Plný text
MSPH 89 INS [č.] 214 ICm 3151/2022 29 ICdo 41/2025-395
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. I. M., se sídlem [adresa] PSČ 110 00, identifikační číslo osoby [IČO], jako insolvenční správkyně dlužníka Housing Invest s. r. o., zastoupené JUDr. Janem Onheiserem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, proti žalovanému VH Quality s. r. o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupenému JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 100 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 214 ICm 3151/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Housing Invest s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 110 00, identifikační číslo osoby [IČO], vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS [č.], o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2024, č. j. 214 ICm 3151/2022, 106 VSPH [č.]-366 (MSPH 89 INS [č.]), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2024, č. j. 214 ICm 3151/2022, 106 VSPH [č.]-366 (MSPH 89 INS [č.]), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023, č. j. 214 ICm 3151/2022-345 (MSPH 89 INS [č.]), se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2023, č. j. 214 ICm 3151/2022-345, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že právní jednání dlužníka (Housing Invest s. r. o.) spočívající v úhradě dluhu žalovanému (VH Quality s. r. o.) ve výši 279 026,63 Kč, provedené celkem dvanácti platbami na základě žalovaným vystavených faktur dle ústní smlouvy o prodeji a koupi zboží v době od 7. července 2021 do 14. července 2021, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (I. výrok), uložil žalovanému povinnost zaplatit na účet majetkové podstaty dlužníka částku 279 026,63 Kč (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti k úhradě soudního poplatku (III. a IV. výrok).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dlužník a žalovaný byli v dlouhodobém obchodním vztahu, v jehož rámci žalovaný dodával dlužníku drogistické zboží, kancelářské potřeby, obalový materiál, pracovní pomůcky a další zboží určené k dalšímu prodeji.
[2] Dlužník v období od 7. do 14. července 2021 uhradil žalovanému na základě dvanácti faktur částku 279 026,63 Kč.
[3] Dne 15. července 2021 dlužník uzavřel smlouvu o převodu správcovství profilů na sociálních sítích, přičemž mu byla ponechána možnost provozovat e‑shop pouze do 20. července 2021 za účelem dokončení rozpracovaných objednávek.
[4] Devět dní po provedení prvních plateb a dva dny po provedení posledních plateb podal dlužník insolvenční návrh ze dne 16. července 2021, v němž uvedl, že má více věřitelů, závazky déle než 30 dnů po splatnosti, není schopen je plnit a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Usnesením ze dne 18. srpna 2021, č. j. MSPH 89 INS [č.] (které nabylo právní moci 3. září 2021), insolvenční soud odmítl (v pořadí první) insolvenční návrh pro vady.
[5] V insolvenčním návrhu datovaném 7. září 2021 (doručeném insolvenčnímu soudu téhož dne a zveřejněném v insolvenčním rejstříku 8. září 2021), vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 89 INS [č.] (aktuální insolvenční řízení), dlužník uvedl, že má k uvedenému dni závazky (dluhy) v celkové výši 180 663 313,16 Kč, z nichž značná část je po splatnosti déle než 3 měsíce, a že není schopen tyto závazky platit, přičemž souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku.
3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje zejm. § 235 odst. 1 a 2, § 239 odst. 1, 3 a 4, a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že dlužník se v rozhodném období (tedy od 7. července 2021) fakticky nacházel v úpadku. U dlužníka se přitom jednalo o úpadek minimálně ve formě platební neschopnosti, ke kterému došlo mnohem dříve než 9 dní před samotným podáním (v pořadí prvního) insolvenčního návrhu. Současně konstatoval, že dlužník předmětnými platbami uspokojil žalovaného jako svého věřitele výhodněji než ostatní své věřitele, kteří neobdrželi žádné plnění na své splatné závazky. Žalovanému se tak dostalo vyššího uspokojení, než by se mu dostalo v konkursu, čímž došlo k jeho zvýhodnění oproti jiným věřitelům. Proto dospěl k závěru, že sporné platby představují zvýhodňující právní jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona.
4. Insolvenční soud dále neshledal důvod pro aplikaci některé ze zákonných výjimek uvedených v § 241 odst. 5 insolvenčního zákona, a to včetně výjimky upravené v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, neboť neměl za to, že by zpochybněné právní jednání bylo učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku. Zdůraznil, že obvyklost podmínek obchodního styku je třeba posuzovat primárně ve vztahu k aktivitám konkrétního dlužníka a okolnostem, za nichž byly sporné platby v období od 7. do 14. července 2021 provedeny. Za rozhodující považoval, že dlužník v té době nehradil své splatné závazky vůči řadě dalších věřitelů, přesto uhradil pohledávky žalovaného, a to zčásti i před jejich splatností. Současně dovodil, že dlužník již tehdy směřoval k ukončení své podnikatelské činnosti, když krátce poté podal insolvenční návrh a uzavřel smlouvu směřující k ukončení provozu e-shopu. Proto uzavřel, že sporné platby nemohly sloužit k zachování či pokračování provozu podniku ani k získání prostředků pro úhradu dalších závazků a že jejich jediným účelem bylo zvýhodnění žalovaného oproti ostatním věřitelům.
5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, podle něhož dlužník sporné právní jednání spočívající v úhradách splatných (i nesplatných) pohledávek žalovaného učinil v době, kdy se prokazatelně nacházel v úpadku ve formě platební neschopnosti. Dále konstatoval, že bylo postaveno najisto, že dlužník fakticky uspokojil převážnou část pohledávek žalovaného v době svého úpadku, aniž by uhradil pohledávky i jiných věřitelů, čímž se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Odvolací soud proto ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že sporné právní jednání dlužníka je neúčinné ve smyslu § 241 insolvenčního zákona.
7. K námitce týkající se liberačního důvodu ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona odvolací soud zdůraznil, že stanovené předpoklady musí být splněny kumulativně a že důkazní břemeno o jejich naplnění nese žalovaný. Dovodil přitom, že ačkoli žalovaný ani při náležité pečlivosti nemohl rozpoznat úpadek dlužníka, nebyla splněna podmínka, podle níž musí být právní jednání učiněno za okolností odpovídajících běžnému obchodnímu styku. Za rozhodné považoval, že dlužník neučinil zpochybněné platby právě (a jen) proto, aby mohl dokončit důležité zakázky, čímž by získal od (jiných) smluvních partnerů finanční prostředky (plnění) využitelné k úhradě svých závazků či k dalšímu pokračování v podnikatelské činnosti. Kdyby dlužník po obdržení plnění (zboží) od žalovaného, za které by žalovanému na základě vystavených faktur poskytl finanční prostředky, následně zboží použil pro své podnikání v takovém rozsahu, jež by nejen zajistilo pokračování v provozu jeho podniku, ale zejména by výrazně přispělo ke zlepšení ekonomické situace dlužníka, případně zajistilo plnění využitelné k úhradě jeho (jiných) závazků, bylo by možno dle odvolacího soudu uzavřít, že došlo ke splnění podmínky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. K takové situaci však zcela zjevně nedošlo, když dlužník záhy po uskutečnění sporných plateb dal naopak jednoznačně najevo (podáním prvního insolvenčního návrhu), že v podnikání nehodlá pokračovat a jeho úmysl je provoz podniku definitivně ukončit.
8. Odvolací soud proto uzavřel, že dlužník neučinil sporná právní jednání proto, aby dokončením zakázek získal prostředky pro další provoz podniku nebo pro uspokojení dalších věřitelů, a že podmínky § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona splněny nebyly. Současně konstatoval, že samotná dobrá víra žalovaného při přijetí plnění nepostačuje k vyloučení neúčinnosti právního jednání. Ochrana dobré víry příjemce plnění je podle jeho názoru poskytována výlučně prostřednictvím § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, jehož podmínky však musí být splněny všechny současně. Proto neshledal obranu žalovaného založenou pouze na jeho dobré víře důvodnou.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. že tato vyřešená otázka dovolacím soudem má být posouzena jinak. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, příp. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatel má dovolání za přípustné pro řešení otázky výkladu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, konkrétně podmínek, za nichž lze plnění dlužníka na existující dluh považovat za právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku. Namítá, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, zejména závěru přijatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. února 2024, sen. zn. 29 ICdo 169/2023, neboť nezkoumal konkrétní okolnosti obchodního vztahu účastníků a za rozhodující považoval samotnou skutečnost, že dlužník v úpadku uhradil pouze některé své závazky. Odvolacímu soudu tak vytýká, že při výkladu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona nepřihlédl ke smyslu a účelu tohoto ustanovení jako výjimky z odporovatelnosti zvýhodňujících právních jednání.
