Plný text
KSUL 70 INS 7972/2012 70 ICm 2219/201229 ICdo 29/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. M. K., se sídlem [adresa] PSČ 405 02, jako insolvenčního správce dlužníka M. C., zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 405 02, proti žalovanému Komerční bance, a. s., se sídlem [adresa] PSČ 114 07, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 70 ICm 2219/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. C., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 70 INS 7972/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 70 ICm 2219/2012, 102 VSPH 103/2013-64 (KSUL 70 INS 7972/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. ledna 2013, č. j. 70 ICm 2219/2012-23, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobce Mgr. M. K., jako insolvenčního správce dlužníka M. C., směřující proti žalovanému Komerční bance, a. s., tak, že:
[1] Určil, že vykonatelná pohledávka v části 43.620,68 Kč, přiznaná rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. března 2010, č. j. 31 C 46/2007-87, který nabyl právní moci 12. května 2010, a přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 70 INS 7972/2012, není po právu (bod I. výroku).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí plně respektuje závěry formulované k mezím popěrného práva u vykonatelných pohledávek přiznaných pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu [§ 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2014, pod číslem 110, v rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V typově shodné věci téhož insolvenčního správce (jiného dlužníka), podložené typově shodnou dovolací argumentací, již Nejvyšší soud na základě shora označené judikatury podané dovolání odmítl (usnesením ze dne 25. února 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2014), maje soudní praxi v dotčených souvislostech za již ustálenou. K tomu lze dále dodat, že v posledku se k této otázce vyslovil obdobně Ústavní soud. Ten v důvodech usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/15 (dostupného na webových stránkách Ústavního soudu), konstatoval, že ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož obecné soudy neměly připustit v rámci insolvenčního řízení uplatnění úroků z prodlení, přiznaných rozhodnutím soudu, nad rámec tzv. zákonných úroků. K tomu je třeba uvést (pokračoval Ústavní soud), že insolvenční řízení má svá specifika a má-li být efektivním, nelze v jeho rámci přezkoumávat pravomocná soudní rozhodnutí. Právní řád na možnost přezkumu pravomocných rozhodnutí pamatuje prostřednictvím tzv. mimořádných opravných prostředků, nicméně jejich využití je vždy v dispozici účastníka řízení. Podle náhledu Ústavního soudu má každé soudní řízení svůj smysl a význam, který nelze ztrácet ze zřetele tím, že by výrok jednoho pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnit v procesně nesouvisejícím soudním řízení.
Nejvyšší soud tedy pro poměry dané věci uzavírá, že v důsledku (shora označených) rozhodnutí vydaných zčásti před a zčásti po podání dovolání v této věci má soudní praxi v otázkách předestíraných mu dovolatelem za definitivně ustálenou a potřebu korigovat odtud vzešlé závěry (z nichž vyšel i odvolací soud) na podkladě podaného dovolání neshledává.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlašovaných pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu