Plný text
KSBR 26 INS XY 26 ICm XY 29 ICdo 26/2015-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ L. T., narozené XY a b/ V. T., narozeného XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti žalovanému RM investičnímu družstvu, družstvu, se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], o popření přihlášené pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobců vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS XY, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 26 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 26 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. července 2014, č. j. 26 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Odmítl žalobu, kterou se žalobci (a/ L. T. a b/ V. T.) domáhali vůči žalovanému (RM investičnímu družstvu, družstvu) určení, že pohledávku žalovaného, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek žalobců pod sp. zn. KSBR 26 INS XY, popřeli právem:
a/ zcela co do pořadí,
b/ zcela co do pravosti „dílčích pohledávek“ č. 2 až 6
c/ co do výše 94.147 Kč u „dílčí pohledávky“ č. 1 (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 26 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 26 INS XY):
[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Oba soudy vyšly z toho, že dlužníkům, jejichž úpadek je řešen oddlužením, nesvědčí popěrné právo ohledně zajištěné pohledávky žalovaného se zřetelem k ustanovení § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, domáhajíce se zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a argumentujíce ve prospěch závěru, že ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona je nevylučuje z popření pohledávky zajištěného věřitele.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřené otázky je napadené usnesení souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněného pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 60/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 ICdo 95/2016.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2017
JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu