věřitel C je londýnskou pobočkou (London Branch) zahraniční americké banky a jako pobočka je zapsaná v anglickém obchodním rejstříku (Companies House) a běžně vystupuje jako účastník řízení v řízení nejen před anglickými soudy, ale též před soudy Spojených států amerických. Z právního stanoviska Norton Rose Fulbright LLP ze dne 14. září 2020 pak měl za zjištěné, že věřitel C není samostatnou právnickou osobou oddělenou od své mateřské banky Citibank N.A. se sídlem ve [adresa] jako londýnská pobočka je účastníkem smluv nebo soudního řízení, přičemž právní jednání pobočky zavazuje Citibank N.A. jako celek, což je obvyklá praxe v systému Common Law. Věřitel C v takovém případě může vystupovat jako účastník jakéhokoliv soudního řízení nebo uzavírat smlouvy v Anglii i New Yorku (odstavce 34.4 až 34.12 odůvodnění jeho rozsudku). V odstavci 36.1.3 odůvodnění svého rozsudku insolvenční soud vysvětlil, proč neprováděl další šetření a z jakého důvodu má procesní způsobilost věřitele C za zjištěnou.

199. Nejvyšší soud považuje takto provedené šetření podmínek řízení za dostačující. Platí-li podle ustálené judikatury, že obsah cizozemského práva má být zjištěn tak, aby soud mohl aplikovat právo stejně, jak by tomu bylo (mělo být) v případě, kdyby spor nebo jiná právní věc byly řešeny a rozhodovány v domovské zemi aplikovaného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4674/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3217/2023), pak je zřejmé, že americké soudy připouštějí účastenství věřitele C v soudních řízení, což je podpořeno i zjištěným názorem doktríny v systému Common Law.

200. Jen na okraj Nejvyšší soud podotýká, že otázka procesní způsobilosti věřitele C má (měla) být řešena primárně v insolvenčním řízení. Věřitel C je přihlášeným věřitelem a jeho účast v insolvenčním řízení nebyla ukončena; incidenční spory jsou přitom projednávány v rámci insolvenčního řízení a do odporového sporu se bez dalšího přenáší účastenství (přihlášeného věřitele popřené pohledávky) z insolvenčního řízení; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2025, sen. zn. 29 ICdo 160/2024. Ohledně účastenství věřitele C v odpůrčím sporu je nadto zřejmé, že insolvenční správce neměl při podání žaloby pochybnosti o procesní způsobilosti věřitele C (jinak by jej nemohl označit za žalovaného a prosazovat vůči němu tvrzený odpůrčí nárok).

201. Ohledně tvrzené vady řízení spočívající v tom, že insolvenční spojil ke společnému projednávání odporovou a odpůrčí žalobu, postačuje odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu představovanou např. rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněným pod číslem 113/2014 Sb. V důvodech tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud zopakoval, že v případě, kdy přihlášený věřitel podá žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění a insolvenční správce podá v rámci téhož řízení (§ 97 odst. 1 o. s. ř.) odpůrčí žalobu (kterou požaduje určit neúčinnost právního jednání, jímž dlužník poskytl svůj majetek k zajištění), insolvenční soud zásadně obě žaloby v tomto řízení projedná a rozhodne o nich; o tom, že by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (§ 97 odst. 2 o. s. ř.), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Naopak, kdyby oba incidenční spory v rámci insolvenčního řízení byly zahájeny samostatně, byly by dány předpoklady pro jejich spojení (§ 112 odst. 1 o. s. ř.).

202. Uvedené se mutatis mutandis nepochybně vztahuje i na projednávanou věc, kdy věřitel C přihlásil pohledávky z titulu ručení a insolvenční správce odporuje právním jednáním dlužníka, jímž bylo ručení založeno.

203. Procesní práva a povinnosti účastníků spojeného řízení o odpůrčí a odporové žalobě se přitom pochopitelně neřídí (nemohou řídit) tím, na které straně jsou formálně vedeni jako účastníci řízení (zda jsou označeni jako žalobci, nebo jako žalovaní), nýbrž jejich postavením daným insolvenčním zákonem. Jinak řečeno, spojení obou řízení ke společnému projednání a rozhodnutí věci, nemá (v dané věci nemělo) vliv na procesní práva a povinnosti účastníků řízení (např. věřitel C má stále práva a povinnosti žalobce v řízení o odporové žalobě daná § 198 insolvenčního zákona, jakkoli je formálně označen jako první žalovaný).

204. Dlužník rovněž namítal vadu řízení spočívající v tom, že insolvenční soud „nezákonně“ vyloučil ze zastupování jeho předchozího zástupce Mgr. P. K. pro údajný střet zájmů (§ 32 odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu k této námitce je třeba prověřit, zda bylo dlužníku v řízení odepřeno ústavně garantované právo na právní pomoc v řízení před soudem (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ústavní stížnost podanou dlužníkem proti postupu insolvenčního soudu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. března 2019, sp. zn. III. ÚS 4246/18; v odůvodnění Ústavní soud zhodnotil, že postup insolvenčního soudu není „zjevně svévolný“ a „neměl by mít na procesní práva“ dlužníka vliv, který v ústavní stížnosti „naznačuje“. Insolvenční soud neporušil základní práva dlužníka, protože by pro něj „snad neměl být problém“ zvolit si jiného zástupce obdobně obeznámeného s danou materií, k čemuž mu insolvenční soud poskytl dostatečnou lhůtu.

