Plný text
29 Nd 389/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně RASTRA AG-CZ a. s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti žalovanému označenému jako „orgán České republiky“, o určení místní příslušnosti soudu, takto:
Návrh žalobkyně na určení místní příslušnosti soudu ze dne 20. prosince 2013 se zamítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 20. prosince 2013 žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), určil, který soud projedná a rozhodne jako soud místně příslušný žalobu (jejíž „návrh“ současně k podání přiložila) o zaplacení blíže neurčené částky z titulu náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Hradci Králové v konkursním řízení vedeném na majetek žalobkyně a „nezákonným rozhodnutím“ Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové „o obžalobách prokuristů Prefa Pardubice a. s. a dalších zástupců a společníků úpadce (…) v nezákonných trestních stíháních“. Podle žalobkyně Nejvyšší soud tímto rozhodnutím současně „určí, kdo bude v žalované věci pasivně legitimován jako strana žalovaná“.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Návrh na určení místní příslušnosti podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyššímu soudu může podat přímo také účastník řízení, přičemž se tak může stát (jako v posuzovaném případě) ještě před podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Vyhovět takovému návrhu a určit místně příslušný soud, který by měl danou věc projednat a rozhodnout, však Nejvyšší soud může jen tehdy, bude-li zřejmé, jaké věci se návrh týká, jinak řečeno, předloží-li účastník spolu s návrhem na určení místní příslušnosti též žalobu (jiný návrh na zahájení řízení), z níž se bude podávat okruh účastníků a předmět řízení, o němž bude následně rozhodováno. Bez náležité identifikace projednávané věci by totiž Nejvyšší soud nemohl posoudit, zda jsou splněny předpoklady, za nichž může rozhodnout o místní příslušnosti soudu, tj. zda věc (jak požaduje ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř.) sice patří do pravomoci soudů České republiky, chybějí však podmínky místní příslušnosti nebo je nelze zjistit (srov. shodně v soudní praxi např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Nd 375/2013, v právní teorii pak např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 69).
V posuzovaném případě žalobkyně výše uvedeným požadavkům nedostála, když spolu s návrhem na určení místní příslušnosti soudu předložila pouze „návrh“ žaloby, ze kterého se navíc nepodává ani předmět řízení, o němž by mělo být (věcně a místně) příslušným soudem rozhodováno (z „návrhu“ žaloby především není zřejmé, zaplacení jaké částky se žalobkyně domáhá), ani okruh účastníků, jichž by se mělo takové řízení týkat (označit žalovaného žalobkyně žádá po Nejvyšším soudu).
Žalobkyně – posuzováno podle obsahu jejího podání – ve skutečnosti nevybízí Nejvyšší soud k rozhodnutí o místní příslušnosti soudu pro absenci podmínek místní příslušnosti, popř. proto, že tyto podmínky nelze zjistit, nýbrž požaduje, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím určil osobu, jež by měla být ve věci pasivně věcně legitimovaná (tj. osobu, která by měla odpovídat za tvrzenou škodu způsobenou žalobkyni) a vůči níž by měla žaloba žalobkyně směřovat. Takové „určení“ však Nejvyššímu soudu (prostřednictvím rozhodnutí vydaného podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř.) zjevně nepřísluší. O tom, kdo bude účastníkem (sporného) řízení, rozhoduje sám žalobce tím, že podá proti žalovanému žalobu (srov. § 90 o. s. ř.), přičemž to, zda žalobcem označený žalovaný je také osobou pasivně věcně legitimovanou (zda je nositelem tvrzené povinnosti), pak již představuje otázku věcného posouzení žalobou uplatněného nároku, jíž nelze řešit v souvislosti s rozhodováním o místní příslušnosti soudu (podle § 11 odst. 3 o. s. ř.), nýbrž až při rozhodování o věci samé.
Vzhledem k tomu, že podmínky, za nichž může Nejvyšší soud podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. rozhodnout o určení místní příslušnosti soudu, nejsou v posuzovaném případě splněny, Nejvyšší soud návrh žalobkyně ze dne 20. prosince 2013 zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2014
JUDr. Jiří Zavázal