11. Dovolatel má za to, že přijetí závěru, podle něhož úhrada závazků (jen některým věřitelům) dlužníkem v úpadku nemůže být nikdy učiněna za podmínek obvyklých v obchodním styku, by vedlo k faktické neaplikovatelnosti uvedené zákonné výjimky. Posouzení otázky, zda odporované právní jednání je či není učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku, především vyžaduje, aby se soud zabýval tím, co je možné podřadit pod relativně neurčitou hypotézu právního jednání učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku – tedy co v daném případě lze považovat za obvyklé v obchodním styku. Toto posouzení učiněné oběma soudy však bylo nesprávné. Dovolatel míní, že posouzení obvyklosti podmínek obchodního styku vyžaduje zohlednění tří hledisek, a to a/ podmínek, které jsou obvyklé obecně v obchodním styku, b/ podmínek, které jsou obvyklé v rámci obchodního styku v konkrétním případě, a c/ vlivu okolností, které jedna ze stran neznala a ani nemohla znát v době, kdy došlo k odporovanému právnímu jednání.
12. Zdůrazňuje, že v dané věci bylo dlužníkovi zboží řádně dodáno, šlo o plnění využívané v jeho podnikatelské činnosti, cena byla hrazena způsobem odpovídajícím dosavadní obchodní praxi mezi stranami a nic nenasvědčovalo ukončení jejich obchodní spolupráce. Za významné pokládá rovněž to, že při posouzení obvyklosti podmínek obchodního styku nelze vycházet z okolností, které nastaly až po uskutečnění sporných plateb.
13. Vzhledem k posouzení, zda – v případě pokračování v dodávkách ze strany žalovaného – bylo možné pokračovat v podnikatelské činnosti dlužníka, současně uvádí, že v tomto směru bylo provedené dokazování neúplné. Má za to, že bez provedení navrhovaných důkazů, zejména výslechů osob podílejících se na obchodním styku s dlužníkem, nebylo možné učinit spolehlivý závěr o účelu sporných plateb ani o tom, zda jejich provedení souviselo se snahou zachovat dodávky zboží potřebného pro další podnikatelskou činnost dlužníka. Závěr odvolacího soudu, podle něhož jediným důvodem plateb bylo zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů, proto považuje za předčasný a neodpovídající výsledkům dokazování.
14. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
16. Dovolání je přípustným podle § 237 o. s. ř., když v posouzení dovolatelem předestřených právních otázek (týkajících se výkladu slovního spojení „právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku“ ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) jde o věc, která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu (zčásti přijatou až po vydání napadeného rozhodnutí).
17. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona v níže citovaném (pro věc rozhodném) znění:
Podle § 235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).
Podle § 241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným, b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
21. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona jak v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (7. září 2021, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu), tak v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (16. listopadu 2021), a později nedoznala změn. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se přitom pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].
22. Nejde-li o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak ve sporu o určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka) břemeno tvrzení ohledně toho, že šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému) dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona], dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona), a že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 241 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2024, sen. zn. 29 ICdo 136/2023.
23. Současně je v tomto ohledu judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že dobrá víra je u neúčinných právních jednání chráněna (mimo jiné) právě prostřednictvím § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, za předpokladu, že dlužník právní jednání učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku, současně obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, přičemž nešlo o jednání učiněné ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern. Všechny v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona stanovené předpoklady musí být splněny kumulativně, přičemž je na žalovaném, aby prokázal, že se tak v konkrétní věci stalo. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 78/2016.
24. V projednávané věci není mezi účastníky sporu o tom, že žalovaný není osobou dlužníku blízkou ani osobou tvořící s dlužníkem koncern. Odvolací soud současně výslovně uzavřel, že žalovaný ani při náležité pečlivosti nemohl rozpoznat, že se dlužník nachází v úpadku. Spor se tak soustřeďuje především na posouzení, zda odporované právní jednání bylo právním jednáním učiněným za podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.
25. K výkladu tohoto pojmu se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil již ve své dřívější rozhodovací praxi. V rozsudku ze dne 5. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 347/2017, navázal na závěry formulované v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, v němž vysvětlil, že posouzení, zda určité jednání vybočuje z rámce běžného obchodního styku, závisí vždy na okolnostech konkrétní věci, přičemž zpravidla půjde především o porovnání povahy posuzovaného jednání s předmětem podnikání dotčené osoby.
26. Nejvyšší soud se následně zabýval výkladem § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona v rozsudku ze dne 31. srpna 2026, sen. zn. 29 ICdo 100/2024, vydaném v odpůrčím sporu vyvolaném insolvenčním řízením téhož dlužníka. V něm zopakoval, že posouzení, zda šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, je vždy závislé na okolnostech konkrétní věci. Pravidelným východiskem takového posouzení je zejména porovnání povahy dotčeného právního jednání s běžnou podnikatelskou činností dlužníka a s právním vztahem, z něhož povinnost plnit vznikla. Obvyklým obchodním stykem je obecně takové jednání, které odpovídá ustáleným pravidlům chování běžně zachovávaným účastníky obchodních vztahů a které dlužník činí v rámci své obvyklé podnikatelské činnosti a v rámci předmětu svého podnikání (srov. dále v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 100/2024 poskytnutý výklad „podmínek obvyklých v obchodním styku“, jakož i další zde označenou judikaturu Nejvyššího soudu).
27. K otázce, zda v případě, že dlužník uzavřel s dovolatelem kupní smlouvu v rámci obvyklého (běžného) obchodního styku dlužníka, lze mít odporované právní jednání dlužníka (uhrazení kupní ceny za zboží dodané podle kupní smlouvy) za vybočující z podmínek obvyklého (běžného) obchodního styku proto, že v době uskutečnění platby měl více věřitelů s pohledávkami po splatnosti vzešlými z dlužníkova obvyklého (běžného) obchodního styku, Nejvyšší soud tamtéž uvedl následující:
[1] Prodlení dlužníka s úhradou jiným věřitelům je zkoumáno již pro naplnění definice zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona. To, že přijetím platby od dlužníka na úhradu zboží dovolatel „předběhl ve frontě“ další věřitele dlužníka ve srovnatelném postavení, tedy to, že dovolateli coby věřiteli dlužníka se v důsledku tohoto právního jednání dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka), je součástí předpokladů, za nichž lze usuzovat na existenci zvýhodňujícího právního jednání. Přitom je zjevné, že o „předbíhání ve frontě“ může jít, i když dlužník uhradí pohledávku věřiteli ve lhůtě splatnosti, ale přitom má další věřitele ve srovnatelném postavení s pohledávkami po lhůtě splatnosti nebo stejně splatnými.
[2] Předpoklad pro uplatnění pravidla (předpoklad pro závěr, že jde o zvýhodňující právní jednání ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona) však logicky nemůže současně sloužit jako překážka pro uplatnění výjimky z onoho pravidla (výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) při zkoumání předpokladu, za kterého se má ona výjimka prosadit (při zkoumání, zda šlo o právní jednání, které dlužník učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku).
[3] V případě, že dlužník uzavřel se svým věřitelem v daném místě a čase kupní smlouvu o koupi movitých věcí v rámci obvyklého (běžného) obchodního styku dlužníka, nelze mít odporované právní jednání dlužníka spočívající v uhrazení kupní ceny za zboží dodané podle kupní smlouvy za vybočující z podmínek obvyklého (běžného) obchodního styku proto, že v době uskutečnění platby měl dlužník více věřitelů ve srovnatelném postavení s pohledávkami po splatnosti vzešlými z obvyklého (běžného) obchodního styku.
28. Z uvedeného tedy plyne, že samotná skutečnost, že dlužník uhradil pohledávku pouze jednomu ze svých věřitelů, ačkoli měl i jiné věřitele s pohledávkami po splatnosti, sama o sobě nevylučuje aplikaci výjimky podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, a tedy i závěr, že šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku. Přijetí opačného výkladu by vedlo k tomu, že uvedená výjimka by se v případě plateb na existující dluh prakticky nemohla uplatnit.
29. Z napadeného rozhodnutí se přitom podává, že odvolací soud právě okolnost neuhrazení pohledávek ostatních věřitelů považoval za jeden z rozhodujících důvodů, pro které nebylo možné sporné platby pokládat za právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku.
30. Taková úvaha však neodpovídá výše uvedenému výkladu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Jestliže sporné platby byly uskutečněny v rámci dlouhodobého obchodního vztahu účastníků, založeného opakovanými dodávkami zboží určeného k dalšímu prodeji, bylo třeba zkoumat především okolnosti tohoto obchodního vztahu, dosavadní platební praxi mezi stranami a povahu právního vztahu, z něhož povinnost k úhradě vznikla. Samotný závěr, že dlužník současně nehradil závazky i jiným svým věřitelům, pro posouzení otázky obvyklosti obchodního styku nepostačuje.
31. Neobstojí ani argumentace odvolacího soudu, podle níž výjimka dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona nebyla splněna proto, že dlužník neprovedl sporné platby za účelem získání prostředků využitelných k dalšímu provozu podniku nebo k uspokojení dalších věřitelů.
32. Stejně tak nelze bez dalšího dovodit, že podmínky § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona nejsou splněny jen proto, že dlužník krátce po provedení odporovaných plateb projevil vůli svou podnikatelskou činnost ukončit. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 347/2017 Nejvyšší soud skutečně zdůraznil význam okolnosti, zda dlužník uskutečnil určité plnění proto, aby si zachoval možnost pokračovat ve své podnikatelské činnosti a získat další prostředky využitelné k úhradě závazků. Tento závěr však nelze vykládat tak, že by šlo o další samostatnou zákonnou podmínku aplikace § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, jak Nejvyšší soud následně vysvětlil právě v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 100/2024.
33. Nejvyšší soud zde konstatoval, že závěr, podle kterého pro posouzení, zda právní jednání mohlo být učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku, je rozhodné i to, zda je dlužník učinil právě (a jen) proto, aby mohl dokončit důležité zakázky, čímž by získal od (jiných) smluvních partnerů finanční prostředky (plnění) využitelné k úhradě svých závazků nebo k dalšímu pokračování v podnikatelské činnosti, formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 347/2017, nesměřoval k tomu, aby z něj soudní praxe učinila další (samostatný) předpoklad pro uplatnění výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Šlo o to, aby v rámci individuálního posouzení toho kterého případu nebylo při zkoumání „obvyklosti obchodního styku“ opomenuto takové právní jednání, jímž dlužník uhradil dluh sice jen jednomu z věřitelů, leč činil tak v zájmu zachování hodnoty svého závodu pro další své věřitele.
34. Jinak řečeno, uvedené úvahy představují pouze jedno z hledisek, která mohou být významná při individuálním posouzení konkrétního případu. Nelze z nich dovozovat obecné pravidlo, podle něhož by výjimka podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona dopadala výlučně na případy, v nichž dlužník uskutečnil platbu za účelem získání dalších prostředků pro pokračování v podnikání nebo pro uspokojení ostatních věřitelů. Takový výklad by ostatně byl obtížně slučitelný se smyslem a účelem citovaného ustanovení.
35. V poměrech projednávané věci odvolací soud nicméně své rozhodnutí založil právě na úvaze, že nebylo prokázáno, že by dlužník sporné platby uskutečnil za účelem zachování provozu podniku nebo získání prostředků k úhradě dalších závazků. Tím fakticky spojil aplikaci zákonné výjimky s podmínkou, která z § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona neplyne.
36. Přitom za situace, kdy odvolací soud současně vyšel ze skutkového závěru, že žalovaný byl s dlužníkem v dlouhodobém obchodním vztahu, že předmětné platby souvisely s dodávkami zboží určeného k dalšímu prodeji v rámci běžné podnikatelské činnosti dlužníka a že žalovaný ani při náležité pečlivosti nemohl rozpoznat dlužníkův úpadek, je závěr o nenaplnění podmínky obvyklého obchodního styku přinejmenším předčasný.
37. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné a tudíž nesprávné.
38. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud (včetně závislých výroků o nákladech řízení a soudním poplatku) i je a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
39. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší soud se již (pro nadbytečnost) nezabýval dovolatelem namítanou vadou řízení spočívající v neúplném dokazování; vypořádat se s těmito výtkami bude případně úkolem soudů nižších stupňů v novém rozhodnutí o věci.
40. V dalším řízení bude úkolem soudů nižších stupňů znovu posoudit, zda žalovaný unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně podmínky, že sporné platby byly učiněny za podmínek obvyklých v obchodním styku, a to při respektování právních závěrů formulovaných výše. Přitom bude třeba hodnotit zejména povahu a obsah obchodního vztahu účastníků, jejich dosavadní obchodní a platební praxi a další okolnosti významné pro posouzení obvyklosti předmětných plateb, aniž by byla sama o sobě rozhodující skutečnost, že dlužník měl v době úhrad i jiné neuspokojené věřitele, případně že nebyl prokázán konkrétní podnikatelský účel sporných plateb.
41. Právní názor dovolacího soudu je pro insolvenční soud i pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Milan Polášek předseda senátu