205. Vzhledem k tomu, že dlužník využil práva udělit procesní plnou moc jinému advokátu, kterým byl v dalším průběhu řízení kvalifikovaně zastupován, nelze než ve shodě s Ústavním soudem uzavřít, že postup insolvenčního soudu nemohl dlužníku zmařit účinné uplatnění procesních práv účastníka. V intencích uvedeného tak Nejvyšší soud ani nepřihlížel (§ 41a odst. 3 o. s. ř.) k podání Mgr. P. K., který v průběhu dovolacího řízení (dne 25. srpna 2026) založil svou novou procesní plnou moc k opětovnému zastupování druhého dovolatele. Práva dlužníka nemohou být tímto postupem v dovolacím řízení jakkoli poškozena (důvod dovolání a rozsah dovolání již nelze rozšiřovat podle § 242 odst. 4 o. s. ř.) a v navazujícím (novém) odvolacím řízení již dlužník není účastníkem řízení.

206. Nejvyšší soud shrnuje výsledek dovolacího řízení. Přípustným a důvodným shledal částečně jen dovolání insolvenčního správce, a to pouze v omezeném rozsahu prvního výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil body I. (ve vztahu ke společnosti NWR) a II. (ve vztahu ke společnosti NWR Holdings) rozsudku insolvenčního soudu. Jen v tomto rozsahu proto Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/, § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.); dovolání k těmto nákladovým výrokům Nejvyšší soud neodmítl jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. shodně např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč.). Ve vztahu k ostatním výrokům o nákladech řízení Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) a ve zbývajícím rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání insolvenčního správce přípustným, dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

207. Dovolání dlužníka Nejvyšší soud zamítl v rozsahu dovolání proti výrokům ve věci samé (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jinak jej odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

208. V novém odvolacím řízení tak jde již jen o odpůrčí žalobu insolvenčního správce v rozsahu vymezeném kasačním výrokem (vůči společnosti NWR toliko ohledně smlouvy o vydání dluhopisů a vůči společnosti NWR Holdings toliko ohledně smlouvy o úvěru). Nejvyšší soud proto zároveň rozhodl o nákladech (v dovolacím řízení procesně úspěšného) věřitele C ve vztahu k insolvenčnímu správci a ve vztahu k dlužníku, neboť věřitel C již není účastníkem dalšího (nového) odvolacího řízení.

209. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců (insolvenčního správce a dlužníka) byla zamítnuta, popřípadě odmítnuta, čímž prvnímu žalovanému (věřiteli C) vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovoláním ze dne 9. září 2022, když Nejvyšší soud nepovažuje pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení doplnění vyjádření ze dne 12. dubna 2023 a reakci ze dne 1. září 2026 na repliku insolvenčního správce za účelné úkony právní služby), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném ke dni provedení úkonu právní služby.

210. Advokátu věřitele C přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, incidenční spor o odpůrčí žalobě a incidenční spor o odporové žalobě je ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u každého z nich se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč (§ 7 bod 5. advokátního tarifu). Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč za každý z incidenčních sporů. Insolvenční správce je povinen hradit uvedenou částku v odpůrčím sporu, dlužník je povinen hradit uvedenou částku v odporovém sporu, vůči insolvenčnímu správci je v odporovém sporu náhrada nákladů řízení vyloučena § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.

211. Advokátu věřitele C dále náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, rozdělená mezi insolvenčního správce a dlužníka na polovinu.

212. Každý z dovolatelů je tak povinen hradit 3 250 Kč, s připočtením částky 682,50 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, tak jde o částku 3 932,50 Kč, kterou je každý z dovolatelů povinen zaplatit věřiteli C k rukám jeho advokáta.

213. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

214. V dalším řízení odvolací soud zejména posoudí neúčinnost smlouvy o vydání dluhopisů ve vztahu ke společnosti NWR a neúčinnost smlouvy o úvěru ve vztahu ke společnosti NWR Holdings z pohledu § 241 a § 242 insolvenčního zákona. Neopomene se přitom vypořádat s tím, zda je možné vyslovit případnou neúčinnost těchto právních jednání „jako celku“; k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 27. října 2021, sen. zn. 29 ICdo 126/2019.

215. Nejvyšší soud rovněž dodává v zájmu šetření práv účastníků, že odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek insolvenčního soudu z důvodů uváděných v tomto kasačním rozhodnutí; jestliže by shledal Nejvyšší soud důvod pro zrušení též rozsudku insolvenčního soudu v odpovídajícím rozsahu, učinil by tak sám (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

216. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a/ a druhým a třetím žalovaným rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

217. S ohledem na rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu insolvenčního správce na odklad vykonatelnosti třetího, čtvrtého, sedmého a osmého výroku odvolacího rozsudku o nákladech řízení; podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nadto platí, že právní moc nebo vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu lze odložit (za podmínek uvedených v § 243 o. s. ř.) jen ve vazbě na ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž dovolání je (může být) přípustné (subjektivně i objektivně). Srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněného pod číslem 144/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 144/2018“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (jehož závěrů se R 144/2018 výslovně dovolává) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněné pod číslem 78/2020 Sb. rozh. obč.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2026

Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací